ECLI:CZ:US:2019:2.US.770.19.1
sp. zn. II. ÚS 770/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mirko Möllena, advokáta se sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, jako insolvenčního správce VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, SRN, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2018 č. j. 10 Afs 158/2018-66, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2018 č. j. 31 Af 30/2015-264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku krajského soudu, kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí celní správy, jíž mu bylo odňato povolení k provozování daňového skladu.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Krajský soud nevyhověl žalobním námitkám stěžovatele a vyhodnotil, že orgány celní správy považovaly za provozovatele daňového skladu německou společnost VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, a nikoliv, jak setrvale tvrdil stěžovatel, její odštěpný závod se sídlem v České republice.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl a potvrdil závěry krajského soudu. K tvrzení stěžovatele, že u rozhodování celních orgánů se jedná o diametrálně odlišnou situaci než v případech daňových (o nichž již rozhodoval Ústavní soud například usnesením II. ÚS 354/19 ze dne 8. 2. 2019), Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že již ve své prejudikatuře vysvětlil, že se jedná o stejný problém jako u plátcovství daně. Byť i celní orgány nesprávně za daňový subjekt považovaly organizační složku, s ní fakticky jednaly, a tak ji označily v napadených rozhodnutích, je podle napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu zcela jasné, že daňovým subjektem byla zahraniční právnická osoba, která v ČR podnikala prostřednictvím organizační složky (odkázal při tom na svůj předchozí rozsudek č. j. 9 Afs 214/2016-166 ze dne 18. 5. 2017). Veškeré daňové práva a povinnosti týkající se spotřebních daní, tedy i provozování daňového skladu, vždy byly právy a povinnostmi zahraniční právnické osoby, a to navzdory tomu, že povolení byla vydána organizační složce, prostřednictvím níž zahraniční právnická osoba v ČR podniká.
6. Stěžovatel se domnívá, že rozsudky Nejvyššího správního soudu i krajského soudu byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech tím, že soudy ignorovaly důkazy, které předložil před krajským soudem, a pokud některé z nich hodnotily, tak způsobem, který je v extrémním rozporu s jejich obsahem. Těmito důkazy byly dokumenty, z nichž plyne, že správní orgány komunikovaly s organizační složkou, nikoli přímo s německou společností - např. osvědčení o registraci ke spotřební dani, osvědčení o registraci distributora pohonných hmot, povolení k provozování daňového skladu, komunikace ohledně placení DPH apod.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu, krajského soudu (a ani správních orgánů) však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných soudů.
10. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadených rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatele je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
11. Co se týká stěžejní námitky, tj. tvrzení, že se obecné soudy nevypořádaly s důkazy, které stěžovatel předložil, a to že celní orgány považovaly organizační složku za daňový subjekt, Ústavní soud je toho názoru, že se touto otázkou Nejvyšší správní soud zabýval a vysvětlil, že navzdory dokladům z komunikace celních orgánu daňovým subjektem, a tedy i příjemcem rozhodnutí orgánů celní správy, byla společnost VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, nikoliv její odštěpný závod (srov. výše bod 5 tohoto rozhodnutí). Není tedy pravdou, že se stěžovatelem předloženými dokumenty Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval. Na závěrech a postupu obecných soudů Ústavní soud neshledává cokoliv, co by - s ohledem na jeho vymezení v ústavním systému - odůvodnilo jeho kasační zásah.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu