ECLI:CZ:US:2019:2.US.70.19.1
sp. zn. II. ÚS 70/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Fischera, právně zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2017 č. j. 15 Co 494/2016-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 8. 1. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 13. 11. 2015 č. j. 120 C 15/2014-109 uložil žalovanému - stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 060 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 15. 12. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 15 Co 494/2016-260 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 26 060 200 Kč za dobu od 15. 12. 2012 do 31. 3. 2014 změnil tak, že se žaloba v uvedeném rozsahu zamítá (výrok pod bodem Ia), co do částky 26 060 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky za dobu od 1. 4. 2014 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem Ib), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, kterým předmětný rozsudek napadl v rozsahu potvrzujícího výroku pod bodem Ib a v navazujících výrocích o nákladech řízení (výroky pod body II a III). Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 25. 9. 2018 č. j. 23 Cdo 2111/2018-297 odmítl, a to podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro jeho vady, neboť stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje obsáhle skutkový stav věci a namítá, že Krajský soud v Ostravě nedostál své přezkumné pravomoci vůči rozsudku soudu prvního stupně.
6. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, tato směřuje výlučně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího, přičemž usnesení Nejvyššího soudu, které je rozhodnutím o posledním přípustném prostředku k ochraně práva, je v ústavní stížnosti zcela pominuto. Za této procesní situace nelze než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná (§75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
7. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako vadné. Co se týče vad dovolání, mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. cit. ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné.
8. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele skutečně jako vadné odmítl. Pokud jde o rozhodnutí krajského soudu, dle stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."
9. S ohledem na právní závěry stanoviska, jimiž je II. senát Ústavního soudu vázán, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Následkem toho se pak Ústavní soud námitkami vážícími se k rozsudku krajského soudu nemohl věcně zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj