ECLI:CZ:US:2019:2.US.747.19.1
sp. zn. II. ÚS 747/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Maška, zastoupeného Mgr. Danielou Belinovou, advokátkou se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 27 Cdo 5498/2017-207, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, z napadeného usnesení a z dovolání stěžovatele ze dne 9. 10. 2017 se podává zejména následující. Stěžovatel se v soukromoprávním sporu domáhal u obecných soudů, aby určily, že usnesení členské schůze Zemědělského družstva Kouty (dále jen "zemědělské družstvo") ze dne 11. 4. 2014 v části schvalující volbu předsedy představenstva, místopředsedy představenstva a členů představenstva, je neplatné. Tomuto žalobnímu návrhu soud prvého stupně vyhověl, když dospěl k závěru, že usnesení členské schůze je neplatné jak z věcných, tak i formálních důvodů. Proti rozhodnutí soudu prvého stupně podalo zemědělské družstvo odvolání. Odvolací soud k odvolání zemědělského družstva rozhodl o změně rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že návrh na určení neplatnosti usnesení členské schůze zemědělského družstva zamítl. Proti tomuto, pro stěžovatele nepříznivému, rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro vadu spočívající v nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání.
3. K tomu stěžovatel namítá, že odmítnutí dovolání s poukazem na nesplnění požadavku uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti, je přepjatě formalistické a porušuje základní právo stěžovatele, přičemž svoji argumentaci podporuje odkazy na judikaturu Ústavního soudu, který se opakovaně ke způsobu vymezení přípustnosti dovolání vyjadřoval.
4. Stěžovatel má za to, že v dovolání jím byla dostatečně seznatelně slovním popisem vymezena otázka, která by měla být posouzena Nejvyšším soudem jinak, a na jejímž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže tedy Nejvyšší soud takto koncipované dovolání stěžovatele odmítl pro vadu nedostatečného vymezení přípustnosti dovolání, porušil tím stěžovatelova základní práva, a proto by mělo být rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušeno.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně brojí výhradně proti postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl pro vady, kdy stěžovatel v dovolání nespecifikoval důvod jeho přípustnosti podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelem provedené vymezení v dovolání, kdy uvádí, že "přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 obč. soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a tvrdí, že napadené usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", a dále, že "je přesvědčen o tom, že závěry odvolacího soudu, kterými odůvodňuje změnu rozhodnutí krajského soudu, nejsou správné, a pokud v tomto směru účastník argumentoval v podaném odvolání judikaturou Nejvyššího soudu, má za to, že tato věc by měla být rozhodnuta rozdílně", aniž by ovšem došlo k jakékoliv konkrétní specifikaci ustálené rozhodovací praxe či aniž by byla blíže nastíněna ona právní otázka, však není dostačující ani podle názoru Ústavního soudu. S těmito závěry ostatně plně korespondují i závěry plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
7. Z dovolání, které stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, je patrné, že stěžovatel v něm skutečně řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti. V nyní posuzovaném případě se totiž stěžovatel omezil ve vymezení přípustnosti dovolání skutečně toliko na parafrázování zákonného ustanovení (viz §237 o. s. ř.). Za těchto okolností Ústavní soud nespatřuje v závěru Nejvyššího soudu, že podané dovolání nesplňuje povinné zákonné náležitosti a v odmítnutí dovolání pro vady, žádnou protiústavnost, respektive porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.
8. Stěžovatel v celém dovolání ani jedinkrát nepoukazuje na judikaturu dovolacího soudu. I pokud by přitom stěžovatel přípustnost dovolání spatřoval v tom, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutné v dovolání odkázat na dosavadní judikaturu dovolacího soudu, která je dle názoru stěžovatele překonaná či nemůže dopadat na konkrétní projednávaný případ, a tuto svoji argumentaci pak musí stěžovatel v dovolání dostatečně vysvětlit. Ustanovení §237 o. s. ř. vypočítává veškeré možné vztahy dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. V případě vznášení právních otázek se tak nemůže stát, že by se dovolatel ocitl v situaci, kdy by nemohl požadavek plynoucí z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. splnit.
9. K celé problematice lze proto shrnout, že odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým. Ustanovení §237 o. s. ř. totiž předvídatelným způsobem vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Jedním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy by mělo být, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. pak po advokátech (zjednodušeně vyjádřeno) vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Tento zákonný požadavek byl Ústavním soudem opakovaně shledán za zcela ústavně konformní.
10. Dále je potřeba zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu. Zatímco vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (viz §241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pro přípustnost dovolání zákonodárce požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (viz §237 o. s. ř.). Z uvedeného je tedy patrné, že v nyní projednávané věci byl stěžovatelem v dovolání sice vymezen dovolací důvod, avšak ještě předtím nedošlo k naplnění požadavku vymezení přípustnosti dovolání, kdy stěžovatel v dovolání nevymezil vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Za takové vymezení vztahu totiž nelze pokládat pouze rozporování závěrů odvolacího soudu.
11. Ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam, resp. by byl zcela vyprázdněn. Pokud by totiž platilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám a dovolateli postačuje ocitovat předmětné zákonné ustanovení, odpadá tím onen předpoklad, že se advokát nejprve seznámí s judikaturou a teprve poté zváží smysluplnost podání dovolání a jeho odůvodnění tak, jak plyne i ze shora citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Takový závěr by současně zjevně odporoval celkové koncepci dovolání tak, jak je upravena v o. s. ř.
12. Protože tedy je v projednávané věci závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora), nezbývá než uzavřít, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud odmítl [§43 odst. 1 písm. b), §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu