ECLI:CZ:US:2019:2.US.895.19.1
sp. zn. II. ÚS 895/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky NA Engineering s. r. o., se sídlem Na Anežce 109, Horoušany, zastoupené JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Trojanova 12, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, č. j. 30 Cdo 5454/2016-140, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 25 Co 179/2016-119, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byly porušeny její základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatelka (žalobkyně) se vůči České republice - Ministerstvu financí (žalované) domáhala zaplacení částky 15.360,40 EUR s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku a částky 34.240 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů právního zastoupení, to vše v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem (spočívajícím v nepřiměřené délce řízení) Celního úřadu Praha 2 v celním řízení o propuštění zboží do režimu vývoz, jež bylo zahájeno dne 2. 5. 2011 a nebylo pravomocně skončeno ani po třech měsících. Podstata celé věci stojí na posouzení, zda na celní řízení o propuštění zboží do režimu vývoz lze aplikovat úpravu lhůt podle ustanovení §6 odst. 1 a §71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů ("správní řád").
4. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 2. 2016, č. j. 25 C 24/2014-75, zastavil řízení (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) co do částky 34.240 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce 15.360,40 EUR s příslušenstvím (výrok II) a uhradit jí na náhradě nákladů řízení 64.028 Kč (výrok III). Obvodní soud uvedl, že předmětné celní řízení se sice řídí zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád"), nicméně pro závěr o přiměřenosti délky řízení je třeba vycházet z ustanovení §71 správního řádu, a proto celková doba posuzovaného řízení měla činit nejvýše 90 dní. Vzhledem k tomu, že celní úřad tuto lhůtu nedodržel, považoval obvodní soud délku řízení za nepřiměřenou.
5. Městský soud v Praze ("městský soud") k odvolání žalované shora citovaným rozhodnutím rozsudek soudu I. stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 15.340,40 EUR s příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1.500 Kč (výrok II). Odvolací soud uvedl, že "podle §262 daňového řádu je v posuzované věci vyloučena aplikace správního řádu, a podle §7 odst. 1 daňového řádu platí, že správce daně postupuje bez zbytečných průtahů. Při úvaze o přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 věta třetí [zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu")] tak soud vycházel z ustanovení §38 odst. 1 písm. b) a c) daňového řádu upravujících ochranu před nečinností. Odvolací soud takto posoudil jednotlivé úkony celního úřadu a neshledal nesprávný úřední postup spočívající v nedůvodných průtazích, neboť úkony celního úřadu byly konány bez zbytečných průtahů v obvyklé lhůtě."
6. Dovolání stěžovatelky zamítl Nejvyšší soud shora citovaným rozsudkem podle ustanovení §243d písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř."), neboť je sice shledal přípustným (shora formulovaná otázka vztahu celního řízení a správního řádu, předložená v dovolání, totiž nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena), ale nedůvodným. Nejvyšší soud konstatoval, že "daňový řád s ohledem na ustanovení §7 odst. 1 obsahuje dostatečně komplexní právní úpravu zásady rychlosti řízení, a vylučuje tím rovněž aplikaci ustanovení §71 odst. 1 správního řádu", na základě čehož uzavřel, že hodnocení odvolacího soudu bylo správné.
7. Stěžovatelka předkládá obdobné námitky, jež byly uplatněny již v předchozím průběhu řízení, i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že "maximální délka celního řízení, které svou povahou bezpochyby náleží do množiny správních řízení, [má být] odvozena podle stanovené maximální délky řízení dle správního řádu, neboť daňový řád žádnou lhůtu nestanovuje." Opakuje, že délka řízení neměla dle ustanovení §6 odst. 1 a §71 správního řádu přesáhnout 90 dní. Na podporu svých tvrzení cituje mj. nález zdejšího soudu (sp. zn. Pl. ÚS 21/04), z nějž vyplývá, že vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci jiných předpisů zakládá rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy zvolily takový výklad daňového řádu, který poskytuje "stěžovateli a jakémukoli účastníku řízení podléhajícího daňovému řádu ve srovnání s úpravou dle správního řádu nižší míru ochrany, když umožňuje vést nekonečné řízení a otevírá prostor libovůli správního orgánu."
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv.
11. Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) ze dne 10. 10. 2002; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, pokud nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného uspořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Taková pochybení ze strany obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
12. Zdejší soud rovněž v minulosti opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), z čehož vyplývá, že Ústavní soud nemůže provádět korekci judikatury či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
13. Na nosném závěru, že daňový řád, dopadající na předmětné celní řízení, vylučuje aplikaci správního řádu, totiž neshledal Ústavní soud žádné vybočení z obvyklých výkladových pravidel s ústavní relevancí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom dostatečně zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, přitom nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) ze dne 27. 3. 2012].
14. Nepřípadný je též odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 21/04 (N 90/37 SbNU 241) ze dne 26. 4. 2005, z nějž vyplývá, že vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci jiných předpisů zakládá rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. V nyní posuzovaném případě totiž bylo obecnými soudy podrobně vyloženo, že zde existuje zvláštní úprava, obsažená v daňovém řádu, která právě vylučuje subsidiární použití obecné úpravy zakotvené ve správním řádu. Obecné soudy se rovněž zabývaly jednotlivými úkony celního úřadu, a to právě z hlediska případných průtahů, přičemž dospěly k závěru, že byly činěny v přiměřené lhůtě, když nebyly zjištěny ani žádné zvláštní okolnosti (např. hrozba zkázy zboží), které by znamenaly povinnost celního úřadu postupovat v jiných než obvyklých lhůtách. Tyto závěry nevidí Ústavní soud důvod ze své pozice v ústavním systému jakkoliv relativizovat.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu