ECLI:CZ:US:2019:2.US.699.19.1
sp. zn. II. ÚS 699/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Čeňka Bělasty, zastoupeného JUDr. Milanem Schwarzem, advokátem, sídlem Mánesova 975/6, Bruntál, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2018 č. j KSBR 45 INS 413/2016, 29 NSČR 172/2018-B-74, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2018 č. j. KSBR 45 INS 413/2016, 2 VSOL 276/2018-B-66, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2018 č. j. KSBR 45 INS 413/2016-B-44, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 18. 8. 2017 č. j. KSBR 45 INS 413/2016-A-2 rozhodl o úpadku dlužníka (stěžovatele), na jeho majetek prohlásil konkurz a ustanovil Mgr. Irenu Jonákovou insolvenční správkyní.
3. V listopadu 2017 stěžovatel navrhl zproštění insolvenční správkyně funkce, neboť byl přesvědčen, že řádně neplní své povinnosti. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením návrh zamítl jako nedůvodný. Na základě výtek stěžovatele přezkoumal postup insolvenční správkyně a dospěl k závěru, že postupuje při výkonu své funkce s patřičnou odbornou péčí a neporušuje žádnou důležitou povinnost uloženou zákonem nebo soudem.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil (výrok I.) a návrh stěžovatele, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, zamítl (výrok II.). I podle vrchního soudu nebylo v řízení zjištěno, že by (ne)činnost správkyně či její postup dosahoval takové intenzity, jež vede k závěru, že neplní řádně své povinnosti nebo nepostupuje při výkonu funkce s odbornou péčí či že závažně porušila důležitou povinnost uloženou jí zákonem nebo soudem. K odnětí věci zákonnému soudci vrchní soud neshledal splnění zákonných předpokladů, a proto návrh stěžovatele zamítl.
5. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu ve výroku I. dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolání neobsahovalo žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považoval za splněné, a nikterak nevymezil ani důvod dovolání, tj. právní otázku, na jejímž řešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, a která by měla být přezkoumána dovolacím soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve zrekapituloval podstatu věci, vylíčil rozhodující skutečnosti a podrobně rozvedl, jak se krajský soud a vrchní soud vypořádaly s jeho výtkami k dosavadní činnosti insolvenční správkyně. Nesouhlas s právními závěry krajského a vrchního soudu a porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel odůvodnil velmi stručným konstatováním, že "informace předané insolvenční správkyní Krajskému soudu v Brně, nebyly úplné ani pravdivé". K rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatel neargumentoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná, v části směřující proti usnesení vrchního soudu je nepřípustná, a to z následujících důvodů.
IV.
Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud si vyžádal ze spisu krajského soudu sp. zn. KSBR 45 INS 413/2016-B-44 kopii stěžovatelova dovolání a po seznámení se s jeho obsahem přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatel nedostál požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, neboť žádnou právní otázku neformuloval. Přípustnost dovolání presumoval obecně z nálezové judikatury Ústavního soudu, podle které je požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí jedním za základních atributů spravedlivého procesu.
10. Ustanovení §237 o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud se jím odvolací řízení končí (s výjimkou výluk stanovených v §238 o. s. ř.), na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem a jejího posouzení z hlediska souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné ustanovení předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil.
11. Ústavní soud připomíná, že zákonný požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze opomenout. Předpokládá se, že při tomto vymezení se dovolatel vyjádří k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatel naznačil, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v posuzované právní otázce neexistuje, právní otázku, o jejíž řešení mělo v odvolacím řízení jít, však neformuloval. Jeho odkaz na nálezy Ústavního soudu k požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí naznačoval, o ochranu jakých ústavně zaručených práv usiloval, avšak ani v takovém případě nebyl zbaven povinnosti řádně vymezit, v čem spatřoval naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
12. Nejvyšší soud postupoval podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., které umožňuje Nejvyššímu soudu odmítnout dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu buďto jako nepřípustné, nebo jako vadné. Přestože v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud výslovně uvedl, na základě jakého důvodu dovolání odmítl, je nepochybné, že tak učinil z důvodů vad, pro něž nebylo lze v řízení pokračovat. Pro tento závěr svědčí nejen skutečnost, že o odmítnutí dovolání rozhodl předseda senátu 29 NSČR (§243f odst. 2 o. s. ř.), ale především odkazy na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. citace z nich, ke způsobilosti vymezení přípustnosti dovolání, resp. důsledkům absence obsahových náležitostí dovolání.
13. Přezkoumávané usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu vady spočívající v neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání plně odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, verifikované i stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), ve kterém Ústavní soud vyložil, že pokud dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, 14. není jeho odmítnutí porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. body 25 až 42).
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.
15. Odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání mělo nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení vrchního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
16. Jestliže dovolání vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a stěžovatelem podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nejednalo se o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jejich práv (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud již dříve vyložil, požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Je zcela zřejmé, že podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť Nejvyšší soud v posuzovaném případě neměl prostor, aby o přípustnosti dovolání vůbec uvažoval.
17. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), bylo v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu považovat za přípustnou.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu