ECLI:CZ:US:2019:3.US.1119.17.1
sp. zn. III. ÚS 1119/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti 1) H. Š., 2) J. Š., a 3) Z. Š., zastoupených JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2017 č. j. 25 Cdo 1930/2016-272, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2015 č. j. 25 Co 284/2015-218 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. února 2015 č. j. 7 C 141/2014-108, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti X a 2) M. S., 3) nezletilé R. Š., 4) nezletilého J. Š., 5) Z. Š. a 6) obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé navrhli zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé, třetí vedlejší účastnice, čtvrtý vedlejší účastník a pátá vedlejší účastnice (dále též jen "žalobci") domáhali uložení povinnosti první vedlejší účastnici nebo druhému vedlejšímu účastníkovi (dále též jen "žalovaní") zaplatit první stěžovatelce, druhému stěžovateli a vedlejším účastníkům 3) až 5) každému částku 240 000 Kč, a třetímu stěžovateli částku 175 000 Kč; současně okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení (ani stát) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud tak rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali jednorázového odškodnění podle §444 odst. 3 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, jako pozůstalí po poškozeném J. Š. (dále jen "poškozený"), jenž zemřel dne 7. 6. 2012 následkem dopravní nehody, při které se při jízdě na motocyklu v obci střetl s protijedoucím vlevo odbočujícím automobilem, jejž řídil druhý vedlejší účastník a jehož provozovatelem je první vedlejší účastnice. Okresní soud přitom uzavřel, že odpovědnost za škodu není dána ani u jednoho ze žalovaných, neboť jedinou příčinou dopravní nehody bylo porušení právní povinnosti poškozeným (nepřiměřená rychlost), přičemž současně dovodil, že první vedlejší účastnice neodpovídá jako provozovatel vozidla podle §427 občanského zákoníku, neboť šlo o střet provozů podle §431 občanského zákoníku, který zavinil výhradně poškozený, a druhý vedlejší účastník neodpovídá za škodu podle §420 odst. 1 občanského zákoníku, neboť se nedopustil žádného protiprávního jednání. Nákladové výroky pak okresní soud odůvodnil postupem podle §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když nepřiznal procesně úspěšným žalovaným náhradu nákladů řízení, neboť právě ve ztrátě poškozeného jako blízké osoby všech žalobců shledal okolnost hodnou mimořádného zřetele.
3. K odvolání obou procesních stran Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu k třetí vedlejší účastnici a čtvrtému vedlejšímu účastníkovi, změnil jej však ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že uložil zaplatit náhradu nákladů řízení státu a žalovaných první stěžovatelce do výše 50 % a druhému a třetímu stěžovateli v plné výši a těmto žalobcům uložil ve stejném poměru i povinnost nahradit náklady odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem i s jeho právními závěry o neexistenci odpovědnosti obou žalovaných, když ve shodě s okresním soudem zdůraznil, že příčinou střetu vozidla provozovaného první vedlejší účastnicí s motocyklem byla výlučně nepřiměřeně rychlá jízda poškozeného řidiče motocyklu, pročež se druhý vedlejší účastník nedopustil žádného protiprávního jednání, a není tedy naplněna nezbytná podmínka odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 občanského zákoníku. Na rozdíl od okresního soudu nicméně krajský soud zkoumal podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovaným u každého ze žalobců zvlášť a dospěl k závěru, že u nezletilých dětí poškozeného (třetí vedlejší účastnice a čtvrtý vedlejší účastník), jež nemají vlastní příjem a samy o vedení sporu nerozhodly, a u matky poškozeného (čtvrtá vedlejší účastnice), jejímž jediným příjmem je starobní důchod, jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž lze nepřiznat náhradu nákladů řízení procesně úspěšným účastníkům, u první stěžovatelky (částečně) a u zbývajících stěžovatelů (v plném rozsahu) však důvody hodné zvláštního zřetele krajský soud neshledal, neboť takovým důvodem nemůže být pouze okolnost, že žalobcům zemřel blízký rodinný příslušník. V této souvislosti nadto krajský soud zdůraznil, že stěžovatelům bylo známo již z výsledků trestního řízení, že na nehodě měla jednoznačný podíl nepřiměřená rychlost motocyklu řízeného poškozeným, a že se tedy nepochybně poškozený přinejmenším výrazně spolupodílel na vzniku škody, přesto uplatnili nárok podle §444 odst. 3 občanského zákoníku v plné výši. Krajský soud proto uzavřel, že osobní a majetkové poměry druhého stěžovatele neodůvodňují použití §150 o. s. ř. a o majetkových poměrech třetího stěžovatele nebylo soudu nic známo, nebyl tedy dán důvod pro použití §150 o. s. ř., a v případě první stěžovatelky krajský soud zvážil, že je podnikatelkou, podniká a spravuje majetek dětí svých a poškozeného, a proto shledal, že jsou u ní dány důvody pro použití §150 o. s. ř. z jedné poloviny. Shodně pak rozhodl městský soud rovněž o nákladech odvolacího řízení.
4. Následné dovolání stěžovatelů zamítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, neboť meritorní výrok krajského soudu shledal věcně správným; změnil však nákladový výrok tak, že první stěžovatelka je povinna uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť dospěl k závěru, že ani ve vztahu k ní není možno uplatnit §150 o. s. ř., když zdůraznil, že po žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby nesli náklady vynaložené v souvislosti s daným řízením ze svého za situace, kdy žalobci již z výsledků trestního řízení věděli, že viníkem dopravní nehody byl poškozený.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v důsledku inkriminované dopravní nehody přišli o nejbližšího rodinného příslušníka a navíc v důsledku uplatňování svého práva také o finanční prostředky v celkové výši 507 964 Kč, přičemž zdůrazňují, že uplatnění práva na jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 občanského zákoníku nebylo nedůvodné, když poukazují na odlišnosti civilního a trestního řízení. Současně stěžovatelé vyjadřují přesvědčení, že se sice poškozený na vzniku škody podílel, nezpůsobil ji však ze sta procent, když připomínají, že druhý vedlejší účastník se na vzniku škody (nehody) podílel tím, že při odbočování vlevo nedal poškozenému přednost v jízdě, a navíc provedl odbočovací manévr nepřiměřeně pomalu. Stěžovatelé se proto domnívají, že napadená rozhodnutí nejsou v souladu s trestněprávní judikaturou, zvláště pak poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1116/2011, podle kterého je řidič odbočující vlevo vždy povinen dát přednost v jízdě všem účastníkům silničního provozu v protisměrné části komunikace, přičemž tato povinnost je kvalitativně vyšší povinností než přiměřená rychlost jízdy v obci vozidla jedoucího po hlavní silnici v protisměru.
6. Podle názoru stěžovatelů jsou napadená soudní rozhodnutí v rozporu s principem předvídatelného rozhodování obecných soudů výsledkem svévolného použití podústavního práva a vykazují extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěným skutkovým stavem, když mimo jiné namítají, že v posuzované věci nenesli důkazní břemeno o výši rychlosti poškozeného, a proto platí, že naopak první vedlejší účastnice neprokázala, že poškozený jel rychleji než 96 km za hodinu, tedy zhruba o 30 % pomaleji, než v napadeném rozsudku tvrdí krajský soud.
7. Stěžovatelé nadto nesouhlasí s jim nepříznivými nákladovými výroky napadených rozsudků obecných soudů, když mají za to, že ve věci nebylo s ohledem na znění §151 odst. 2 o. s. ř. namístě postupovat podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť takový postup je ve vztahu k nim s ohledem na předmět a okolnosti věci nepřiměřeně tvrdý, přičemž zdůrazňují, že žalovaným přiznaná náhrada nákladů řízení je v hrubém nepoměru k povaze a hodnotě sporu, tedy je v rozporu s principem proporcionality sankcí. V této souvislosti navíc stěžovatelé zpochybňují počet úkonů právní služby, které měl právní zástupce žalovaných v řízení učinit, když současně s odkazem na závěry nálezu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) zdůrazňují, že se před zahájením řízení snažili zjistit, který z žalovaných je provozovatelem vozidla, jež bylo účastno dopravní nehody, žalovaní však stěžovatelům neposkytli potřebnou součinnost, přestože v jejich případě jde o zjevné personální propojení obou subjektů.
8. Nákladové výroky krajského soudu a Nejvyššího soudu tak podle mínění stěžovatelů nemají potřebnou oporu v zákoně a jsou vzhledem k celkovým okolnostem dané věci (a mj. ke skutečnosti, že první stěžovatelka je samoživitelka) nepřiměřeně kruté, neboť zásadním způsobem zasahují do majetkové sféry celé rodiny, a tedy do práva zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny. Podle názoru stěžovatelů přitom nákladové výroky krajského soudu a Nejvyššího soudu nelze vykládat jinak než jako potrestání stěžovatelů za to, že v soudním řízení uplatnili (resp. "si dovolili uplatnit") svoje práva.
9. Z výše uvedených důvodů vyjadřují stěžovatelé přesvědčení, že jejich žalobě mělo být alespoň částečně vyhověno, což by se - za použití §142 odst. 3 o. s. ř. - muselo podstatným způsobem odrazit i v nákladových výrocích napadených soudních rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je z dále uvedených důvodů zcela neopodstatněné přesvědčení stěžovatelů, že se druhý vedlejší účastník alespoň částečně podílel svým zaviněním na vzniku tragické dopravní nehody, respektive na jejím fatálním následku; od této nedůvodné premisy pak stěžovatelé odvíjejí taktéž neopodstatněné tvrzení, že jim nepříznivé nákladové výroky nemají zákonnou oporu, jsou nespravedlivé a nepřiměřeně tvrdé.
13. Důvodem podání ústavní stížnosti (a předtím přinejmenším i odvolání a dovolání) je přitom podle názoru Ústavního soudu skutečnost, že se stěžovatelé nechtějí (nebo nedokáží) smířit s faktem, že jediným viníkem tragické dopravní nehody, při které přišel o život jejich nejbližší (životní partner a otec dětí první stěžovatelky, syn druhého stěžovatele a bratr třetího stěžovatele), byl jen a pouze právě poškozený v důsledku zcela nepřiměřené rychlosti svého motocyklu, tedy jinými slovy současně přijmout v daném kontextu těžko akceptovatelnou skutečnost, že za smrt jejich nejbližšího příbuzného nemůže žádná třetí osoba.
14. Ústavní soud se přitom i z dále pojednaných důvodů domnívá, že stěžovatelé nepatřičně bagatelizují skutečnost, že poškozený excesivním způsobem překročil nejvyšší povolenou rychlost, když jel v obci patrně rychlostí srovnatelnou s maximální povolenou rychlostí na dálnici, a prokazatelně vyšší rychlostí, než jaká je v současné době nejvyšší povolená rychlost na tzv. rychlostních silnicích - srov. §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) -, a současně nedůvodně zdůrazňují tvrzená pochybení druhého vedlejšího účastníka, jež se jim nicméně v řízení před obecnými soudy nepodařilo prokázat.
15. Tvrdí-li stěžovatelé, že první vedlejší účastnice neprokázala, že by poškozený v inkriminovanou dobu jel rychleji než 96 km za hodinu, postačí uvést, že v řízení byla ze znaleckých posudků prokázána rychlost v rozmezí 113 až 129 km za hodinu, přičemž nárazová rychlost se měla pohybovat v rozmezí 65 až 80 km za hodinu (srov. str. 3 rozsudku okresního soudu a str. 6 rozsudku krajského soudu). Pakliže tedy stěžovatelé předkládají - z procesního hlediska - jako fakt, že poškozený nejel rychleji než 96 km za hodinu, je třeba zdůraznit, že takový závěr je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, přičemž je i podle názoru Ústavního soudu v zásadě vyloučeno, aby poškozený jel rychlostí 96 km za hodinu a současně nebyl schopen snížit po brzdění (což bylo taktéž prokázáno) rychlost na méně než 65 km za hodinu, respektive aby nebyl schopen se vyhnout automobilu první vedlejší účastnice, jenž v inkriminovaný okamžik zabíral toliko jednu třetinu daného jízdního pruhu.
16. Dovolávají-li se stěžovatelé závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1116/2011, přehlížejí, že skutkové okolnosti posuzované věci se značně liší od skutkových okolností jimi odkazované věci. Předně nelze přehlížet, že od tamní dovolatelky byl v okamžiku zahájení odbočovacího manévru v protisměru jedoucí motocykl (jedoucí zhruba o třetinu pomaleji než poškozený v posuzované věci) vzdálen 136 metrů, poškozený v posuzované věci byl ve stejný časový okamžik ve více než dvojnásobné vzdálenosti (280 až 290 metrů - viz str. 3 rozsudku okresního soudu), druhý vedlejší účastník měl navíc (jak zdůrazňují sami stěžovatelé) dostatečný výhled, na rozdíl od dovolatelky ve stěžovateli odkazované věci, jež právě tím, že zahájila odbočovací manévr, aniž se dostatečně ujistila, že nemůže ohrozit žádné v protisměru jedoucí vozidlo, neboť potřebný výhled neměla, porušila podle soudů svoji povinnost uvedenou v §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Jakkoli přitom Nejvyšší soud v odkazovaném usnesení zdůraznil význam povinností řidiče odbočujícího vlevo, i v tamní věci označil za hlavní příčinu nehody nepřiměřenou rychlost motocyklu poškozeného (jenž jel výrazně pomaleji než poškozený v posuzované věci). I v konfrontaci se závěry stěžovateli dovolávaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je tak možno uzavřít, že druhý vedlejší účastník - prizmatem provedených důkazů - neporušil žádnou svou povinnost, když zahájil odbočovací manévr v okamžiku, kdy měl dobrý přehled o provozu v protisměrném pruhu, a kdy měl dostatek času - i včetně nutnosti přibrzdění před (jemu známou) nerovností terénu - dokončit odbočovací manévr dříve, než by se do jeho prostoru přiblížil poškozený, pakliže by jel nejvyšší povolenou rychlostí (nebo patrně i rychlostí přiměřeně vyšší).
17. V návaznosti na skutečnosti uvedené v předchozím odstavci je navíc vhodné připomenout, že stěžovatelům potenciálně příznivé části závěrů jimi dovolávaného usnesení Nejvyššího soudu byly částečně relativizovány v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15 (N 199/83 SbNU 197), ve kterém byl zdůrazněn význam tzv. principu omezené důvěry, jejž je - mutatis mutandis přeneseno do posuzované věci - nutno vyložit tak, že za situace, kdy se druhý vedlejší účastník před zahájením odbočovacího manévru ujistil, že v dostatečné vzdálenosti nejede v protisměru žádné motorové vozidlo, měl právo se domnívat, že zhruba tři sta metrů vzdálený poškozený nejede natolik rychle, že by mu neumožnil bezpečné dokončení jeho odbočovacího manévru.
18. Důvody, pro které nelze druhému vedlejšímu účastníkovi přičítat žádný podíl na vzniku předmětné nehody, vyčerpávajícím a současně maximálně přesvědčivým způsobem vysvětlily již obecné soudy, pročež pro stručnost postačí na příslušné pasáže odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů, vůči kterým již stěžovatelé nad rámec původních námitek žádnou oponenturu nepředkládají, toliko odkázat, a to i proto, že se s tam uvedenými závěry Ústavní soud v úplnosti ztotožňuje.
19. Na tomto místě je také třeba ve shodě s obecnými soudy zdůraznit, že uvedené skutečnosti byly stěžovatelům známy již z výsledků předchozího trestního řízení, přesto však stěžovatelé podali předmětnou žalobu, a následně uplatnili řádný i mimořádný opravný prostředek.
20. Jakkoli Ústavní soud neztrácí ze zřetele životní situaci stěžovatelů, kterou nenávratně ovlivnila předmětná dopravní nehoda, má současně za to, že stěžovatelé, navíc od počátku kvalifikovaně právně zastoupení, se měli pokusit o rozumné zhodnocení dané situace, včetně vnímání situace druhého vedlejšího účastníka, jenž (viz výše) prokazatelně žádnou svou právní povinnost neporušil a patrně je taktéž (byť jinak) nesmazatelně zasažen důsledky předmětné dopravní nehody.
21. Stěžovatelé přesto - z objektivně stěží pochopitelných důvodů - podali odvolání i proti ve vztahu k nim mimořádně citlivě odůvodněnému rozsudku okresního soudu, jenž nad zákonný rámec reflektoval při rozhodování o nákladech řízení právě tíživou životní situaci všech stěžovatelů, resp. žalobců.
22. Je tak namístě otázka, zda v posuzované věci neselhal jeden ze základních smyslů právního zastoupení advokátem, jímž je podle §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, prosazování (nejlepších) zájmů svých klientů, když stěžovatelé svými podáními postupně navyšovali - nyní ústavní stížností rozporované - náklady řízení, přestože nejpozději od momentu, kdy byli seznámeni s písemným odůvodněním rozsudku okresního soudu, je třeba na jejich právní věc hledět jako na zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Nadto Ústavní soud neshledává nepřiléhavým ani závěr Nejvyššího soudu, že veškeré relevantní skutečnosti byly stěžovatelům známy již z výsledků trestního řízení, a tak se omezí na konstatování, že prizmatem daných skutkových zjištění není stěžovateli dovolávaný rozdíl mezi trestním řízením a civilním řízením jakkoli podstatný.
23. Za této procesní situace tak Ústavní soud neshledává žádné ústavněprávní nedostatky v závěru obecných soudů, že zcela neúspěšní stěžovatelé musejí uhradit žalovaným, jimž nelze připsat žádné zavinění na vzniku soudního řízení (a tedy s ním spojených nákladů), náhradu jimi účelně vynaložených nákladů. Ústavní soud tedy nikterak nezpochybňuje základní právo stěžovatelů uplatnit svá tvrzená práva před soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny), připomíná pouze, že neoddělitelnou součástí tohoto práva je i povinnost hradit náklady řízení v případě, že toto jejich tvrzené právo obecné soudy po řádně provedeném řízení nenaleznou, resp. neshledají jejich žalobu alespoň částečně důvodnou.
24. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelé sice zpochybňují použitelnost advokátního tarifu na výpočet nákladů řízení, z ústavní stížnosti však není zřejmé, na základě čeho měly tedy obecné soudy náklady žalovaných určit, aby se nedopustily stěžovateli tvrzených pochybení. Zpochybňují-li přitom stěžovatelé správnost počtu provedených úkonů právní služby, postačí uvést, že stěžovatelé v této souvislosti nikterak nezpochybňují skutečnost, že sami vyčíslili své náklady řízení - již v řízení před okresním soudem - na částku 544 017 Kč; viděno touto optikou tak není zřejmé, proč by částka 507 964 Kč za řízení ve třech stupních soudní soustavy měla být nepřiměřeně vysoká. Případným konečně není ani odkaz stěžovatelů na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12, jenž vychází z naprosto nesrovnatelných skutkových i procesních okolností věci; z ústavní stížnosti nadto přesvědčivě nevyplývá, proč by mělo být namístě považovat náklady žalovaných za neúčelně vynaložené.
25. Nadto Ústavní soud poznamenává, že nepřehlédl skutečnost, že z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu přezkoumatelně nevyplývá, na základě jakých - z hlediska kritérií uvedených v §237 o. s. ř. relevantních - důvodů shledal dovolání stěžovatelů přípustným (srov. předposlední odstavec na str. 3 a pátý odstavec na str. 4 rozsudku dovolacího soudu); stěžovatelé však toto pochybení Nejvyššímu soudu v ústavní stížnosti nevytýkají, a jelikož dovolací soud v tomto ohledu postupoval v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu v zásadě ve prospěch stěžovatelů (tedy ve prospěch jimi požadovaného věcného přezkumu rozsudku krajského soudu), neshledává Ústavní soud ani v tomto případě prostor pro stěžovateli dovolávanou kasaci rozsudku Nejvyššího soudu.
26. Ústavní soud proto ze všech shora zaznamenaných důvodů dospěl k závěru, že napadeným rozsudkům obecných soudů není (nejen) z ústavněprávních pozic co vytknout, respektive že jimi bez jakýchkoli pochybností nebyla porušena stěžovateli dovolávaná ustanovení Listiny, pročež podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu