ECLI:CZ:US:2019:2.US.870.19.1
sp. zn. II. ÚS 870/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vítkov Invest s. r. o. se sídlem Praha 2, Na Kozačce 6/1288, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem Praha 1 - Vinohrady, Londýnská 674/55, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, č. j. 37 Cm 15/2008-621, kterým tento soud uložil stěžovatelce jako neúspěšné žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, a dále proti té výrokové části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, č. j. 3 Cmo 106/2017-693, pokud jí byl potvrzen výrok III. rozsudku městského soudu a pokud byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 86.248,80 Kč, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 11. 3. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým tento soud uložil stěžovatelce jako neúspěšné žalované zaplatit žalobkyni (společnosti PROFESSIONALS s.r.o.) náhradu nákladů řízení ve výši 1.003.959 Kč, a dále zrušení té výrokové části citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, pokud jí byl potvrzen výrok III. rozsudku městského soudu a pokud jí byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 86.248,80 Kč. Stěžovatelka má za to, že těmito rozhodnutími (resp. jejich výrokovými částmi, týkajícími se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že do výrokové části o náhradě nákladů řízení rozsudku vrchního soudu nemůže podat dovolání [když do výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné]. Jak však Ústavní soud zjistil z internetové databáze infosoud.justice.cz a jak si i vyžádal od Městského soudu v Praze, podala stěžovatelka dovolání do celého rozsudku vrchního soudu a také rozsudku městského soudu.
3. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
5. V daném případě z výše uvedeného vyplývá, že proti nyní napadenému rozsudku vrchního soudu bylo dovolání přípustné a o této možnosti byla stěžovatelka také řádně poučena. Ze shora citované internetové databáze a současně ze sdělení městského soudu a vyžádaného dovolání je přitom zřejmé, že toto dovolání stěžovatelka skutečně podala a bude o něm rozhodováno.
6. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř., byť by se jednalo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená ustanovením §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovatelce běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Pokud by byla totiž ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.
7. Výrok o náhradě nákladů řízení má pak v této souvislosti k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv je si proto Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, když by Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší.
8. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyla srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněna po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, kdy by brojila výhradně proti nákladovým výrokům.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj