ECLI:CZ:US:2019:2.US.957.19.2
sp. zn. II. ÚS 957/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Zdeňka Svobody a Simony Svobodové, obou zastoupených JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 371/2018-406 ze dne 20. 12. 2018, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Jitky Tůmové a Pavla Čáslavy, obou zastoupených Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelé jako žalovaní čelili v řízení před Okresním soudem v Kolíně a posléze i Krajským soudem v Praze žalobě o určení, že nejsou vlastníky pozemku p. č. X v k. ú. Pečky. Rozsudkem č. j. 12 C 140/2011-363 ze dne 3. 4. 2018 Okresní soud v Kolíně určil, že sporná nemovitost je ve vlastnictví právních nástupců původní žalobkyně (vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 123 517 Kč a znalečné ve výši 21 348 Kč. Výši nákladů řízení okresní soud ve svém rozsudku řádně odůvodnil a vysvětlil, že jedním z důvodů pro stanovení této náhrady byla nejen skutečnost, že měli žalobci ve věci plný úspěch, ale i přihlédnutí ke snaze žalobců najít smírné řešení formou dohody o narovnání. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku 15. 5. 2018 odvolání, přičemž spolu s podáním odvolání nezaplatili soudní poplatek. Stěžovatelům proto bylo doručeno usnesení okresního soudu č. j. 12 C 140/2011-383 ze dne 27. 7. 2018, v němž okresní soud vyzval žalobkyni (a to původní již zemřelou žalobkyni), aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení zaplatila soudní poplatek z odvolání ve výši 2 000 Kč. Jméno žalobkyně následně okresní soud opravil na její právní nástupce. Okresní soud usnesením č. j. 12 C 140/2011-386 ze dne 10. 9. 2018 řízení zastavil poté, co marně uplynula výzvou stanovená lhůta k zaplacení soudních poplatků z odvolání. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání.
2. Krajský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. V odůvodnění krajský soud uvedl, že došlo k naplnění podmínek zastavení odvolacího řízení, protože okresní soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudních poplatků a ti je ve výzvě stanovené lhůtě nezaplatili. Podle krajského soudu v usnesení okresního soudu č. j. 12 C 140/2011-384 ze dne 27. 7. 2018 byla chybně jako vyzvaná osoba označena žalobkyně, nicméně z obsahu usnesení bylo zřejmé, že soud zamýšlel k zaplacení soudního poplatku vyzvat stěžovatele, kteří byli odvolateli.
II. Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
4. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelé spatřují v tom, že usnesením krajského soudu bylo stěžovatelům zabráněno uplatnění jejich práv v odvolacím řízení. Krajský soud totiž dle stěžovatelů dospěl buďto k závěru, že je na nich, aby zkoumali obsah usnesení okresního soudu a sami určili, že je výzva určená žalobcům ve skutečnosti určena žalovaným, anebo vyšel ze stěžovatelům nedoručeného usnesení krajského soudu č. j. 21 Co 371/2018-384 a všiml si jen záměny jmen, nikoliv však záměny stran.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů vydal dne 17. 4. 2019 usnesení o odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Praze do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, přičemž v tomto svém usnesení uvedl, že jím nikterak nepředjímá meritorní rozhodnutí o podané ústavní stížnosti. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení, která však nepřinesla k věci nic nového.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Listina sice zaručuje právo na soudní ochranu, avšak výslovně stanoví, že se jí lze domáhat pouze "stanoveným postupem" (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny a usnesení sp. zn. II. ÚS 647/19 ze dne 10. 6. 2019). Podle §2 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), je poplatníkem soudního poplatku odvolatel, přičemž soudní poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), která vzniká podáním odvolání (§4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích).
8. Tuto zákonnou povinnost stěžovatelé nedodrželi. Stěžovatelé byli právně zastoupeni a usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek bylo advokátovi stěžovatelů řádně doručeno (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1966/19 ze dne 2. 7. 2019). Stěžovatelé přitom mohli a podle zákona i měli soudní poplatek uhradit současně s podáním odvolání. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a proto bylo na stěžovatelích, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodrželi a své povinnosti splnili (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1286/16). Stěžovatelé nicméně namítají, že pochybením okresního soudu spočívajícím v nesprávném označení ve výzvě k uhrazení soudního poplatku bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Na povinnosti uhradit soudní poplatek však nic nemění ani nesprávné označení stěžovatelů ve výzvě k úhradě soudního poplatku. Právní zástupce stěžovatelů měl být se zákonnou povinností uhradit soudní poplatek seznámen, pochybení okresního soudu mu mělo být zřejmé a interpretace doručené výzvy k úhradě poplatků nebyla nijak složitá. Popsaným pochybením ve formulaci výzvy k úhradě soudního poplatku nedošlo k takovému porušení práva, které by mělo ústavní rozměr. K tomu Ústavní soud dodává, že samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a odvolateli v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání odvolání. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 855/19 ze dne 14. 5. 2019), a to navzdory administrativní chybě v textu výzvy k úhradě soudního poplatku (nesprávnému označení stěžovatelů). Řízení o odvolání bylo v souladu se zákonem zastaveno, neboť soudní poplatek nebyl uhrazen (což stěžovatelé ostatně ani nepopírají) ani poté, co je okresní soud k uhrazení soudního poplatku vyzval, byť s výše popsaným pochybením.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Pochybení okresního soudu spočívající v nesprávném označení stěžovatelů ve výzvě k úhradě soudního poplatku nedosáhlo ústavněprávního rozměru. Proto ani ve vztahu k navazujícímu napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně o zastavení řízení, neshledal Ústavní soud důvod k jeho meritornímu přezkumu.
10. Ústavní soud z důvodů výše uvedených ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu