ECLI:CZ:US:2019:2.US.92.19.1
sp. zn. II. ÚS 92/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Petráše, zastoupeného advokátem Mgr. Alešem Sázavským, se sídlem Náměšť nad Oslavou, Nad Splavem 1045, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018, č. j. 33 Cdo 555/2017-437, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. 29 Co 280/2016-371, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Bc. Františka Ryneše, zastoupeného JUDr. Jiřím Gottweisem, advokátem se sídlem Brno, Kapucínské nám. 303/5, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 21 C 202/2010, vyplývá, že jmenovaný soud rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 21 C 202/2010-291, uložil žalovanému Ing. Františku Rynešovi zaplatit žalobci - nyní stěžovateli - částku 2 633 354,70 Kč s úrokem z prodlení. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze následně ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl. Následné dovolání bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel nevymezil žádnou otázku zakládající jeho přípustnost.
3. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření městskému soudu, který však pouze odkázal na napadené rozhodnutí. Obdobně pojal své vyjádření též Nejvyšší soud.
4. Ing. František Ryneš (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník, dříve žalovaný) ve vyjádření k ústavní stížnosti poznamenal, že ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu, bez hlubší ústavněprávní argumentace. Vedlejší účastník byl podle svého názoru do projektu Horáckých novin zapojen jen okrajově, byť celé soudní řízení negativně ovlivnilo jeho rodinný a osobní život. Ústavní stížnost by proto měla být zamítnuta nebo odmítnuta.
5. Ústavní soud tato vyjádření s ohledem na jejich obsah nezaslal k replice, jelikož by to bylo neúčelné.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá ve stěžovatelově nesouhlasu s tím, jak městský soud vyhodnotil shromážděný důkazní materiál a jaké z něho vyvodil závěry, což ovšem - jak se podává ze shora uvedeného - nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat.
9. Rovněž podle Ústavního soudu je ostatně akceptovatelné ústřední východisko odůvodnění rozhodnutí městského soudu, že z žádného z provedených důkazů nelze jednoznačně dovodit, že se všichni účastníci prohlášení ve formě notářského zápisu ze dne 1. 3. 1996, sp. zn. NZ 28/96 (jenž byl zařazen
jako příloha žaloby vyžádaného soudního spisu) měli podílet poměrným dílem ve výši jedné třetiny právě na kupní ceně v rámci privatizačního projektu za Horácké noviny. V době sepsání notářského zápisu totiž nebylo zřejmé, zda vůbec právní předchůdce stěžovatele, vedlejší účastník a Ing. Svoboda (resp. s nimi spřízněná obchodní společnost) Horácké noviny, nabydou a za jakých podmínek; v tomto ohledu je přiléhavé konstatování městského soudu o tom, že naopak před sepsáním tohoto notářského zápisu začali všichni tři činit kroky k navrácení jimi privatizovaného majetku (Horáckých novin) Fondu národního majetku České republiky. Ostatně sám notářský zápis nehovoří o ceně, nýbrž o "požadované částce", neboť existovalo - což plyne i z repliky právního předchůdce stěžovatele k vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 19. 11. 2010 (srov. č. l. 28 a násl.) - několik možností, jak nastalou situaci mezi účastníky (Fond národního majetku České republiky z toho nevyjímaje) narovnat [ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nereaguje na stanovisko vedlejšího účastníka zjistitelné z obsahu spisu (srov. např. č. l. 22), že vrácení privatizovaného majetku mohlo být eventuálně spojeno s nutným doplatkem ze strany právního předchůdce stěžovatele, vedlejšího účastníka a Ing. Františka Svobody, neboť v mezidobí došlo ke snížení hodnoty Horáckých novin, a tedy i zmíněný notářský zápis ze dne 1. 3. 1996 se týkal právě povinnosti uhradit tento rozdíl v hodnotě privatizovaného majetku].
10. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti vznáší v podstatě jedinou věcnou námitku, totiž že městský soud opomenul svědeckou výpověď Ing. Františka Svobody, jenž svoji povinnost uhradit "požadovanou částku" ve smyslu notářského zápisu ze dne 1. 3. 1996 splnil, a to právě ve výši jedné třetiny ceny, neboť v mezidobí bylo pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2007 č. j. 8 Cmo 147/2006-515 potvrzeno, že od smlouvy o prodeji privatizovaného majetku nebylo možné odstoupit.
11. Městský soud však podle Ústavního soudu tuto svědeckou výpověď neopomenul. Sám svědek Ing. Františka Svoboda se před soudem vyjádřil v tom smyslu, že on sám zmíněný notářský zápis chápal jako vyjádření podílu na zisku a nákladech celého projektu. Protože byl právním předchůdcem stěžovatele v roce 2009 vyzván, aby splnil svou povinnost podle notářského zápisu, prodal právnímu předchůdci stěžovatele svůj podíl v jiné obchodní společnosti s tím, že jeho dluh se započítal oproti povinnosti právního předchůdce stěžovatele hradit cenu za Horácké noviny. V roce 2009 se Ing. Svoboda rovněž zavázal poskytovat jinému ekonomickému subjektu, v souladu se zájmy právního předchůdce stěžovatele, poradenství za pravidelnou odměnu [srov. č. l. 87 a 49 a násl. a článek II odst. 3 Smlouvy o způsobu úhrady kupní ceny sjednané ve smlouvě o převodu obchodního podílu uzavřené mezi účastníky dne 11. 5. 2009, která je ve spisu založena jako příloha žaloby]. Za těchto okolností ovšem nelze zcela srovnávat postavení vedlejšího účastníka a Ing. Svobody [ani sám Ing. Svoboda se ostatně k eventuální povinnosti vedlejšího účastníka přímo nevyjádřil; naopak potvrdil, že kupní cena za Horácké noviny měla být původně kryta úvěrem - srov. č. l. 49]. Rozhodl-li se posléze Ing. Svoboda právnímu předchůdci stěžovatele požadovanou částku uhradit, nutno to podle Ústavního soudu posuzovat i prizmatem navazujících ekonomických aktivit mezi právním předchůdcem stěžovatele a Ing. Svobodou.
12. Proto nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že by se městský soud v uvedených souvislostech dopustil tendenčního hodnocení důkazů. Ústavní soud rovněž neshledal, že by městský soud svým rozhodnutím jakkoliv poškodil základní práva nebo svobody stěžovatele. Z toho důvodu Nejvyšší soud ani nepochybil, neshledal-li v tvrzeném porušení práv a svobod přípustnost stěžovatelova dovolání a odmítl je napadeným usnesením.
13. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu