ECLI:CZ:US:2019:3.US.1173.19.1
sp. zn. III. ÚS 1173/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. Ivany Březinové, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019 č. j. 21 Cdo 2897/2018-291, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března 2018 č. j. 19 Co 1681/2017-256 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. srpna 2017 č. j. 10 C 25/2016-195, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a České republiky - Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, sídlem Lidická 124/11, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 8. 2017 č. j. 10 C 25/2016-195 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané jí vedlejší účastnicí řízení dne 14. 10. 2015 podle §52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.). Dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 44 347,58 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 3. 2018 č. j. 19 Co 1681/2017-256 rozhodnutí okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že výpověď z pracovního poměru podaná podle §52 písm. g) zákoníku práce je platná, neboť se stěžovatelka dopustila závažného porušení pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci [konkrétně §301 písm. a) a d) zákoníku práce], které spočívalo v úmyslném a dlouhodobém vyvolávání negativní a konfliktní pracovní atmosféry v pracovním kolektivu mající dopady na pracovní výkonnost úřadu. Současně doplnil, že byly splněny i podmínky výpovědi pro soustavné méně závažné porušování pracovních povinností. Krajský soud se rovněž vypořádal se všemi stěžovatelčinými námitkami, které se týkaly převážně hodnocení důkazů a skutkového stavu zjištěného okresním soudem a jeho údajnou deformací. V odvolacím řízení byly zhojeny i stěžovatelkou tvrzené vady v řízení před okresním soudem spočívající v absenci výslechu svědka Svobody (z důvodu jeho zdravotního stavu) a předčasně ukončeného výslechu svědkyně Jandové. Taktéž se vyjádřil ke stěžovatelčině námitce ohledně účelnosti nákladů, které vedlejší účastnice řízení vynaložila na právní zastoupení. K tomu podotkl, že vedlejší účastnice řízení sice disponuje právním oddělením, ale jde o odborníky v oblasti aplikace katastrálního práva, přičemž tyto osoby nejsou odborníky v záležitostech soudního procesu, ani pracovního práva.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2019 č. j. 21 Cdo 2897/2018-291odmítl pro nepřípustnost. Námitky stěžovatelky, že rozhodnutí krajského soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, byly nedůvodné. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že závěr o důvodnosti výpovědi z pracovního poměru byl krajským soudem učiněn jen na základě jednání stěžovatelky, které se stalo předmětem skutkového vymezení důvodu výpovědi, a za nesprávný tak nebylo možno považovat postup, kdy krajský soud při zkoumání intenzity porušení povinnosti stěžovatelky plynoucí z pracovního poměru - zohledňoval-li její osobu - přihlédl k tomu, že obdobného jednání k spoluzaměstnancům se stěžovatelka dopouštěla již v minulosti. Co se týče další námitky [zda důsledkem přidělování práce zaměstnanci po uplynutí výpovědní doby (za situace, kdy podle výslovného vyjádření zaměstnavatele nejde o postup podle §69 zákoníku práce), je "pominutí účinků výpovědi"], tak stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění kritérií přípustnosti dovolání. Zbývajícími námitkami pak stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je - jako jediný přípustný - uveden v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž z nich nevyplynuly žádné rozhodné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Uvádí, že výpověď z pracovního poměru považuje za neplatnou, a to po formální i věcné stránce. Tvrdí, že nebyly dodrženy požadavky na určitost výpovědi. Rovněž nebylo prokázáno, že by výpověď byla předem projednána s odborovou organizací. Nesouhlasí s tím, že její jednání bylo možno považovat za závažné porušení pracovních povinností podle §52 písm. g) zákoníku práce. Dále podotýká, že výpověď byla založena na výkladu neurčitých právních pojmů, přičemž poukazuje na judikaturu, podle níž v porušení pravidel chování stanovených v pracovním řádu, která spočívají v požadování vyšších nároků na osobní a morální vlastnosti zaměstnance, nelze spatřovat porušení pracovní kázně. Vyslovuje přesvědčení, že v situaci, kdy jí i po uplynutí výpovědní lhůty byla přidělována vedlejší účastnicí řízení práce, účinky podané výpovědi pominuly, přičemž se analogicky uplatní §65 odst. 2 zákoníku práce. Stěžovatelka dále polemizuje se skutkovými zjištěními, na jejichž základě vybudovaly soudy svá rozhodnutí. Podrobně rozebírá jednotlivé v průběhu řízení provedené svědecké výpovědi a namítá, že k jí vytýkanému jednání vůbec nedošlo. V této části ústavní stížnosti uzavírá, že na základě objektivního posouzení skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že by se dopustila byť i jen méně závažného porušování pracovních povinností. Stěžovatelka dále poukazuje na zjevnou jednostrannost, se kterou prováděly soudy hodnocení důkazů. Zde obecným soudům vytýká, že dotvářely skutkový stav nepodloženými úvahami, které neměly oporu v provedeném dokazování. V další části rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy, následně je interpretuje a dokládá na nich svoje tvrzení o jejich deformaci. Obecným soudům vytýká, že některé důkazy bagatelizovaly, jiné svědčící v neprospěch stěžovatelky naopak zveličovaly. Zdůrazňuje, že vedlejší účastnice řízení neunesla důkazní břemeno a provedeným dokazováním byla prokázána důvodnost a oprávněnost podané žaloby. Nesouhlasí s postupem okresního soudu, který provedl výslech svědka Svobody korespondenční formou. Takový postup není podle jejího názoru v souladu se zásadami ovládajícími občanské soudní řízení (zejména zásadou přímosti). Závěrem stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Má za to, že by jejich náhrada neměla být vedlejší účastnici řízení z důvodu neúčelnosti jejich vynaložení přiznána.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud si od okresního soudu vyžádal příslušný spis (sp. zn. 10 C 25/2016) a poté přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a jelikož mohl přezkoumávat pouze ústavnost (srov. čl. 83 Ústavy), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelka, přestože její ústavní stížnost je poměrně obsáhlá, nepřekládá Ústavnímu soudu žádné zásadní nové skutečnosti, které by jej měly přesvědčit o opodstatněnosti ústavní stížnosti. Ze strany stěžovatelky jde především o opakování námitek, které již v průběhu řízení uplatnila a k nimž se soudy (zejména krajský soud, co se týče námitek skutkového charakteru a i Nejvyšší soud ohledně námitek majících právní povahu) podrobně vyjádřily. Nadto nelze přehlédnout, že naprostá většina její argumentace představuje pouhou pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné (z jejího pohledu nesprávné) hodnocení důkazů obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených těmito soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde. Jednání stěžovatelky vedoucí vedlejší účastnici řízení k podání výpovědi podle §52 písm. g) zákoníku práce bylo řádně popsáno jak v samotné výpovědi, tak i následně v soudních rozhodnutích. Obecné soudy vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a jaké závěry z nich vyvodily. Interpretuje-li stěžovatelka v řízení provedené důkazy (např. výslechy svědkyň Martíškové a Štěpkové) jinak, než jak je hodnotily obecné soudy (tedy že z nich jednání mající charakter závažného či soustavného méně závažného porušování pracovních povinností nevyplývá), jde z její strany právě o takovou argumentaci, která, jak již bylo uvedeno výše, je v řízení před Ústavním soudem nepoužitelná. Se stěžovatelčinými argumenty včetně jí tvrzeného jednostranného hodnocení provedených důkazů se soudy dostatečně a poměrně podrobně vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné, resp. nelze v nich spatřovat znaky libovůle.
12. Krajský soud se rovněž vypořádal s eventuální existencí procesních vad spočívajících v absenci výslechu svědka Svobody či nedokončeném výslechu svědkyně Jandové v řízení před okresním soudem, a to tím, že jejich výslech v odvolacím řízení nově provedl (viz č. l. 245 vyžádaného spisu v případě svědka Svobody), resp. jej zopakoval (viz č. l. 252 vyžádaného spisu v případě svědkyně Jandové). Ani v tomto tedy nelze spatřovat pochybení, které by mělo mít za následek porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu.
13. Stěžovatelka dále namítala, že vedlejší účastnici řízení neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť nešlo o náklady účelně vynaložené. V obecné rovině lze dát stěžovatelce za pravdu v tom, že v případě, kdy je stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta [viz nálezy ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303) nebo ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349)]. Na druhou stranu je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou apod. V nyní posuzované věci tak lze akceptovat závěr obecných soudů, že katastrální úřad, přestože disponuje samostatným právním útvarem, není státním orgánem, který by se primárně specializoval na řešení pracovněprávních sporů, a proto náklady vynaložené vedlejší účastnicí řízení na její právní zastoupení lze považovat za účelné.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu