ECLI:CZ:US:2019:3.US.1073.19.1
sp. zn. III. ÚS 1073/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Bc. Arnoštem Špačkem, advokátem, sídlem Čsl. armády 1050/22, Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. ledna 2019 č. j. 13 Co 8/2019-573 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. prosince 2018 č. j. 14 Nc 1241/2015-527, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a I. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; navrhl také odklad vykonatelnosti napadených usnesení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 12. 2018 č. j. 14 Nc 1241/2015-527 byl zamítnut návrh stěžovatele na nařízení výkonu předběžného opatření okresního soudu ze dne 26. 9. 2016 č. j. 14 Nc 1241/2015-219 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 10. 2016 č. j. Co 683/2016-242 uložením pokuty podle §502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nebo odnětím dítěte podle §504 tohoto zákona (výrok I.), stěžovateli bylo uloženo (výrok II.) odevzdat nezletilou E-1. do péče vedlejší účastnice (dále také jen "matka") a strpět výlučnou péči matky o nezletilou E-1. (výrok III.) dále bylo konstatováno, že usnesení okresního soudu ze dne 26. 9. 2016 č. j. 14 Nc 1241/2015-219 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 25. 10. 2016 č. j. Co 683/2016-242 týkající se nezletilých E-2. a F. zůstává tímto usnesením nedotčeno (výrok IV.), tím se mění usnesení okresního ze dne 26. 9. 2016 č. j. 14 Nc 1241/2015-219 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 25. 10. 2016 č. j. 16 Co 683/2016-242 (výrok V.). Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že další trvání střídavé péče rodičů (o všechny tři děti) nařízené předběžným opatřením okresního soudu ze dne 26. 9. 2016 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 25. 10. 2016 je ve vztahu k nezletilé E-1. nežádoucí, neboť z obsahu spisu a zejména znaleckého posudku Doc. PhDr. et PhDr. Radka Ptáčka, Ph.D., vyplývá že stěžovatel je chopen mimořádně necitlivého chování, které ji zjevně traumatizuje a neurotizuje, a vynucování předběžného opatření prostředky navrhovanými stěžovatelem není v souladu se zájmem nezletilé E-1. V odůvodnění napadeného usnesení okresní soud konstatoval, že nikdo z účastníků vlastním návrhem nereagoval na alarmující závěry znaleckého posudku, proto soud postupoval z moci úřední a nařídil předběžné opatření, kterým změnil výrok o nařízení střídavé péče o nezletilou E-1. Protože ve vztahu k nezletilé E-2. a nezletilému F. soud neshledává žádné podstatné skutečnosti, které by bránily realizaci dříve vydaného rozhodnutí o střídavé péči, ponechal tuto úpravu beze změn.
3. Krajský soud usnesením ze dne 10. 1. 2019 č. j. 13 Co 8/2019-573 usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II. až V. je změnil tak, že se předběžné opatření okresního soudu ze dne 26. 9. 2016 č. j. 14 Nc 1241/2015-219 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 25. 10. 2016 č. j. Co 683/2016-242 ohledně nezletilé E-1. zrušuje. Krajský se ztotožnil se závěry okresního soudu, jde-li však o II. výrok usnesení okresního soudu, měl krajský soud za to, že k prezentaci závěrů okresního soudu nebyl použit vhodný procesní postup. Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že v době vydání původního předběžného opatření soud vycházel ze zájmu všech tří dětí na tom, aby měly právo být v péči obou rodičů a z toho, že rodiče jsou schopni tuto péči dětem poskytovat. Následně, až v průběhu řízení, kdy došlo k vypracování znaleckého posudku, bylo osvědčeno, že pro nezletilou E-1. není péče stěžovatele prioritní, ale naopak jí dochází k její traumatizaci. Dle názoru krajského soudu tak lze aktuálně ve vztahu k nezletilé E-1. přistoupit ke zrušení části předběžného opatření, kterým bylo rozhodnuto o střídavé péči s tím, že pro nezletilou E-2. a nezletilého F. zůstane dané předběžné opatření nadále aktuální.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry okresního soudu, který návrh na nařízení výkonu předběžného opatření zamítl. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že matka předběžná opatření nerespektuje, tento její postoj je soudy obou stupňů schvalován, a to na úkor práv stěžovatele a nezletilých dětí. Argument obecných soudů, že není co vykonávat, když si stěžovatel mladší děti vyzvedává ve školce, hodnotí stěžovatel jako nepatřičný. Jelikož matka děti stěžovateli nepředávala a nepředává, je tento nedobrovolně nucen k jejich převzetí v předškolním zařízení (kam však děti nejsou matkou často umísťovány), protože pokud by toto nečinil, tak by přes existenci předběžných opatření nebyl s dětmi vůbec v kontaktu. V důsledku uvedeného má stěžovatel možnost pečovat o mladší děti pouze cca 3 měsíce v roce a o nejstarší dceru v podstatě vůbec, neboť v kontaktu s nejstarší dcerou E-1. je stěžovateli matkou bráněno. Zásah do svých práv spatřuje stěžovatel taktéž v tom, že soudy obou stupňů postavily svá rozhodnutí (především ohledně nejstarší dcery E-1) pouze na znaleckém posudku, tedy důkazu, který nebyl soudem prozatím jako důkaz proveden a jehož závěry nebyly znalcem před soudem řádně obhájeny. Taktéž ve skutečnosti, že okresní soud rozhodl o návrzích na výkon rozhodnutí po více než po dvou letech do podání prvního z několika jeho návrhů, shledává stěžovatel porušení svých základních práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Usnesení okresního soudu i krajského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní právu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilé E-1. dospěl k odlišným závěrům ohledně dalšího procesního postupu. Oba soudy přitom konstatovaly, že od vydání posledního předběžného rozhodnutí ve věci péče o nezletilé došlo v důsledku závěrů znaleckého posudku k situaci, která nutně musela vést k jeho změně (respektive částečnému zrušení).
9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
10. Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)], předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Ve své judikatuře Ústavní soud již vícekrát vyslovil v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ústavní soud přitom setrvale judikuje, že ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takového výkladu účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud ostatně v minulosti řadu rozhodnutí o předběžných opatřeních rozporných s tímto závěrem zrušil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279)].
11. Ve věci byl následně vypracován znalecký posudek Doc. PhDr. et PhDr. Radka Ptáčka, Ph.D., z jehož závěrů vyplývá, že stěžovatel je schopen vytvořit dětem - E-2. a F. vyhovující rodinné zázemí a vhodným způsobem uspokojovat jejich emoční potřeby, v případě nezletilé E-1. je však schopen mimořádně necitlivého chování, které dívku traumatizuje a neurotizuje. Stěžovatel je frustrován z absence kontaktu s nezletilou, neuvědomuje si však, že vztah si nelze vynutit, a to zvláště ne u pubertální dívky. K nezletilé E-1. znalec výslovně uvádí, že je nezbytné, aby si ve vážně narušeném vztahu ke stěžovateli určovala režim sama. Principiálně je neakceptovatelné, aby v důsledku konfliktů dvou osob měla být osoba třetí, v tomto případě dítě, zatížena jakoukoli povinností (docházet na psychologická sezení, stýkat se s osobami, se kterými nechce atd.). Nezletilá aktuálně potřebuje žít ve stabilním a předvídatelném prostředí, kde se nebude obávat náhlých zvratů a změn, jedině tak se může psychicky stabilizovat a postupně dostat k obnově vztahu se stěžovatelem. Znalec daný případ označil jako lidskou tragédii, a to primárně pro E-1., která je v důsledku chování svých rodičů poměrně výrazně neurotizována a traumatizována a s velkou pravděpodobností důsledky bude řešit po celý život. Jako krajně zarážející označil znalec skutečnost, nakolik jsou velmi inteligentní a jinak plně společensky začlenění rodiče schopni doslova ničit své dítě.
12. Dospěl-li na základě shora popsaných závěrů znaleckého posudku okresní soud k rozhodnutí, že trvání předběžného opatření (střídavé péče) ve vztahu k nezletilé E-1. je nežádoucí a návrh na jeho výkon zamítl, nelze v takovém jeho postupu shledat vybočení z mezí ústavnosti, ale naopak uvedený postup respektuje zásadu, že veškerá rozhodnutí je nutno činit v nejlepším zájmu dítěte. To platí i pro napadené usnesení krajského soudu, který se se závěry okresního soudu ztotožnil, a dosavadní úpravu (střídavé péče) ve vztahu k nezletilé E-1. zrušil.
13. Nesouhlasí-li stěžovatel se závěry znaleckého posudku, které jsou pro rozhodnutí ve věci stěžejní, a poukazuje na skutečnost, že znalecký posudek nebyl soudem prozatím jako důkaz proveden, je nutno vzít v úvahu, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, nýbrž o nařízení výkonu předběžného opatření. Soud v režimu řízení o předběžném opatření rozhoduje ve lhůtách, které neumožňují provádět dokazování v plném rozsahu. Předmětný znalecký posudek byl doručen rodičům i koliznímu opatrovníkovi a stěžovatel se s ním seznámil a v odvolání se k jeho závěrům vyjádřil. Okresní soud ve svém usnesení přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, jakým způsobem předmětný provedený důkaz zhodnotil a postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle které soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy.
14. Není taktéž pravdou, že by soudy chování matky, která nerespektovala dřívější rozhodnutí o péči, bez dalšího tolerovaly. Jak vyplývá z napadeného usnesení krajského soudu, okresní soud nejprve vedl matku k plnění rozhodnutí formou výzvy, současně probíhala aktivní spolupráce s opatrovníkem a byla zde snaha o mediaci. S ohledem na závěry znaleckého posudku však bylo zřejmé, že ani uložením pokut či přímo odnětím nezletilé a jejím předáním do péče stěžovatele by nedošlo ke vzniku stěžovatelem očekávaného naplněného vztahu s nezletilou. Jde-li o ostatní nezletilé, Ústavní soud nemůže než přisvědčit krajskému soudu, že s ohledem na skutečnost, že si stěžovatel přebírá v rozporu se zněním vykonávaného rozhodnutí nezletilé ve školním zařízení, nelze učinit jednoznačný závěr, že je matka odpovědná za neuskutečňování tohoto rozhodnutí.
15. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry obou soudů, které se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat. Namítá-li stěžovatel průtahy v řízení, z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že od vydání vykonávaného rozhodnutí proběhlo řízení o ústavní stížnosti (vedené pod sp. zn. III. ÚS 87/17), bylo nařízeno jednání, ustanoven znalec a zadáno vypracování znaleckého posudku, jehož závěry byly pro rozhodnutí stěžejní. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že právní řád umožňuje účastníkům řízení, mají-li za to, že v řízení dochází k průtahům, podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených usnesení Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu