ECLI:CZ:US:2019:3.US.1141.19.1
sp. zn. III. ÚS 1141/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti SP Bohemia, k.s., sídlem V Lukách 132, Králův Dvůr, zastoupené Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem, sídlem Na příkopě 583/15, Praha 1 - Staré Město, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2019 č. j. 25 Cdo 1480/2018-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 21 Co 327/2017-118 a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. března 2017 č. j. 29 C 554/2014-77, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, a 2) obchodní společnosti SABIA spol. s r.o., V Lukách 132, Králův Dvůr, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 4. 2019, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka měla na základě leasingové smlouvy se společností ČSOB Leasing, a.s. ve finančním pronájmu (leasingu) pásový nakladač Liebherr L 566, který přenechala k užívání vedlejší účastnici 2) jako své dceřiné společnosti. V době povodní v České republice v roce 2013 starostka obce Terezín dopisem ze dne 4. 6. 2013 vyzvala vedlejší účastnici 2), aby vzhledem k nouzovému stavu, který vyhlásila vláda v souvislosti s povodňovou situací, poskytla uvedený pásový nakladač za účelem zbudování ochranné hráze v obci Nové Kopisty. Vedlejší účastnice 2) tak učinila. Pásový nakladač poskytla včetně jeho obsluhy a vykonávala s ním práce na ochranné hrázi podle pokynů členů povodňové komise města Terezín. Dne 6. 6. 2013 byl však tento stroj zaplaven při provádění ochranných prací a došlo u něj k tzv. totální škodě.
3. Zničením stroje měla vzniknout stěžovatelce i vedlejší účastnici 2) škoda podle §36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "krizový zákon"). Jejího zaplacení se každá z nich domáhala žalobou. Stěžovatelka požadovala zaplacení částky 3 563 213 Kč, z níž mělo 3 413 213 Kč činit škodu na pásovém nakladači a 150 000 Kč škodu na demontované váze. Výši škody na pásovém nakladači vypočetla stěžovatelka z částky 6 767 657 Kč jako hodnoty nového stroje koupeného za stejných podmínek, od níž byly odečteny částky odpovídající opotřebení vozidla i stěžovatelkou nedoplacených leasingových splátek. Vedlejší účastnice 2) uplatnila žalobou nárok na zaplacení částky 147 785 Kč. Tato částka sestávala z nákladů spojených s nasazením stroje ve výši 27 203 Kč, nákladů na transport poškozeného stroje z místa poškození ve výši 13 760 Kč a nákladů spojených se zajištěním náhradního stroje 106 822 Kč.
4. V podání ze dne 5. 8. 2015 stěžovatelka svůj žalobní nárok omezila, když nadále požadovala zaplacení částky 1 887 322,30 Kč za škodu na stroji a 149 500 Kč za škodu na demontovatelné váze, celkem tedy 2 036 822,30 Kč. Uvedla, že vychází z částky 225 000 EUR bez DPH (tedy v přepočtu 6 106 500 Kč) za nový kolový nakladač KOMATSU WA 470-7. Kdyby nedošlo ke škodě, stěžovatelka by nemusela nový nakladač zakoupit. Od ceny nového stroje stěžovatelka odečetla 1 359 450 Kč, což mělo odpovídat opotřebení stroje v době poškození, dále hodnotu nedoplacených leasingových splátek 2 325 069 Kč a částku 534 658,70 Kč, která představuje finanční vypořádání zaniklé leasingové smlouvy od společnosti ČSOB Leasing, a.s.
5. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 2. 3. 2017 č. j. 29 C 554/2014-77 bylo řízení o žalobě stěžovatelky co do částky 1 526 390,70 Kč zastaveno (výrok I.) a v této souvislosti bylo rozhodnuto o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyním ve výši 61 053 Kč (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice 1) je povinna zaplatit stěžovatelce částku 467 460,30 Kč s příslušenstvím, zatímco ve vztahu k zbylé částce 1 569 362 Kč s příslušenstvím byla její žaloba zamítnuta (výrok III.). Vedlejší účastnici 1) byla zároveň uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 2) částku 31 095 Kč s příslušenstvím. V rozsahu částky 116 690 Kč s příslušenstvím byla žaloba vedlejší účastnice 2) zamítnuta (výrok IV.). Žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok V.).
6. Proti výrokům III., IV. a V. rozsudku obvodního soudu podaly žalobkyně odvolání, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 21. 11. 2017 č. j. 21 Co 327/2017-118 tak, že napadený rozsudek v uvedených výrocích potvrdil (výrok I.). Současně uložil žalobkyním povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II.).
7. Obecné soudy uvedly, že při finančním pronájmu (leasingu) je vlastníkem leasingového předmětu po celou dobu trvání leasingového vztahu pronajímatel. Leasingové smlouvy mají specifickou povahu a zásadním způsobem se odlišují od běžné smlouvy nájemní. V případě jejich realizace nejde o pouhé placení nájemného za užívání věci, ale nájemce uhrazuje leasingovými splátkami jak pořizovací cenu předmětu leasingu, tak další položky (například náklady pojištění, úroky, poplatky za zvláštní služby a zisk leasingové společnosti) a současně si "předplácí" cenu pronajaté věci pro případ, že uplatní právo na její koupi. Zaplavením pásového nakladače vznikla leasingovému pronajímateli škoda ve výši hodnoty předmětu leasingu v dané době, snížené o tu část akontace a uhrazených leasingových splátek, které představují čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu. To znamená, že při rozhodování o náhradě škody musí být zohledněna výše čistých splátek uhrazená leasingové společnosti, o které by měla být náhrada škody nižší. V případě leasingového nájemce zase vzniká škoda ve výši hodnoty předmětu leasingu v rozhodné době, která podle znaleckého posudku činila 3 216 000 Kč, s odečtením všech dosud neuhrazených leasingových splátek (leasingový nájemce je již nebude muset platit) ve výši 2 325 069 Kč a je rovněž správný odpočet finančního vyrovnání, kterého se stěžovatelce dostalo od leasingového pronajímatele ve výši 534 658,70 Kč. Pakliže stěžovatelka odkázala na §2969 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který preferuje jako základní způsob náhrady naturální restituci (§2951 odst. 1 občanského zákoníku), tato argumentace nemůže obstát. Přehlíží totiž, že náhrada, jež by se odvozovala od nákladů na uvedení v předešlý stav, by se poskytovala poškozenému vlastníku, a stěžovatelka je v postavení leasingového nájemce, tedy osoby odlišné od leasingového pronajímatele, který je vlastníkem leasingového předmětu. Ostatní položky, které byly obvodním soudem přiznány, nebyly sporovány. Stěžovatelce byla přiznána také náhrada za zničené vážní zařízení, jehož hodnota v době pořízení činila 106 200 Kč, a za jeho demontáž ve výši 4 988 Kč.
8. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019 č. j. 25 Cdo 1480/2018-153 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky (výrok I.), přičemž stěžovatelce ani vedlejší účastnici 1) nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení (výrok III.). K dovolání vedlejší účastnice 2) byl rozsudek městského soudu zrušen v části výroku I., ve které byl rozsudek obvodního soudu potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby vedlejší účastnice 2) o zaplacení částky 116 690 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi vedlejší účastnicí 2) a vedlejší účastnicí 1), spolu s rozsudkem obvodního soudu v části výroku IV., jíž byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice 2) o zaplacení částky 116 690 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi vedlejší účastnicí 2) a vedlejší účastnicí 1). V tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
9. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe, byla-li vlastníkem vozu, jenž byl poškozen při dopravní nehodě, leasingová společnost, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, v jehož majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy. Uvedené závěry lze přitom vztáhnout i na otázku škody na pásovém nakladači v posuzované věci, ke které došlo v příčinné souvislosti s krizovým opatřením podle krizového zákona. Došlo-li u pásového nakladače k tzv. totální škodě a uvedení do předešlého stavu není možné, pak skutečnou škodu představuje částka nutná k pořízení jiné věci srovnatelné s věcí ve stavu před poškozením. Taková škoda však vznikla vlastníku věci, kterým byla leasingová společnost, nikoli stěžovatelce jako leasingovému nájemci. Skutečnost, že si leasingový nájemce po předčasném ukončení leasingového vztahu v důsledku zničení věci koupil nový stroj, či uzavřel novou leasingovou smlouvu na obdobný stroj, nemůže zakládat jeho právo na náhradu škody, jak je stěžovatelka konstruuje v žalobě.
III.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatelka zdůrazňuje, že čl. 11 odst. 4 Listiny nutno vykládat tak, že po zásahu do majetkové sféry poškozeného musí dojít v maximální míře k navrácení situace do takového stavu, jako by k zásahu nebylo vůbec došlo. Při omezení vlastnického práva tak finanční náhrada s tím spojená musí v plné míře kompenzovat míru tohoto omezení. Na principu plné reparace stojí jak obecná úprava odpovědnosti za škodu podle §2969 občanského zákoníku či §36 krizového zákona. Tento princip se uplatní i v případě, bude-li ve vynuceném užití věci, jež vedlo k jejímu zničení, spatřován nesprávný úřední postup, což by umožnilo nahlížet na vzniklou škodu i podle čl. 36 odst. 3 Listiny. V posuzované věci však princip plné reparace nebyl respektován.
11. Stěžejní námitka stěžovatelky spočívá v tom, že se jí ze strany státu nedostalo spravedlivého odškodnění za nucený zásah do jejího vlastnického práva a svobody podnikání. Nejenže jí byl fakticky zcela odňat její základní výrobní prostředek, ale postupem soudů jí byl odepřen také nárok na to, aby za toto odnětí obdržela plnou náhradu. Kdyby nedošlo ke sporným událostem, stěžovatelka by nerušeně užívala "svůj" stroj v leasingovém nájmu pro své podnikání a posléze by se i formálně stala jeho vlastníkem. Pouze v důsledku toho, že jí byl tento stroj dočasně odňat a pak zcela zničen, byla stěžovatelka po určitou dobu zcela omezena v možnosti vykonávat svou podnikatelskou činnost. Následně byla nucena si pořídit nový stroj, a tím vynaložit další finanční prostředky, navíc o téměř 2 000 000 Kč vyšší, než kolik vyžadovalo pořízení stroje původního. Ten byl pořízen významně "pod cenou" v době hospodářské recese. K těmto okolnostem obecné soudy odmítly přihlédnout. Stěžovatelka tak musí sama nést zvýšený výdaj spojený s tím, že jí byl bez jejího zavinění původní stroj zničen.
12. Kromě vlastnického práva stěžovatelky mělo být porušeno i její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak vyplývá z její argumentace, právo na spravedlivý proces není vyčerpáno pouhým formálním dodržením předpisů práva procesního, ale jeho součástí je také požadavek, aby meritorní rozhodnutí obecného soudu nevybočovalo z obecně přijímaného a přirozeně vnímaného principu spravedlnosti a aby nebylo z hlediska obecného vnímání překvapivým a nespočívalo na excesu při výkladu a použití tzv. podústavního práva. Odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu je v příkrém rozporu s tím, jak věc posoudily městský soud a obvodní soud. Zatímco tyto soudy zcela správně, byť nedůsledně, posoudily postavení stěžovatelky jako leasingového nájemce v tom smyslu, že má při zničení věci v leasingu nárok na náhradu škody v podstatě v režimu obdobném vlastníku, dovolací soud tento závěr zcela popřel, aniž by své hodnocení náležitým způsobem vysvětlil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
14. Uvedené hodnocení se však neuplatní ve vztahu ke všem částem napadených rozhodnutí, a to konkrétně ve vztahu k části výroku I. rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen výrok IV. rozsudku obvodního soudu a část jeho výroku V., kterou v souvislosti s rozhodnutím o částečném zamítnutí žaloby vedlejší účastnice 2) nebyla přiznána náhrada nákladů ani jí, ani vedlejší účastnici 1). V tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, neboť uvedená část rozsudku městského soudu se nijak nedotýká práv stěžovatelky. Nadto nelze přehlédnout, že v této části již byl rozsudek městského soudu zrušen, pročež by ústavní stížnost nemohla být v této části ani jinak podrobena věcnému přezkumu.
V.
Vlastní posouzení
15. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve které byla podána osobou k tomu oprávněnou, zjevně neopodstatněná.
16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
17. V posuzované věci obecné soudy uznaly, že stěžovatelce jako leasingové nájemkyni pásového nakladače vznikla škoda. Tento stroj byl totiž v době nouzového stavu poskytnut obci na základě její výzvy za účelem zbudování ochranné hráze, jež měla zamezit negativním následkům povodní, a při provádění zadaných prací na něm došlo k tzv. totální škodě. Tou dobou již stěžovatelka zaplatila několik leasingových splátek.
18. Není pochyb, že použití pásového nakladače na výzvu obce v době nouzového stavu bylo nuceným omezením vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, krizový zákon nicméně řeší náhradu za toto omezení tím, že dotčeným osobám stanoví v §36 odst. 1 krizového zákona právo na náhradu škody vůči státu. Právě toto ustanovení tak na úrovni tzv. podústavního práva představuje právní základ uplatněného nároku stěžovatelky.
19. Podle §36 odst. 1 krizového zákona stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Odstavec 2 pak stanoví, že náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody.
20. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení některého ze základních práv a svobod stěžovatelky, jestliže obecné soudy při určení výše škody, která jí vznikla, nezohlednily cenu nového srovnatelného pásového nakladače, který si stěžovatelka pořídila, aby po poškození toho původního mohla pokračovat ve své podnikatelské činnosti. Právě v zajištění pokračování její podnikatelské činnosti spatřovala navrácení do předešlého stavu, které by mělo být primárním účelem náhrady škody.
21. Právním závěrům obecných soudů rozumí Ústavní soud tak, že při rozhodování o náhradě škody, která měla vzniknout stěžovatelce, byl určující obsah právních vztahů plynoucích z leasingové smlouvy. Stěžovatelka v době vzniku tzv. totální škody nebyla vlastnicí pásového nakladače a užívala jej jen jako leasingová nájemkyně. Nedošlo tedy ke zmenšení jejího majetku o hodnotu pásového nakladače v rozhodné době. Ze stejného důvodu jí nemohla vzniknout škoda ve výši aktuální ceny srovnatelného pásového nakladače, nabízeného na trhu, který by si musela pořídit s ohledem na to, že ten dosavadní již nemohla užívat, když ani doposud takovýto stroj nevlastnila. Tyto právní závěry nejsou relativizovány ani skutečností, že v případě pokračování leasingu by se stěžovatelka mohla v budoucnu vlastnicí poškozeného pásového nakladače stát. Za tímto účelem sice uzavřela leasingovou smlouvu, takovýto výsledek by nicméně vždy závisel na řadě budoucích skutečností, které vůbec nemusely nastat. Zvláštní povaha leasingu, respektive práv a povinností jednotlivých stran leasingové smlouvy, se ale správně promítla do právního hodnocení věci v tom ohledu, že jednotlivé leasingové splátky nebylo možno hodnotit toliko jako nájemné, nýbrž jako "předplacení" kupní ceny pro případ, že by za stanovených podmínek došlo k prodeji předmětu leasingu leasingovému nájemci. Tyto splátky měly být v případě tzv. totální škody na předmětu leasingu adekvátně, s ohledem na hodnotu předmětné věci v rozhodné době, kompenzovány, k čemuž také došlo.
22. Ústavní soud neshledal, že by provedený výklad a použití §36 odst. 1 krizového zákona bylo svévolné či neodpovídalo všeobecně akceptovatelnému chápání dotčených právních institutů. Nedošlo tudíž k žádnému kvalifikovanému pochybení, které by opodstatňovalo závěr o vybočení ze zásad spravedlivého procesu, jež vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny, nebo porušení základního práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Tento závěr zároveň činí bezpředmětnou otázku případného porušení základního práva na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť i kdyby v dané věci bylo možné konstatovat nárok na tuto náhradu, k čemuž Ústavní soud nezaujímá žádné stanovisko, tato náhrada by se řídila právě §36 odst. 1 krizového zákona, který umožňuje nahradit jakoukoli škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle krizového zákona.
23. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez účastníků řízení odmítl ústavní stížnosti zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu