ECLI:CZ:US:2019:2.US.735.19.1
sp. zn. II. ÚS 735/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 727/39, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 9. 2018, č. j. 16 C 31/2018-78, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 23 Co 371/2018-96, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), došlo jimi k porušení zásady rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a to vše ve spojení s porušením čl. 10 Listiny.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o osvobození od soudních poplatků. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, avšak napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno.
3. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti těmto závěrům obecných soudů s tvrzením, že na jeho straně byly naplněny podmínky ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") pro úplné osvobození od soudních poplatků. Naopak obecné soudy při nevyhovění žádosti argumentovaly tím, že tyto zákonné podmínky na straně stěžovatele naplněny nejsou s odkazem na to, že jde o evidentní a zcela zjevné bezúspěšné uplatňování práva. S těmito závěry však stěžovatel nesouhlasí, a to zejména s ohledem na samotný předmět soudního řízení vedeného u obvodního soudu, který se týká ochrany jeho osobnostních práv. Soudy prý též pominuly, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu v režimu zvýšené ostrahy. Takové umístění stěžovateli brání ve vyvíjení jakékoliv ekonomické činnosti, která by mu umožnila shromáždit dostatek peněžitých prostředků, díky kterým by mohl realizovat své ústavní právo na soudní a jinou právní ochranu. Obecné soudy prý ani nemohly dopředu dospět k závěru o bezúspěšném uplatňování práv, když se nezabývaly meritem věci. V této části ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle popisuje, jak byla jeho osobnostní práva (zejm. Vězeňskou službou) údajně porušována. V těchto souvislostech stěžovatel považuje za nepřípustný postup soudů, které prejudikovaly stěžovatelův žalobní návrh a ignorovaly tvrzení a argumentaci stran zásahu do jeho osobnostních práv.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Úprava osvobození od soudních poplatků obsažená v ustanovení §138 o. s. ř. je taková, že předseda senátu může "přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno". Podle §30 odst. 1 o. s. ř., pak účastníku, "u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů". V nyní projednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že oba soudy se stěžovatelově žádosti věnovaly podrobně, dostatečně konkrétně a všímají si celé řady okolností vypovídajících o tom, že stěžovatelem uplatňované právo v meritu věci skutečně představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
6. V předmětném případě přitom Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatele jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatele. Závěry obecných soudů totiž Ústavní soud považuje za dostatečně přesvědčivé a také přezkoumatelné. Stěžovatel totiž svým návrhem na ochranu osobnosti brojil proti tomu, že mu jsou - dle jeho názoru neoprávněně - přikládána pouta při různých úkonech trestního řízení, čímž údajně dochází k porušování jeho osobní integrity. V důsledku toho požaduje po vězeňské službě odškodnění ve výši 1 500 000 Kč a písemnou omluvu. Na základě této formulace žalobního návrhu soudy dospěly k závěru, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, což dostatečně vysvětlily tím, že se stěžovatel nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, kde musí být podroben vězeňskému režimu, v němž je každý do značné míry omezen na svých právech (viz odst. 8 napadeného usnesení obvodního soudu). Přitom platí, že podmínkou pro osvobození od soudních poplatků (jakožto výjimky z povinnosti je uhradit) je prokázat, resp. přinejmenším relevantně tvrdit, že nejde o zcela zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva. To se však s ohledem na shora uvedené stěžovateli nepodařilo, a proto soudy jeho žádost o osvobození od soudních poplatků zamítly. Závěry obecných soudů učiněné v tomto směru přitom Ústavní soud nehodlá z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat.
7. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu