ECLI:CZ:US:2019:2.US.869.19.1
sp. zn. II. ÚS 869/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Olgy Vinecké, zastoupené JUDr. Miloslavem Moravcem, advokátem, se sídlem Třebanická čp. 177/6, Praha 4 - Cholupice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2018 č. j. 30 Cdo 4219/2018-273 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018 č. j. 70 Co 27/2018-254, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 9. 2017 č. j. 23 C 180/2008-227 rozhodl tak, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo dopravy (dále jen "žalovaná") je povinna zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 5 619 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se stěžovatelka domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku toho, že správní orgán dne 5. 6. 2000 vydal správní rozhodnutí č. j. 400/00, jímž zařadil do pasportu místních komunikací i ulici X, která byla umístěna na částech pozemku parcelní číslo X1 a X2 v katastrálním území Jesenice u Prahy a tvořila přístup a příjezd ze silnice II/603 (stará Benešovská) k prodejně žalobkyně, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Založil tak režim jejich veřejného užívání a zapříčinil podle stěžovatelky vznik problémů, které následně eskalovaly v zamezení a omezování přístupu ke stěžovatelčině prodejně ze strany vlastnice výše zmíněných pozemků společnosti MOLINO s. r. o. Stěžovatelka tak po určitou dobu nemohla realizovat svou podnikatelskou činnost.
3. Městský soud v Praze k odvolání žalované napadeným rozsudkem ze dne 22. 2. 2018 č. j. 70 Co 27/2018-254 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. tak, že se žaloba ohledně částky 5 619 000 Kč s příslušenstvím zamítá. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro vady dovolání, spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání či nevymezení důvodu dovolání. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit.
4. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je polemika se způsobem, jakým obecné soudy právně hodnotily její nárok na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu resp. vydání nezákonného rozhodnutí. Právní závěry odvolacího soudu jsou podle stěžovatelky v rozporu se skutkovými a právními zjištěními nalézacího soudu ohledně naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Poukazuje na to, že rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru dopravy ze dne 4. 10. 2005 bylo zrušeno rozhodnutí Obecního úřadu Jesenice, silničního správního úřadu ze dne 5. 6. 2000 jako nesprávné a tudíž nezákonné, které bylo správním orgánem prvého stupně vydáno na základě nesprávných úředních postupů předcházejících jeho vydání a nerespektujících obsah zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích ve znění účinném ke dni vydání prvoinstančního správního rozhodnutí.
5. Ve vztahu k napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl z formálních důvodů, je stěžovatelka přesvědčena, že soud postupoval ryze formalisticky, neboť dovolání po obsahové stránce vykazovalo podrobný popis vytýkaných pochybení v právním posouzení věci včetně odkazu na dovolací důvod.
6. Ústavní soud si vyžádal soudní spis, a to zejména za účelem posouzení obsahu stěžovatelčina dovolání, a vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu i žalované. Tato vyjádření nepovažoval za nutné poskytnout stěžovatelce k replice, neboť ve věci nepřinesla nic nového.
7. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítnul dovolání jako vadné, neboť podle Nejvyššího soudu neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tudíž nesplňovalo jednu z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka namítala, že je toto jeho rozhodnutí formalistické a podstatu své ústavní stížnosti zaměřila na polemiku s meritorním posouzením věci Městským soudem v Praze. Nejvyšší soud se ovšem nemohl meritem věci zabývat, zkoumal pouze, zda dovolání splňuje zákonné náležitosti. Stěžovatelka krom obecné námitky, že její dovolání nebylo vadné a Nejvyšší soud tak postupoval formalisticky, neuvedla další argument, kterým by zpochybnila závěr Nejvyššího soudu, že dovolání trpí vadami.
9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady, aniž by předtím stěžovatelku vyzval k odstranění vad. Tento postup je v souladu s §243b o. s. ř., který v dovolacím řízení vylučuje (mimo jiné) použití §43 o. s. ř., upravující povinnost předsedy senátu vyzvat k odstranění vad podání. V dovolacím řízení tedy neplatí povinnost vyzvat dovolatele k odstranění vad. Navíc §241b odst. 3 věta první o. s. ř. umožňuje doplnit dovolání o vymezení, "v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a)", jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
10. Jak Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodě 38, ustanovení "§241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne". Ústavní stížnost je tedy v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní stížnost dále směřuje i proti usnesení Městského soudu v Praze. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jak Ústavní soud uvedl v již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61, "[j]estliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). S ohledem na §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb." Protože stěžovatelka v projednávané věci podala dovolání, které neobsahovalo vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a její dovolání tak bylo odmítnuto pro vady, stěžovatelka nevyčerpala efektivně prostředek k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tedy v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze nepřípustná. Námitkami týkajícími se věci samé se tudíž Ústavní soud nemůže zabývat.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu