ECLI:CZ:US:2019:3.US.1160.18.1
sp. zn. III. ÚS 1160/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Olgy Marii de las Mercedes Teresy Margarity von Dietrichstein, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2017 č. j. 28 Cdo 5581/2015-1644, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2013 č. j. 14 Co 22/2011-1416, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 3. října 2013 č. j. 14 Co 22/2011-1426, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. května 2010 č. j. 10 C 10/2005-1147, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11 - Chodov, 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 3) Povodí Moravy, s. p., sídlem Dřevařská 932/11, Brno, 4) Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, 5) příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, 6) Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, a 7) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 5. 2010 č. j. 10 C 10/2005-1147 v celém rozsahu zamítl všechny projednávané žaloby stěžovatelky (žalobkyně) na určení, že její právní předchůdce (otec Alexander Albert Olivier Anton Dietrichstein), byl ke dni své smrti 12. 1. 1964 vlastníkem všech pozemků a staveb blíže označených v jednotlivých podáních stěžovatelky (dále jen "předmětné nemovitosti"), které co do označení jednotlivých pozemků a staveb učinil součástí výroku tohoto rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. - VIII.). Okresní soud žalobu považoval za přípustnou, když dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na tomto určení podle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř."). Věc posuzoval podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), přičemž dovodil, že předmětné nemovitosti jsou zemědělským majetkem podle jeho §4. U otce stěžovatelky byl naplněn jeden ze zákonných předpokladů pro konfiskaci majetku spočívající v jeho německé národnosti podle §2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., neboť v období od 1. 5. 1938 do konce prosince 1938 byl členem politické strany Sudetendeutsche Partei (dále jen "SdP"). Okresní soud zde vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Československé republiky ze dne 27. 1. 1947 sp. zn. 322/46. Výjimka podle §2 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. nepřipadala v úvahu, neboť zvláštní právní předpis (dekret) předvídaný tímto ustanovením nebyl vydán. Co se týče výjimky z konfiskace podle §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., stěžovatelka netvrdila ani neprokázala aktivní účast otce v boji proti nacistům a její otec se konfiskaci svého majetku nebránil postupem podle §1 odst. 3 téhož dekretu. Namítané vady konfiskačního řízení nepovažoval soud za významné, neboť ke konfiskaci došlo ze zákona a důvod pro konfiskaci majetku spočívající v německé národnosti otce stěžovatelky byl dán. Otec stěžovatelky pozbyl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem v důsledku jeho přechodu na stát ex lege ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. dne 23. 6. 1945. Vzhledem k tomu, že ke dni své smrti předmětné nemovitosti nevlastnil, proto okresní soud žaloby na určení zamítl.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 10. 2013 č. j. 14 Co 22/2011-1416, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 3. 10. 2013 č. j. 14 Co 22/2011-1426, rozsudek okresního soudu, vyjma pravomocné části ohledně pozemku v katastrálním území Mikulov na Moravě, změnil jen v části výroku I., o zamítnutí žaloby proti vedlejšímu účastníkovi řízení č. 7 [žalovanému 7)] ohledně pozemků uvedených v opravě žaloby ze dne 19. 4. 2010 v bodech I., IX., III. a IV. tak, že se zamítá žaloba na určení vlastnického práva k pozemkům blíže specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku; jinak ho potvrdil v celém zbývajícím rozsahu výroku I. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. - IV.). Krajský soud se nejprve zabýval postupem okresního soudu, který označil ve výroku rozsudku všechny nemovitosti odkazem na změny žalob učiněných stěžovatelkou, jež obsahovaly jejich identifikaci, kdy jej shledal sice neobvyklým, nicméně nevyvolávajícím neurčitost rozhodnutí, které je i v této podobě vykonatelné. Stejně tak nebyla důvodná námitka stěžovatelky brojící proti spojení všech žalob ke společnému projednání podle §112 odst. 1 o. s. ř., protože jednotlivá řízení byla vedena o žalobách téže stěžovatelky proti různým žalovaným a jejich předmětem bylo určení téhož vlastnického práva na základě téže skutečnosti. Ve věci samé krajský soud uzavřel, že není dán naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení [viz §80 písm. c) o. s. ř.], a to z důvodů vymezených ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (477/2005 Sb.; všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka totiž zpochybňovala právní účinnost konfiskačního řízení a platnost přechodu majetku svého otce na stát, a z toho vyplývající neplatnost převodů či přechodů tohoto majetku na další právní nástupce a na vedlejší účastníky řízení, avšak ze stanoviska vyplývá, že po (tvrzeném) porušení práva nemá preventivní ochrana prostřednictvím určovací žaloby již žádného smyslu. Tam, kde právní vztahy měly být dotčeny před několika desítkami let, dochází k opačnému účinku určovací žaloby, jež nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci, a není nástrojem prevence, ale nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Připuštěním naléhavého právního zájmu na takových žalobách by docházelo k obcházení restitučního zákonodárství. Krajský soud proto nepřezkoumal rozhodnutí okresního soudu po věcné stránce, a nečinil závěry o tom, zda tvrzené vlastnické právo otce stěžovatelky ke dni jeho úmrtí bylo dáno, a rozsudek potvrdil.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2017 č. j. 28 Cdo 5581/2015-1644 odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud se postupně vyjádřil k jednotlivým v dovolání uplatněným námitkám, od nichž stěžovatelka odvozovala přípustnost dovolání.
5. Namítala-li stěžovatelka, že krajský soud své rozhodnutí založil na konstatování absence naléhavého právního zájmu dovolatelky na požadovaném určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, přestože dovolatelka tuto otázku v odvolání nevymezila (šlo tedy o otázku vázanosti krajského soudu rozsahem odvolacích námitek), Nejvyšší soud konstatoval, že postupu krajského soudu, který nejprve zkoumal splnění jedné ze základních podmínek projednání určovací žaloby, a sice existenci naléhavého právního zájmu na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., i když stěžovatelka tuto otázku v odvolání nevznesla, nelze, i s ohledem na §212a o. s. ř., nic vytknout, když takový postup je také v souladu s ustálenou judikaturou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. 33 Cdo 2567/2012). Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu je pro možnost věcného zkoumání určovací žaloby určující, neboť věcný přezkum a priori vylučuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1121/2011). Krajský soud tak musel v případě závěru o absenci naléhavého právního zájmu potvrdit v meritu věci zamítavý rozsudek okresního soudu bez nutnosti zabývat se zbylými odvolacími námitkami.
6. K námitce týkající se účelnosti nákladů řízení vynaložených vedlejšími účastníky řízení 1) a 3) Nejvyšší soud podotkl, že i s vědomím právního názoru Ústavního soudu na tuto problematiku [nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1145/11 (N 176/63 SbNU 51)], je vždy třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Uvedení vedlejší účastníci řízení, kteří byli v řízení právně zastoupeni advokátem, mají v předmětu své činnosti vymezeny zcela jiné aktivity než účast v soudních řízeních týkajících se určení vlastnického práva k nemovitému majetku. Přiznání účelně vynaložených nákladů na zastupování advokátem tedy lze považovat za důvodné, což krajský soud řádně a podrobně odůvodnil.
7. Ohledně otázky, zda lze omezit ústavně zaručené dědické právo stěžovatelky odkazem na ustanovení nekomplexního souboru tzv. restitučních zákonů, Nejvyšší soud připomněl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis (viz výše citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 28 Cdo 3412/2013).
8. Zpochybňovala-li stěžovatelka skutková zjištění krajského soudu, Nejvyšší soud zdůraznil, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem. Stěžovatelka, která svou polemickou argumentaci směřovala proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů o členství jejího otce v SdP, jakož i o jeho národnosti, pominula, že Nejvyššímu soudu, jenž není instancí nalézací, nýbrž pouze přezkumnou, nenáleží revidovat správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1949/2010).
9. Dalšími námitkami (námitka nedostatečné určitosti a tím nevykonatelnosti výroku rozsudku okresního soudu; nevyhlášení rozsudku okresního soudu řádným způsobem) pak stěžovatelka poukazovala na vady řízení, které však nejsou způsobilé samy o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., a ke kterým by Nejvyšší soud mohl přihlížet leda v případě, že by dovolání bylo přípustné z jiného důvodu.
10. Nejvyšší soud tak uzavřel, že ve věci nebylo naplněno ani jedno z hledisek, pro které by jím mohla být dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka nejprve, vycházejíc z historických souvislostí, poukazuje na to, že vlastnické právo jejího právního předchůdce k předmětným nemovitostem nikdy nezaniklo, tudíž ústavní stížností napadenými rozhodnutími nemůže dojít k jeho obnově, nýbrž toliko k faktické deklaraci jeho existence ke dni úmrtí zůstavitele. Nezpochybňuje přitom platnost dekretů, ale namítá nedostatky a pochybení při jejich použití. V této souvislosti se podrobně věnuje zejména osobě svého otce, jeho chování a postojům v době před a v průběhu druhé světové války.
12. Poté se zabývá jednotlivými pochybeními, kterých se podle jejího názoru v průběhu řízení dopustily obecné soudy. První námitka se týká toho, že krajský soud posuzoval otázku naléhavého právního zájmu, aniž by ji stěžovatelka ve svém odvolání uplatnila. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že takový postup krajského soudu je v souladu s §212a o. s. ř. Stěžovatelka se domnívá, že tím, že otázku naléhavého právního zájmu posoudil krajský soud sám, rozhodl překvapivě a nepředvídatelně. Zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu mělo pak ten důsledek, že byly opomenuty jiné stěžovatelkou předkládané věcné aspekty mající dopad i na posouzení naléhavého právního zájmu (zejména otázka přihlášení se otce stěžovatelky k německé národnosti či jeho členství v SdP). Stěžovatelka trvá na svých výhradách proti konfiskaci majetku jejího právního předchůdce. Poukazuje na to, že z konfiskační vyhlášky lze dovodit, že byl konfiskován majetek i její matky a babičky, avšak na tyto osoby se dekrety prezidenta republiky nevztahovaly. Neumožněním prokázání či vyvrácení členství otce stěžovatelky v SdP pak soudy stěžovatelce odepřely přístup k soudu.
13. Další námitka se týká vztahu dědického práva stěžovatelky a restitučních zákonů. Závěr obecných soudů postavený na stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nepovažuje za přiléhavý. K tomu uvádí, že určení vlastnického práva zůstavitele je předběžnou otázkou ve vztahu k ochraně a výkonu dědického práva stěžovatelky po zůstaviteli. Bez tohoto posouzení se stěžovatelka nemůže u dědického soudu domoci svého dědického práva. Podaná určovací žaloba má preventivní povahu a jejím cílem je vytvořit pevný právní základ pro postavení stěžovatelky, coby jediné dědičky zůstavitele. Zdůrazňuje, že jelikož je nositelkou subjektivního práva s hmotněprávním základem, je jejím legitimním očekáváním věcné projednání jejího žalobou uplatněného nároku. Opakuje, že s ohledem na to, že konfiskační řízení neproběhlo v souladu se zákonem, nestala se Česká republika a potažmo vedlejší účastníci řízení vlastníky předmětných nemovitostí. Dále dovozuje, že nabyla-li Česká republika vlastnictví v rozporu s právním řádem, nelze takovýto postup zhojit institutem vydržení v dobré víře. V tomto směru podle stěžovatelky neobstojí závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, že po (tvrzeném) porušení práva nemá preventivní ochrana dotčené osoby žádný smysl. Dále podotýká, že jí uplatněný nárok má původ ve vlastnickém právu, které se nepromlčuje a nelze upřednostnit zájem na právní jistotě držitelů nad vlastnickým právem. Rovněž poukazuje na to, že použití restitučních zákonů na nyní posuzovanou věc je vyloučeno.
14. Stěžovatelka dále namítá procesní pochybení, kterého se dopustil okresní soud tím, že ve výrokové části rozsudku odkázal na žalobní návrhy stěžovatelky. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací krajského soudu, že takový postup není v rozporu s občanským soudním řádem. Podle jejího názoru výrok odkazující na procesní podání, která v průběhu řízení učinila, nemůže obstát, neboť není zřejmé, o jakém předmětu sporu soud rozhodoval. Soud by měl sám specifikovat zcela jednoznačným a nezaměnitelným způsobem, o jakých nemovitostech rozhodoval. Další námitka procesního charakteru spočívá v tom, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo řádně vyhlášeno. Zde odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16.
15. Poslední námitka stěžovatelky směřuje vůči okresnímu soudu, který spojením více věcí ke společnému projednání upřednostnil princip hospodárnosti před spravedlivým procesem. S takovým postupem stěžovatelka nesouhlasila, neboť na straně vedlejších účastníků řízení došlo k vytvoření "společenství", které má totožný zájem na neúspěchu stěžovatelky. Právní zástupce stěžovatelky byl tak od nich vystaven kumulovanému tlaku. Spojením věcí mělo rovněž dojít k porušení dispoziční zásady a k porušení práva na zákonného soudce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
18. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svou argumentaci uplatněnou v průběhu soudního řízení, kterou se obecné soudy zabývaly a náležitě, resp. ústavně konformním způsobem se s ní vypořádaly, přičemž Ústavní soud prakticky nemá, co by k jejich závěrům mohl dodat. Třebaže stěžovatelka tvrdí, že jejím cílem v žádném případě není obcházení dekretů prezidenta republiky, resp. jejich zpochybňování, ve skutečnosti jí jde právě o to, když se žalobou na určení vlastnictví předmětných nemovitostí ke dni smrti jejího právního předchůdce snaží zabránit právním následkům, které nastaly v době, kdy došlo ke konfiskaci majetku, tj. v době, která stojí mimo dobu rozhodnou, tak jak je chápána restitučními předpisy.
20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popírá, že by jejímu právnímu předchůdci (otci) bylo odňato vlastnické právo k předmětným nemovitostem, současně však vychází z toho, že vlastnické právo k nim bylo odňato před rozhodnou dobou (jak je stanovena v restitučních předpisech), přičemž rovněž uvádí, že došlo k jejich (neoprávněnému) přechodu na stát. To je zřejmě způsobeno tím, že stěžovatelka na jedné straně reflektuje, že se stát (právně i fakticky) zmocnil předmětných nemovitostí, a to ještě před rozhodnou dobou, na druhé straně však vyjadřuje svůj názor, že její právní předchůdce vlastnické právo k předmětným nemovitostem (s ohledem na údajně protiprávní postup státu) pozbýt nemohl, a tudíž je třeba považovat ho nadále za vlastníka (ke dni jeho smrti), resp. tuto skutečnost deklarovat soudním rozhodnutím, neboť nyní toto právo svědčí vedlejším účastníkům řízení.
21. Jde-li pak o posouzení (rozhodné) právní otázky, tj. (ne)existence naléhavého právního zájmu, stěžovatelka v ústavní stížnosti vychází primárně z toho, že nemůže-li se domáhat svých práv k předmětným pozemkům na základě restitučních předpisů, protože ty na její věc nedopadají, může tak činit na základě předpisů obecných. Ačkoliv stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že na danou věc stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nedopadá, opak je pravdou. V tomto stanovisku Ústavní soud zdůraznil, jak správně poznamenal krajský soud i Nejvyšší soud, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství - nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Ústavní soud dále upozornil na to, že k přijetí předpisů upravujících restituční nároky zákonodárce nebyl povinován; Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo tedy svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, které v mezidobí tento majetek nabyly, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného [mimo citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 srov. např. i nález ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509)]. Restitučními předpisy předpokládaná změna v rozdělení majetku je tedy cílená a zákonodárcem přesně vymezená. Výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků, vyplývajících z restitučních předpisů, proto nelze akceptovat [srov. nález ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04 (N 32/36 SbNU 359)]. Ústavní soud tedy konstatuje, že závěry tohoto stanoviska byly krajským soudem a Nejvyšším soudem při posuzování určovací žaloby stěžovatelky aplikovány správně i v nyní posuzované věci.
22. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že k (protiprávnímu) odnětí vlastnického práva k předmětným nemovitostem došlo ještě před rozhodným obdobím, pak je s ohledem na výše uvedené závěry zřejmé, že náprava této případné křivdy způsobené jednáním státu není možná ani podle restitučních předpisů, ale ani podle obecných právních předpisů. Není přitom podstatné, zda předmětné nemovitosti byly konfiskovány v souladu s tehdy platnými předpisy nebo byly odňaty protiprávně (ať již otci stěžovatelky nebo jiným jejím právním předchůdcům). Stěžovatelka podáním určovací žaloby zjevně sleduje obnovení vlastnického práva svého právního předchůdce, a to v situaci, kdy předmětné nemovitosti nabyl stát ještě před rozhodným obdobím, což lze za daných okolností kvalifikovat jako obcházení restitučních předpisů, kterýžto postup soudní ochrany nepožívá.
23. Co se týče další námitky stěžovatelky (vázanosti krajského soudu rozsahem odvolacích námitek), s ní se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud, přičemž proti jeho názoru, že zkoumání obligatorní podmínky žaloby na určení - existence naléhavého právního zájmu na určení podle §80 písm. c) o. s. ř. - bez ohledu na to, zda stěžovatelka takovou námitku v odvolání uplatnila, či nikoliv, není (i s ohledem na §212a o. s. ř.) překročením (kvalitativního) rozsahu odvolacích námitek, nemá Ústavní soud žádných výhrad. Namítala-li stěžovatelka v této souvislosti překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí krajského soudu, nelze přehlédnout, že argumentaci nedostatkem naléhavého právního zájmu na určení uplatnili v rámci vyjádření k odvolání stěžovatelky vedlejší účastníci řízení [přinejmenším vedlejší účastníci řízení 3) a 6)], a proto ani v tomto směru nelze o překvapivosti rozhodnutí uvažovat.
24. Rovněž zbývající námitky stěžovatelky zejména procesního charakteru (neurčitý výrok okresního soudu, nepřípustné spojení věcí, nevyhlášení usnesení Nejvyššího soudu) považuje Ústavní soud za nedůvodné, popř. v kontextu vyznění celého sporu je nepovažuje za natolik zásadní, aby mohly vést, i kdyby byly oprávněné (což však Ústavní soud neshledává), ke zrušení napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [k tomu blíže viz nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka, resp. existence procesního pochybení na straně obecných soudů, nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení nebo pro existenci ne zcela významného procesního pochybení. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky či vedlejších účastníků řízení tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
25. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. S námitkami stěžovatelky se náležitě vypořádaly. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
26. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu