ECLI:CZ:US:2019:3.US.1062.19.1
sp. zn. III. ÚS 1062/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Zuzanou Segediovou, advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2019 č. j. 8 Ads 138/2017-40 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. května 2017 č. j. 75 Ad 11/2016-58, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byly zrušeny rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z vyžádaných soudních a správních spisů, ústavní stížnosti a napadených rozsudků se podává, že stěžovatel podal žádost o invalidní důchod. Jeho žádost zamítla vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 5. 11. 2015, jelikož dle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Teplice (dále jen "okresní správa sociálního zabezpečení") stěžovateli poklesla jeho pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jen o 20 %. Dle §39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, jde o invaliditu prvního stupně, poklesla-li pracovní schopnosti alespoň o 35 %. Stěžovatel podal proti rozhodnutí námitky, které vedlejší účastnice zamítla rozhodnutím ze dne 29. 1. 2016.
3. Rozhodnutí o námitkách stěžovatel napadl žalobou, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 15. 5. 2017 č. j. 75 Ad 11/2016-58. Krajský soud nechal zhodnotit zdravotní stav stěžovatele posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "posudková komise"), dle níž celková míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatele činí 20 %. Jako rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s největším dopadem na pokles pracovní schopnosti byla vyhodnocena posttraumatická stresová porucha osobnosti s lehkou poruchou pozornosti a protrahovaná lehká depresivní porucha s výraznější anxiózní složkou, afektivní porucha. Krajský soud vyhodnotil, že posudková komise jednala v řádném složení a posudek byl vypracován po náležitém zhodnocení zdravotního stavu stěžovatele i jím předložené lékařské dokumentace. K námitce krátké doby jednání posudkové komise (10 minut) uvedl, že prostudování zdravotní dokumentace se nemusí odehrát při jednání komise, a proto vlastní jednání může být krátké. Krajský soud se neztotožnil ani s dalšími námitkami a žalobu zamítl.
4. Stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2019 č. j. 8 Ads 138/2017-40. Uvedl, že posudková komise měla k dispozici stěžovatelem namítanou lékařskou zprávu MUDr. Kaválka. Důvodnou proto neshledal námitku nekompletnosti hodnocení lékařských zpráv. Dále k této lékařské zprávě konstatoval, že lékařské hodnocení nelze založit na jedné zdravotní zprávě, z níž vyplývá pro stěžovatele nejpříhodnější diagnóza, neobjevuje-li se takové lékařské posouzení v dalších navazujících lékařských zprávách. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani dalším kasačním námitkám.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl nesprávné vyhodnocení svého zdravotního stavu a nesprávnost odborného posudku posudkové komise, která neprovedla zhodnocení jeho zdravotního stavu. Dvoučlenné komisi trvalo vyšetření 10 minut, z čehož více než polovinu doby trvalo obecné seznámení se s jejím předsedou. Posudek byl vydán na základě jednoduchých dotazů týkajících se zdravotního stavu bez jakéhokoli vyšetření. Komise nepoužila nález MUDr. Kaválka ze dne 15. 10. 2014, který na základě více jak hodinového vyšetření diagnostikoval těžkou depresi. Danou skutečnost nemohla posudková komise v rámci svých dotazů posoudit, nemohla si ani všechny zprávy přečíst. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením soudů, které z toho, že v posudku bylo obecně uvedeno, že komise prostudovala 15 odborných lékařských zpráv z roku 2014, dovodily, že mezi nimi byla i zpráva MUDr. Kaválka ze dne 15. 10. 2014.
6. K nesprávnosti odborného posouzení stěžovatel poukazoval na nesrovnalosti v posudku. Namítl nedostatečnou odbornost osob, které jej posuzovaly, neboť jeden lékař byl patolog a druhý chirurg. Odbornost lékaře, který zpracoval posudek okresní správy sociálního zabezpečení, je snížena tím, že mu bylo pro nesprávné posudkové závěry odebráno znalecké oprávnění. Lékařka, která zpracovala posudek pro správní orgán II. stupně, vyloučila organickou poruchu mozku. Stěžovatel ale namítl, že před lety utrpěl těžký úraz pádem balvanu na hlavu a v nedávné době utrpěl třikrát úraz hlavy.
7. Krajský soud zamítl stěžovatelův důkazní návrh znaleckým posudkem a výslechem ošetřujících lékařů. Stěžovatel se proto obrátil sám na soudního znalce, který vyhotovil své vyjádření. Bylo na Nejvyšším správním soudu, aby tento důkaz provedl, což neučinil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Převážná většina námitek v ústavní stížnosti se vztahuje k hodnocení stěžovatelova zdravotního stavu. Jde tedy o námitky ke zjišťování skutkového stavu. Ústavní soud však není další instancí v soustavě soudů a v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů a skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze extrémní excesy [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].
11. Současně je třeba mít na paměti, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou odbornou, medicínskou. Rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní soud si ovšem pro nedostatek odborných lékařských znalostí nemůže učinit úsudek o této otázce sám (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013 č. j. 6 Ads 11/2013-20; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Dle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení"), posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Členy posudkových komisí jsou mimo jiné lékaři (srov. §16b zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Ústavní soud tak konstatuje, že významnou roli při přezkumu rozhodnutí správního orgánu ve věci invalidního důchodu hraje hodnocení lékařských posudků.
12. Ústavní soud neshledal žádný exces ve způsobu, jakým krajský soud a Nejvyšší správní soud hodnotily lékařské posudky a zprávy. Krajský soud logickým způsobem vypořádal námitku, že vyšetření před posudkovou komisí trvalo 10 minut. Uvedl totiž, že k prostudování zdravotní dokumentace nemusí dojít až při samotném vyšetření v přítomnosti pacienta, ale s touto dokumentací se mohou členové komise seznámit předem, samotné vyšetření tak nemusí trvat dlouho. Jde o srozumitelné a logické hodnocení. Z pohledu Ústavního soudu jde o hodnocení, které se pohybuje plně v mezích daných ústavními předpisy a nepředstavuje exces při hodnocení důkazů.
13. Podrobně oba správní soudy rovněž reagovaly na námitky, které poukazovaly na nález MUDr. Kaválka ze dne 15. 10. 2014. Objasnily, že posudková lékařka České správy sociálního zabezpečení tento (dále jen "posudková lékařka") nález výslovně uvedla mezi podklady svého posudku. Nic protiústavního za tohoto stavu nelze spatřovat na hodnocení Nejvyššího správního soudu, dle něhož se v posudku posudkové komise mimo jiné uvádí, že komise prostudovala 15 lékařských zpráv z roku 2014, mezi nimiž byl dle Nejvyššího správního soudu i nález MUDr. Kaválka ze dne 15. 10. 2014. Nejvyšší správní soud totiž považoval za logické, že posudková komise v posudku nevyjmenovala všechny lékařské zprávy, ale zaměřila se na ty aktuální. Posudková komise stěžovatele vyšetřila dne 18. 7. 2016, v té době byl odkazovaný nález MUDr. Kaválka téměř dva roky starý. Ústavní soud dodává, že za exces při hodnocení důkazů nelze v žádném případě označit ani hodnocení Nejvyššího správního soudu k nálezu MUDr. Kaválka ze dne 15. 10. 2014, že objevuje-li se v jediné lékařské zprávě zmínka o těžké depresi, nelze dovodit, že by těžká deprese měla být příčinou dlouhodobě nepříznivého stavu žalobce. Opět jde o logické hodnocení, které bere ohled na obsah spisu jako celek.
14. U stěžovatelových námitek zpochybňujících odbornost posudkového lékaře okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen "posudkový lékař") není ani na úrovni tvrzení patrno, jak by měly ovlivnit ústavnost napadených rozsudků. Po posouzení tímto lékařem byl stěžovatel posuzován ještě posudkovou lékařkou a posléze posudkovou komisí. Jak posudková lékařka, tak posudková komise zařadily stěžovatelovo postižení, které je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, pod jinou položku v příloze k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), než učinil posudkový lékař. Posudková lékařka i posudková komise stěžovatelovo postižení shodně zařadily pod položku 7a v kapitole V přílohy dané vyhlášky se závěrem o celkovém poklesu pracovních schopnosti o 20 % (po zvýšení dle §3 odst. 1 dané vyhlášky). Z napadených rozsudků je patrné, že soudy vycházely především z posudku posudkové komise a zohledňovaly závěry posudkové lékařky. Za této situace z námitek zpochybňujících odbornost posudkového lékaře není patrno, k jakému porušení základních práv či svobod stěžovatele mělo napadenými rozsudky dojít.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil posouzení posudkové lékařky, která vyloučila organickou poruchu mozku. Stěžovatel tvrdí, že před lety utrpěl úraz hlavy způsobený pádem balvanu na hlavu a třikrát utrpěl úraz hlavy, naposledy v roce 2013 při autonehodě. Ústavní soud opakuje, že není povolán přehodnocovat skutková zjištění soudů, může jen korigovat excesy. Tím méně je povolán k odbornému posuzování lékařských otázek. Ústavní soud nespatřuje žádné porušení stěžovatelových základních práv v hodnocení správních soudů, které vyhodnotily závěry posudkové komise jako úplné a přesvědčivé. Tato posudková komise shledala, že u stěžovatele nejde o duševní poruchu způsobenou posttraumatickým organickým postižením mozku. O autonehodě komise věděla, neboť jí ve svém posudku (na stranách 3 a 4) zmiňuje, rovněž měla k dispozici řadu zpráv z neurologických vyšetření stěžovatele. Posudková komise vyloučila, že by příčinou nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele bylo organické poškození, v čemž se ztotožnila s předešlým hodnocením posudkové lékařky. Rovněž tato lékařka byla zpravena o tom, že stěžovatel utrpěl autonehodu, neboť výslovně ve svém posudku (na straně 3) poukazuje na chirurgickou zprávu, kde jsou důsledky nehody nastíněny. Za těchto okolností nelze ani v nejmenším za excesivní označit hodnocení správních soudů o úplnosti a přesvědčivosti posudku posudkové komise.
16. V potřebné šíři se správní soudy vypořádaly i se stěžovatelovou námitkou nedostatečné odbornosti členů posudkové komise. Plně lze odkázat na hodnocení Nejvyššího správního soudu (bod 24 jeho rozsudku), kde bylo zmíněno, že členem posudkové komise byl MUDr. Jan Gábel s odborností v oboru psychiatrie.
17. Ústavní soud připomíná, že z ústavně zaručeného práva na soudní ochranu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány. Je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a nakolik se jeví návrhy k doplňování dokazování důvodné. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé (viz např. nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 1183/11). Soud však musí uvést důvody, které jej vedly k zamítnutí určitého důkazního návrhu. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud těmto požadavkům vyhověl, jelikož uvedl z ústavního hlediska akceptovatelný důvod, pro který nezadal vypracování stěžovatelem navrhovaného znaleckého posudku a pro který nevyslechl ošetřující lékaře. Posudek posudkové komise totiž krajský soud považoval za úplný a uvedl, že posudková komise vzala v úvahy zprávy ošetřujících lékařů, které tak nebylo třeba vyslýchat.
18. Ani Nejvyšší správní soud nevybočil z ústavních mezí s odůvodněním, proč neprovedl v řízení o kasační stížnosti navržený důkaz odborným vyjádřením MUDr. Klára. Důvody pro zamítnutí tohoto důkazního návrhu lze z ústavního hlediska přijmout s přihlédnutím k okolnostem posuzované věci, v níž se posudková lékařka a posudková komise shodly na procentuálním vyčíslení míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatele (snížení o 20 %) a rovněž zařazení stěžovatelova postižení pod položku 7a v kapitole V přílohy vyhlášky o posuzování invalidity. Shodnou míru poklesu pracovní schopnosti shledal i posudkový lékař, byť postižení řadil pod jinou položku ve vyhlášce. Nejvyšší správní soud se obsáhle věnoval tomu, proč je posudek posudkové komise přesvědčivým a vnitřně konzistentním. Za popsané situace Ústavní soud akceptuje, že Nejvyšší správní soud zdůraznil, že jeho úkolem je posuzovat rozhodnutí krajského soudu a že vzhledem ke kvalitě důkazů provedených již před krajským soudem považoval doplnění dokazování v řízení o kasační stížnosti navrženým odborným vyjádřením za nadbytečné.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu