ECLI:CZ:US:2019:3.US.1169.18.1
sp. zn. III. ÚS 1169/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Snopa, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2018, sp. zn. 27 Co 44/2018, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Oleksandra Turajeva, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 1. 2018 č. j. 109 C 58/2009-326 bylo rozhodnuto ve věci žaloby vedlejšího účastníka proti stěžovateli vedené o částku 122 647,50 Kč s příslušenstvím tak, že se řízení zastavuje (výrok I.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že České republice - Okresnímu soudu v Kladně se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). Soud prvního stupně uzavřel, že po zpětvzetí žaloby je zde důvod k zastavení řízení, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a že stát nemá podle výsledku řízení a poměrů žalovaného rovněž právo na náhradu nákladů řízení (§148 o. s. ř.).
3. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 27 Co 44/2018 bylo rozhodnuto, že (I.) usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje a (II.) stěžovatel (žalovaný) je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 005 Kč, a to k rukám jeho právního zástupce. Krajský soud dospěl k závěru, že náklady řízení není na místě stěžovateli přiznat, neboť jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř. Ty shledal v souvislosti s tím, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování stěžovatele, který za trvání nalézacího řízení sám účelově zahájil insolvenční řízení formou oddlužení, o čemž však vedlejší účastník nijak nebyl informován a proto se do něj včas nepřihlásil, a ztratil tak naději na úspěch při vymáhání svého nároku, byť jinak třeba i byla žaloba podána po právu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníkovi, a úvahy soudů v tomto směru považuje za nepřesvědčivé. Argumentuje, že na zahájení insolvenčního řízení z jeho strany, ani na tom, že o něm nijak neinformoval, nebylo nic nekorektního. Žádnou informační povinnost vůči vedlejšímu účastníkovi či soudu neměl. Naopak vedlejší účastník i soud měli možnost si stav z insolvenčního rejstříku zjistit.
5. Dále stěžovatel není spokojen s tím, že krajský soud určil náklady odvolacího řízení ve výši, kterou v době zahájení řízení nemohl ani jeden z účastníků legitimně očekávat, když v době platnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. sazba nákladů řízení, je-li podáno odvolání pouze proti nákladovému výroku, měla dle jejího §14 odst. 3 činit 1000 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že krajský soud své závěry o nepřiznání nákladů řízení řádně odůvodnil a vysvětlil. Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení provedené obecným soudem, tedy orgánem k tomu oprávněným. Krajský soud vyložil, co klade stěžovateli k tíži a proč má za to, že z jeho strany došlo cíleně ke zneužití institutu oddlužení, když popsal netypický průběh insolvenčního řízení, do kterého se přihlásil jediný věřitel, jehož pohledávku stěžovatel uspokojil v rozsahu 100 % za méně než jeden měsíc trvání plánovaného pětiletého "splátkového kalendáře", zatímco v paralelně probíhajícím řízení o žalobě vedení insolvenčního řízení tajil, předstíral procesní aktivitu vedoucí k opatření revizního znaleckého posudku a protahoval poskytování podkladů, a to v době, kdy už byl zjištěn jeho úpadek a kdy běžela lhůta pro přihlášení pohledávek, a dosáhl tak v horizontu několika měsíců rozhodnutí o osvobození od placení svých závazků, včetně pohledávky uplatněné v tomto řízení, což také ihned soudu prvního stupně oznámil a požadoval zamítnutí žaloby. Tyto závěry se neleví jakkoliv nepřiléhavé.
9. K další stěžovatelově námitce, že dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. účinné v době zahájení soudního řízení sazba nákladů odvolacího řízení měla činit jen 1000 Kč, třeba zdůraznit, že tato vyhláška byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123, 116/2013 Sb.) a tedy nemohlo být dle již neplatného předpisu dále postupováno. Nadto domnívá-li se stěžovatel, že by měl zaplatit částku o 3 005 Kč nižší, má spor o tuto částku bagatelní charakter, pro který by ani nemohlo jít o zásah do jeho práv s intenzitou, jíž by bylo možno hodnotit jako dosahující ústavněprávní roviny.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu