ECLI:CZ:US:2019:3.US.102.19.1
sp. zn. III. ÚS 102/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti HALALI, všeobecná pojišťovna, a. s., sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2018 č. j. 11 Co 324/2018-416 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. července 2018 č. j. 41 C 234/2015-407, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti DevClub s. r. o., sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 7. 2018 č. j. 41 C 234/2015-407 bylo odmítnuto jako opožděné dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 4. 2018 č. j. 11Co 53/2018-394, doručené obvodnímu soudu dne 13. 7. 2018 (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
3. Usnesení obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Usnesením městského soudu ze dne 5. 10. 2018 č. j. 11 Co 324/2018-416 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z obsahu spisu se podává, že v rozsudku městského soudu ze dne 18. 4. 2018 č. j. 11Co 53/2018-394 obsažené poučení zní: "Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237, §239 a §240 odst. 1 o. s. ř.)." Uvedený rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 9. 5. 2018 (středa) a konec dvouměsíční dovolací lhůty tak připadl na 9. 7. 2018 (pondělí), stěžovatelka podala dovolání dne 13. 7. 2018 (pátek). Městský soud uvedené poučení o právu podat dovolání shledal dostatečně určitým, srozumitelným a úplným; městský soud konstatoval, že je z něj zcela patrné, že dovolání je třeba podat ve dvouměsíční lhůtě, přičemž tato lhůta se nevztahuje jen k větě ohledně přípustnosti dovolání, ale i k časovému úseku, v němž je třeba dovolání podat, odvolací námitka stěžovatelky je tak nepřípadná. Protože rozsudek městského soudu obsahuje řádné poučení o dovolání, o lhůtě k podání dovolání a soudu, u něhož se dovolání podává, obvodní soud správně dovolání pro opožděnost odmítl, když stěžovatelce marně uplynula lhůta pro jeho podání již dnem 9. 7. 2018.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že lhůta k podání dovolání proti napadenému rozsudku činila tři měsíce podle §240 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), upravujícím situaci, kdy rozhodnutí neobsahuje poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné. Stěžovatelka má za to, že poučení soudu o opravném prostředku musí být natolik určité, že nepřipustí možnost odlišných výkladů z hlediska toho, k jakému soudu, v jaké lhůtě a za jakých podmínek může být opravný prostředek podán. Není-li poučení natolik určité, je nutné je vykládat ve prospěch účastníka řízení a umožnit mu podání opravného prostředku v intencích širšího výkladu neurčitého poučení, a to i nad rámec zákona. Stěžovatelka má za to, že o to jde i v případě rozsudku městského soudu, jehož poučení o možnosti podat dovolání není dostatečně určité z hlediska lhůty k jeho podání. Ačkoliv totiž poučení obsahuje údaj dvou měsíců, vztahuje se tento údaj toliko k větě ohledně přípustnosti dovolání, nikoliv ke lhůtě k jeho podání. Poučení je z tohoto důvodu zmatečné a neurčité. Stěžovatelka má s ohledem na uvedené za to, že jí mělo být umožněno podat dovolání i po uplynutí dvouměsíční lhůty od doručení rozsudku městského soudu, a tedy, že městský soud měl na základě odvolání stěžovatelky usnesení obvodního soudu zrušit. Stěžovatelka dovozuje, že vydáním napadaných usnesení jí byla odepřena možnost obrany proti rozsudku městského soudu v zákonem stanoveném rozsahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Ústavní soud zjistil, že poučení obsažené v rozsudku městského soudu ze dne 18. 4. 2018 č. j. 11Co 53/2018-394 obsahovalo zákonu odpovídající poučení o možnosti podat proti tomuto rozsudku dovolání. Uvedené poučení o právu podat dovolání je dostatečně určité, srozumitelné a úplné, je z něj patrné, že dovolání je třeba podat ve dvouměsíční lhůtě, přičemž tato lhůta se nevztahuje jen k části věty o přípustnosti dovolání, ale logicky vymezuje lhůtu, v níž je třeba dovolání podat (srov. formulaci: "...dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí..."). Protože uvedený rozsudek městského soudu obsahuje řádné poučení o dovolání, o lhůtě k podání dovolání a soudu, u něhož se dovolání podává, dospěly obecné soudy ke správnému závěru, že dovolání stěžovatelky podané dne 13. 7. 2018 bylo podáno opožděně, když stěžovatelce marně uplynula lhůta pro jeho podání již dnem 9. 7. 2018. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
11. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu