ECLI:CZ:US:2019:2.US.861.19.1
sp. zn. II. ÚS 861/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Real Security, s. r. o., se sídlem Za Zámečkem 75/17, Praha 5, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2019 č. j. 18 Co 81/2017-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek [čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo podnikat (čl. 26 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, v posuzovaném sporu se stěžovatel domáhal na žalovaném Království Saudské Arábie zaplacení částky 5 789 880 Kč z titulu dlužné odměny za provedené služby. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byl potvrzen výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") ze dne 5. 1. 2017 č. j. 27 C 96/2014-69, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na přiznání osvobození od soudních poplatků; změněn výrok III. citovaného usnesení nalézacího soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 6 soudní poplatek ve výši 289 400 Kč, namísto částky 289 494 Kč; a odmítnuto odvolání proti II. výroku týkajícího se vyměření soudního poplatku za podané odvolání. Ve vztahu k nepřiznání osvobození od soudního poplatku odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, podle kterého lze u právnických osob vzít v úvahu také povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku či platební (ne)schopnost; je však nutné přihlížet též k tomu, zda se spekulativně nezbavují majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Odvolací soud dále zohlednil, že s účinností od 1. 9. 2011 došlo novelou zákona ke zpřísnění možnosti přiznat plné osvobození od soudních poplatků. Po zhodnocení daňových přiznání stěžovatelky a výpisu z účtu dospěl odvolací soud k závěru, že u stěžovatelky nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť v období let 2013 až 2015 dosahovala poměrně vysokého čistého obratu. Nyní dle názoru odvolacího soudu stěžovatelka účelově utlumuje své podnikání.
3. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí jsou účastníkům známy, Ústavní soud proto pokládá podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že se z důvodu prodlení žalované Saudské Arábie dostala do objektivní platební neschopnosti. Napadené rozhodnutí postrádá odůvodnění, a je proto nepřezkoumatelné, až svévolné. Postupem odvolacího soudu tak stěžovatelka byla omezena v přístupu k soudní ochraně. Odvolací soud rovněž porušil pozitivní závazky vyplývající z práva na ochranu majetku a práva podnikat. Napadené rozhodnutí stěžovatelka označuje za přehnaně formalistické.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od jejich placení, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 4096/12 ze dne 31. 10. 2013; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy z žádného ustanovení Listiny výslovně nevyplývá, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistoupil v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, interpretace §138 odst. 1 o. s. ř., jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, při zjištění stop svévole např. při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011(N 96/61 SbNU 489), nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351) a další].
9. K podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo. Závěry obecných soudů nejsou excesivní, ani neodůvodněné. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy již vypořádaly, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu