ECLI:CZ:US:2019:2.US.994.19.1
sp. zn. II. ÚS 994/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Judity Jakubčíkové, advokátky, se sídlem Krameriova 139, Klatovy I, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 12. 2018 č. j. 6 C 191/2018-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále namítá porušení článku 37 odst. 3 Listiny, čl. 4, 90 a 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, Ústavní soud zjistil, že se v případě stěžovatelky jednalo o její spor s klientkou, jíž zastupovala ve věci úpravy výchovy a výživy a rodičovského styku, o část odměny, kterou po ní její klientka požadovala vrátit.
3. Okresní soud v Klatovech v napadeném rozhodnutí uvedl, že se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 7 200 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedla, že stěžovatelce uhradila zálohu na právní služby ve výši 15 000 Kč. Odměna za zastupování se řídila vyhláškou č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif"), přičemž stěžovatelka poskytla žalobkyni celkem šest úkonů právní služby v hodnotě 7 800 Kč. Bezdůvodné obohacení představuje zbývající část zálohy ve výši 7 200 Kč. Stěžovatelka přes výzvu ničeho žalobkyni neuhradila, naopak požadovala doplatek 8 000 Kč, neboť zastupování vyúčtovala na 23 000 Kč. U jednání soudu žalobkyně uvedla, že ze strany stěžovatelky nedošlo k žádným informacím o navyšování sazby za právní úkon, jednalo se o běžný opatrovnický spor. Porady žalobkyně se stěžovatelkou v její kanceláři nepřesahovaly jednu hodinu. Stěžovatelka naopak uvedla, že žaloba je celá neopodstatněná, neboť bylo provedeno mnohem více úkonů, než přiznává žalobkyně. Nikde ve stavovských předpisech není upraveno, jak má advokát vést svou kancelář a že by měl vést nějaký list klienta. Žalobkyně podepsala plnou moc, kde je uvedeno, že jí bude stěžovatelka zastupovat, ona jí bude respektovat a zaplatí jí za právní služby. Okresní soud se však neztotožnil s názorem žalované stěžovatelky, že by výslech čtyř svědků u jednání soudu v opatrovnické věci odůvodňoval zvýšení odměny na dvojnásobek. Stěžovatelka ze své právní praxe jistě ví, že opatrovnická řízení mohou být velmi náročná na dokazování, což se odráží především v délce těchto sporů a tím i v počtu úkonů, které musí advokát učinit, ovšem nelze říci, že by výslech více svědků při jednom jednání byl něčím neobvyklým a nad míru obtížným. Ostatně ani komentář k ustanovení §12 advokátního tarifu, ani judikatura nikde nehovoří o tom, že by v něčem takovém bylo možné spatřovat důvod pro navýšení odměny. Stěžovatelka tedy neprokázala, že by zde byl důvod k navýšení odměny za jakýkoliv z provedených úkonů. Pokud pak žalobkyně poskytovala stěžovatelce nebo jejím rodinným příslušníkům nějaké další právní služby nad rámec zastupování v opatrovnické věci, není v kompetenci soudu, v rámci tohoto řízení tyto služby hodnotit. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný nárok je oprávněný a žalobkyni tedy vyhověl.
4. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že rozsudek Okresního soudu v Klatovech porušuje její lidská práva, přičemž se jí ani tak nejedná o finanční částku, kterou musela zaplatit. Podle ní jsou postup a úvahy soudu nejenže nesprávné, ale hluboce ji uráží, protože na jednání před výslechem svědků se musela vždy připravit. Celkově tedy dostává v průměru 100 Kč za hodinu přípravy a za výslech svědků při jednom jednání, což se jí zdá ponižující. Práci odvedla svědomitě a poctivě a o tom, že přípravu nezanedbala, svědčí i pokládání množství otázek svědkům, což vyplývá z protokolace soudu. Navíc otázky pro svědky připravila tak, aby mohla být řádně zjištěna skutková podstata věci.
5. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že napadené rozhodnutí je dostatečně konkrétně odůvodněno a nejsou z něho patrny rysy soudní svévole. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout.
8. Podle ustanovení §132 občanského soudního řádu soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ústavní soud jako soudní orgán ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená ve výše citovaném §132 občanského soudního řádu - pokud soudy ve svém rozhodnutí respektují kautely dané tímto ustanovením, do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyl v hodnocení důkazů shledán rozpor s §132 občanského soudního řádu ani libovůle, jež by vedla k porušení čl. 36 Listiny. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů obecný soud ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
9. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti však přistupuje ještě jeden aspekt. S ohledem na výši žalované částky a okolnosti případu je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní, která zpravidla pro nikoliv zcela zásadní faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje; výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními), ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Vzhledem k tomu se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by mohla dosáhnout ústavněprávní kvality, nic takového však nezjistil.
11. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu