ECLI:CZ:US:2019:2.US.824.18.1
sp. zn. II. ÚS 824/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Moravské srdce, z. s., se sídlem Čtvrtě 1177, Hluk, právně zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2018 č. j. 9 As 336/2017-18, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2017 č. j. 62 A 243/2017-8 a usnesení Zastupitelstva Kraje Vysočina ze dne 12. 9. 2017 č. j. 0339/05/2017/ZK, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 25 odst. 2 písm. c) a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Stěžovatel jakožto zapsaný spolek, jehož základním cílem je prosazovat práva moravského národa na sebeurčení, požádal podle §78 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "krajské zřízení") o zřízení výboru pro národnostní menšiny. Zastupitelstvo Kraje Vysočina (dále jen "zastupitelstvo") v záhlaví citovaným usnesením rozhodlo tak, že nezřizuje výbor zastupitelstva pro národnostní menšiny. Stěžovatel proto podal ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 zákona s. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), prostřednictvím níž se domáhal zrušení předmětného usnesení zastupitelstva. Krajský soud rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že žalobu odmítl jako nepřípustný návrh ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud totiž dospěl k závěru, že předmětné usnesení zastupitelstva není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., pročež je nelze napadnout tímto typem žaloby. Stěžovatel proto podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jenž o ní rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud mj. vyslovil souhlas s názorem krajského soudu, že dotčené usnesení zastupitelstva nelze považovat za rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť nesplňuje formální znaky takového rozhodnutí.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti do značné míry opakuje námitky, které zazněly již v řízení před správními soudy. Především vysvětluje, proč považuje zastupitelstvo kraje za správní úřad a usnesení zastupitelstva za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Dále popisuje zákonné podmínky pro zřízení výboru zastupitelstva pro národnostní menšiny podle §78 odst. 2 krajského zřízení a rozporuje názor krajského soudu, že výbor zastupitelstva je jen poradním orgánem a jeho zřízení je interní věci zastupitelstva, přičemž nemůže být dotčeno subjektivní právo stěžovatele.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), pročež není oprávněn nepřezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před správními soudy.
7. Stěžovatel brojí proti názoru správních soudů, že proti předmětnému usnesení zastupitelstva nelze podat žalobu podle §65 odst. 1 soudního řádu správního, neboť toto usnesení není rozhodnutím správního orgánu ve smyslu citovaného ustanovení. Nejvyšší správní soud se touto otázkou zevrubně zabýval a poukázal na to, že v jeho ustálené judikatuře se prosadilo materiálně-formální pojetí rozhodnutí. Materiální znak - dotčení právní sféry stěžovatele - však není s to odlišit rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. od zásahu dle §82 s. ř. s., pročež je nezbytné zabývat se i naplněním formálních znaků rozhodnutí - např. existencí konkrétního individualizovaného adresáta; založením, změnou, zrušením nebo závazným určením jeho konkrétních práv tímto rozhodnutím; vydáním ve formalizovaném řízení; přítomností alespoň některých náležitostí typických pro rozhodnutí (záhlaví, výrok, odůvodnění, poučení). Předmětné usnesení však nesplňovalo prakticky žádný z formálních znaků rozhodnutí. A proto pokud správní soudy odmítly stěžovatelovou žalobu pro nepřípustnost, resp. zamítly jeho kasační stížnost, nelze v jejich rozhodnutích spatřovat svévoli ani porušení práva na přístup k soudu (denegatio iustitiae). Dále lze dodat, že jejich rozhodnutí jsou založena na příslušných ustanoveních zákona (soudního řádu správního) a ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu, která musela být stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci známa. Tato rozhodnutí jsou odůvodněna dostatečně podrobným (řádným), srozumitelným, logickým a vnitřně bezrozporným způsobem. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele podle čl. 36 Listiny.
8. Ústavní soud nemohl přehlédnout ani skutečnost, že Nejvyšší správní soud v bodu 23 odůvodnění napadeného rozsudku stěžovateli naznačil, jakým způsobem se může domáhat ochrany svých ústavně garantovaných práv podle čl. 25 odst. 2 písm. c) Listiny. Stěžovateli tedy zůstává zachována možnost podat žalobu proti nezákonnému zásahu podle §82 s. ř. s. nebo podat podnět k Ministerstvu vnitra pro výkon dozoru podle §82 krajského zřízení.
9. Druhá námitka stěžovatele se týká nesouhlasu stěžovatele s některými částmi odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. V této souvislosti Ústavní soud stručně podotýká, že stěžovatelem namítaná pochybení prvostupňového soudu byla korigována a uvedena na pravou míru Nejvyšším správním soudem [viz bod 22 v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu]. Ústavní soud proto nemohl konstatovat porušení stěžovatelových ústavně chráněných práv ani v tomto případě.
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu