ECLI:CZ:US:2019:2.US.907.19.1
sp. zn. II. ÚS 907/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele H. C. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem, se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. 7 Tdo 1487/2018-19, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2018 č. j. 7 To 255/2018-118 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 3. 2018 č. j. 38 T 84/2017-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces a zásada presumpce neviny dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byl stěžovatel shledán vinným přečinem podání alkoholu dítěti dle §204 trestního zákoníku, kterého se dopustil, zjednodušeně řečeno, když v prodejně potravin, kterou provozuje, prodal nezletilé dívce láhev vodky, ačkoli si byl vědom toho, že dívka ještě nedovršila 18 let, přitom požití zakoupeného alkoholu u dívky zapříčinilo těžkou opilost, která si vyžádala lékařské ošetření. Stěžovatel za to byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto jako nedůvodné ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
3. Stěžovatel v ústavní stížností rozporuje závěr obecných soudů o své vině a namítá, že z důkazů, které byly v řízení provedeny, nelze bez porušení principu neviny učinit závěr, že je pachatelem skutku uvedeného v obžalobě. Veškeré důkazy byly totiž obecnými soudy apriori vykládány v jeho neprospěch a bez dalšího považovány za důkaz jeho viny; tento závěr ovšem nebyl náležitě zdůvodněn. Stěžovatel měl být usvědčen především svědeckou výpovědí poškozené, jejíž věrohodnost ovšem nebyla ze strany soudů náležitě zkoumána, stejně jako nebylo vysvětleno, proč nebyla vzata v potaz výpověď stěžovatele. V řízení nebylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázáno, že stěžovatel spáchal žalovaný trestný čin; pochybnosti však byly vyloženy v jeho neprospěch. Je dán nesoulad mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a právními závěry soudů. Stěžovatel rovněž kritizuje, že jeho dovolání bylo odmítnuto jako z podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu, přestože v něm namítal porušení svých ústavně zaručených práv.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Žádné pochybení ústavněprávní relevance Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
8. Stížnostní námitky spočívají především ve zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění provedených obecnými soudy a ve své podstatě nedosahují ústavněprávní relevance. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání; Ústavní soud neprovádí instanční přezkum rozhodnutí nižších soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud tedy do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, například pokud skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán i tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].
9. Žádné takové pochybení v postupu a rozhodnutí obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí jsou z pohledu ústavněprávního řádně odůvodněna a jasně se z nich podává, jaké důkazy byly v řízení provedeny, jak byly hodnoceny, jaké skutkové závěry byly učiněny a jak byly právně posouzeny. Obecné soudy se zabývaly též otázkou věrohodnosti poškozené a její výpovědi, která nestála samostatně, ale podle obecných soudů byla nepřímo podporována dalšími důkazy. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy neměly po provedeném dokazování pochybnosti o vině stěžovatele; přitom závěry obecných soudů nevybočují z mezí ústavnosti a Ústavní soud neshledal ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ani právními závěry soudů. Nedošlo tedy k porušení zásady presumpce neviny ani jiných ústavních principů trestního řízení.
10. Rovněž námitky směřující vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nemají opodstatnění, neboť Nejvyšší soud se výslovně a podrobně zabýval otázkou, zda v řízení nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, a to především v důsledku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Ten Nejvyšší soud neshledal, což srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil.
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani jiných jeho základních práv, včetně zásady presumpce neviny. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu