ECLI:CZ:US:2019:2.US.949.19.1
sp. zn. II. ÚS 949/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. M., zastoupené Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 1. 2019 č. j. 40 Nt 2601/2018-136 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2018 č. j. 2 ZT 147/2018-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž žádá, aby Ústavní soud rozhodl bez ohledu na pořadí došlých návrhů podle §39 zákona o Ústavním soudu, neboť se jedná o významné omezení v dispozici s jejím majetkem.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Ústí nad Labem, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 26. 3. 2018 č. j. KRPU-232402-55/TČ-2017-041081-MI bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měla dopustit tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná provozující dvě lékárny v Ú. v úmyslu opatřit si majetkový prospěch minimálně v období od 25. 1. 2009 do 26. 5. 2015 neoprávněně různými způsoby pozměnila část receptů odevzdaných zákazníky a nadsazené částky si následně nechala proplatit od poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen "poškozená").
3. V záhlaví uvedeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "okresní státní zastupitelství" a "usnesení o zajištění") byl podle §47 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, z úřední povinnosti zajištěn nárok poškozené na náhradu škody ve výši 1 428 249 Kč s tím, že zajištění se vztahuje na bytovou jednotku nacházející se v bytovém domě v Ú. Zároveň byl vysloven zákaz převádění, zatížení a záměrného poškozování či ničení zajištěného majetku. V odůvodnění okresní státní zastupitelství uvedlo, že z dosud provedeného vyšetřování (zejména z podání vysvětlení, pozměněných receptů a dalších listinných důkazů) je bez důvodných pochybností zřejmé, že se stěžovatelka jednání, pro které je trestně stíhána, dopustila a že tímto jednáním způsobila poškozené škodu. Zajištění nároku poškozené vyžaduje dle okresního státního zastupitelství ochrana zájmů poškozené a hrozí nebezpečí z prodlení, přičemž se nejedná o nárok, který v trestním řízení nelze uplatnit a zajištění se netýká majetku, který je vyloučen z výkonu rozhodnutí.
4. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "stížnostní soud") stěžovatelčinu stížnost proti usnesení o zajištění v záhlaví označeným usnesením zamítl. Stížnostní soud předně konstatoval, že usnesení o zajištění je šablonovité a obecné, důvod zajištění z něj nicméně vyplývá. Dle obsahu trestního spisu stěžovatelka dne 20. 8. 2018 převedla svůj závod na obchodní společnost X, čímž se rozsah majetku stěžovatelky zmenšil. K námitce, že usnesení o zajištění nespecifikuje rozsah zajištění, stížnostní soud uvedl, že z povahy věci je zřejmé, že se bytová jednotka zajišťuje jako celek. Při zajištění nároku přesahujícího částku 1,4 milionů Kč není nepřiměřené, že došlo k zajištění bytové jednotky, která byla ohodnocena částkou mírně přesahující jeden milion korun; ostatní části majetku stěžovatelky - bytový dům v Ú. o přibližné hodnotě přes 10 milionů Kč a pozemek v Ch., kde se nachází novostavba rodinného domu oceněná na 5 až 6 milionů Kč - zůstaly nedotčeny. Zajištění je dle stížnostního soudu v souladu se zásadou proporcionality, a to jednak s ohledem na rozsah zajištěného majetku, jednak s ohledem na to, že je pouze omezena dispozice s majetkem, nikoli jeho užívání či požívání. Závěrem stížnostní soud uvedl, že důvodem zajištění majetku nemůže být procesní stanovisko (popření viny) stěžovatelky, které je z pohledu §47 trestního řádu zcela irelevantní.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení o zajištění je nepřezkoumatelné, neboť neosahuje žádné odůvodnění stran důvodů zajištění a je zcela šablonovité. Postup okresního státního zastupitelství považuje stěžovatelka za svévolné; zcela excesivní je pak tvrzení, že nezbývá než majetek zajistit, neboť stěžovatelka vinu popírá. Stížnostní soud se v záhlaví uvedeném rozhodnutí snaží nahradit absenci odůvodnění usnesení o zajištění, což stěžovatelka považuje za nepřípustné. K převodu závodu stěžovatelka uvádí, že z obchodního rejstříku je zřejmé, že je vlastníkem právnické osoby, na kterou závod převedla, majetek stěžovatelky se tak nijak nezmenšil. Stížnostní soud sám odkázal na rozsáhlý majetek stěžovatelky, se kterým nijak nedisponuje, není proto naplněno nebezpečí z prodlení, a zásah do práv stěžovatelky není odůvodněn. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem stížnostního soudu, že pouhým omezením dispozice s majetkem není zasaženo do jejích práv. Omezení považuje za podstatný zásah do svého práva vlastnit majetek, a to zejména s ohledem na zcela zřejmou bezdůvodnost zásahu. Stěžovatelka proto shrnuje, že zajištění bytové jednotky považuje za nezákonný a nepřiměřený zásah do jejího práva vlastnit majetek; je přesvědčena, že pro zajištění majetku nebyly splněny předpoklady (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Orgány činné v trestním řízení dle stěžovatelky nerespektovaly princip presumpce neviny a zásady zdrženlivosti a proporcionality. Nedostatečným odůvodněním napadených rozhodnutí bylo rovněž porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu.
6. V reakci na výzvu soudu podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo okresní státní zastupitelství. Uvádí, že policejní orgány při škodách vyšších než 100 000 Kč způsobených hospodářskou trestnou činností standardně provádějí finanční šetření za účelem zajištění výnosů z trestné činnosti. Pokud se výnosy nepodaří dohledat, zaměřují se na majetek obviněných. V posuzovaném případě nebyl nalezen žádný bankovní účet stěžovatelky, naopak bylo zjištěno několik nemovitostí. Předmětná bytová jednotka byla zajištěna z důvodu, že hodnota nemovitosti nepřesahovala výši způsobené škody a bylo k ní možné dohledat nejvíce dokumentů. Stěžovatelka od počátku popírala svou vinu, došlo ke změně právní formy jejího podnikání na společnost s ručením omezeným a ke změně vlastnictví bankovního účtu, na kterém byla původně částka 3 769 433 Kč. Orgány činné v trestní řízení proto pojaly obavu, že by se stěžovatelka mohla snažit zbavit svého majetku, proto bylo zajištění provedeno neprodleně. V zajištěné bytové jednotce dříve bydlela matka stěžovatelky, která nicméně již zemřela. Stěžovatelka měla na dané adrese trvalé bydliště do 23. 4. 2010; v průběhu trestního řízení pak sama nikdy tuto adresu jako svou kontaktní adresu neuvedla.
7. Stížnostní soud svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.
8. Stěžovatelka ve své replice na vyjádření okresního státního zastupitelství uvádí, že v rozporu s tvrzením okresního státního zastupitelství její matka stále žije, což dokládá kopií občanského průkazu, čestným prohlášením matky, potvrzením o výběru důchodu a potvrzením o úhradě nájemného a poplatků za služby ze dne 9. 10. 2019. Popsaný omyl okresního státního zastupitelství stěžovatelka považuje za důkaz nedostatečně provedeného místního šetření ze strany orgánů činných v trestním řízení. Dále konstatuje, že adresu trvalého bydliště má od roku 2006 na adrese S. a bankovním účtem s částkou 3 769 433 Kč stále disponuje a uvádí jeho číslo. Rozporuje, že by převodem svého podnikání na společnost s ručením omezeným zmenšovala svůj majetek; stěžovatelka je v této společnosti jednatelkou s obchodním podílem o velikosti 99 %. Stěžovatelka rovněž namítá, že okresní státní zastupitelství stále poukazuje na procesní stanovisko stěžovatelky, což je v rozporu se zásadou presumpce neviny. Závěrem konstatuje, že orgány činné v trestním řízení zajistily pouze nárok jedné poškozené, nikoli dalších pojišťoven, a to navíc bez návrhu samotné poškozené.
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Možnost zásahu Ústavního soudu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i ve vztahu k rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci dočasného zajištění majetku obviněného pro účely uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení podle §47 trestního řádu. Je totiž primárně na zmiňovaných orgánech, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda předmětné zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší ingerovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
13. Ústavní soud ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)]. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).
14. Veden těmito obecnějšími východisky, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení stížnostního soudu a okresního státního zastupitelství a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou zdejšího soudu obstojí. Vycházel přitom jednak z okolnosti, že napadená rozhodnutí jsou svojí povahou předběžná a dočasná, jednak ze skutečnosti, že se jedná o opatření nejméně zatěžující, protože stěžovatelka stále zůstává vlastníkem zajištěného majetku a má k němu pouze omezeno dispoziční právo.
15. V posuzované věci usnesení o zajištění mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a zajištěný majetek byl přiměřený sledovanému cíli. Orgány činné v trestním řízení z více stěžovatelkou vlastněných nemovitostí zajistily tu, jejíž odhadovaná cena odpovídá stěžovatelkou údajně způsobené škodě. Zajištění nemovitosti ani nijak neomezilo matku stěžovatelky, která zde dle sdělení stěžovatelky bydlí, v užívání předmětné nemovitosti (k tomu viz doložené potvrzení o úhradě nájemného a poplatku za služby).
16. Ve vztahu k namítanému nedostatku odůvodnění je třeba stěžovatelce přisvědčit, že usnesení o zajištění je, jak konstatoval již stížnostní soud, obecné a šablonovité, což je třeba okresnímu státnímu zastupitelství důrazně vytknout; odůvodnění rozhodnutí nelze suplovat vyjádřením k ústavní stížnosti. Stížnostní soud nicméně při přezkumu usnesení o zajištění doplnil konkrétní okolnosti odůvodňující potřebu zajištění nároku poškozené pojišťovny. Ohledně nebezpečí z prodlení odkázal na převod závodu stěžovatelky na společnost s ručením omezeným a posoudil přiměřenost zásahu do práv stěžovatelky ve vztahu k majetku stěžovatelky a dočasnosti omezení dispozičního oprávnění k majetku. V napadeném rozhodnutí stížnostní soud rovněž reagoval na námitky stěžovatelky. Odůvodnění zajištění nemovitosti tak Ústavní soud považuje za dostačující, přičemž závěry orgánů činných v trestním řízení nejsou neudržitelné. S ohledem na uvedené okolnosti nebylo zajištění předmětné nemovitosti ze strany orgánů činných v trestním řízení ani svévolné.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu