ECLI:CZ:US:2019:3.US.1175.16.1
sp. zn. III. ÚS 1175/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PREFA MAJETKOVÁ a. s., sídlem Husova 456, Pardubice, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, sídlem třída Míru 70, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016 č. j. 30 Cdo 4511/2015-287, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2015 č. j. 21 Co 57/2015-149 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 41 C 200/2014-74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 Trestněprávní úmluvy o korupci.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví označeným usnesením podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl žalobu, jíž se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 2 217 273 000 Kč z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena odmítnutím žaloby v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 23 C 197/2013 a v navazujícím odvolacím řízení. Obvodní soud předmětnou žalobu odmítl, neboť stěžovatelka relevantně nereagovala na jeho výzvu k doplnění podání za situace, kdy z něj nebylo zřejmé, v čem měl nesprávný úřední postup vedlejší účastnice spočívat.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil, jelikož dospěl k závěru, že napadené usnesení, jímž byla žaloba odmítnuta (pro neodstraněné vady), je věcně správné.
4. Stěžovatelčino dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto předsedou senátu Nejvyššího soudu proto, že neobsahovalo relevantní vymezení jeho přípustnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, namítá, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím "pokračuje v desinterpretaci" zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a v důsledku toho došlo "k absolutnímu protiprávnímu odepření spravedlnosti", přičemž zdůrazňuje, že postup obvodního soudu je jednáním "ve prospěch nezákonné, korupční a protiústavní legalizace výnosů z trestné činnosti, dokonání bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie", to vše na úkor právního předchůdce stěžovatelky; současně stěžovatelka namítá, že obecné soudy neznají (nebo ignorují) relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 9 až 11) přípustná není.
IV.
Vlastní posouzení věci
7. Nejvyšší soud, jak shora uvedeno, odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť v něm nebylo řádně uvedeno, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. jedna z podstatných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku.
8. Přestože stěžovatelka na str. 10 až 12 ústavní stížnosti směřuje konkrétní námitky vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, žádnou srozumitelnou námitku, jíž by tomuto klíčovému závěru Nejvyššího soudu relevantně oponovala, nevznáší. Pakliže tedy stěžovatelčino dovolání neobsahovalo řádné vymezení toho, v čem spatřuje splnění požadavků jeho přípustnosti (stěžovatelka neprokázala opak a ani ze 132 stran čítajícího dovolání přiloženého k ústavní stížnosti se opak nepodává), nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě její dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
9. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením městského soudu a obvodního soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
10. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka řádně nevymezila důvody jeho přípustnosti, Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 věta první o. s. ř., nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil", to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz §243c odst. 2 o. s. ř.).
11. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.
12. Pouze nad rozhodný rámec je pak možno dodat, že odmítnutí stěžovatelčina podání v posuzované věci - pro nesrozumitelnost - není ojedinělé, přičemž touto nesrozumitelností netrpí pouze její žaloby, ale rovněž i jí podávané mimořádné opravné prostředky; v této souvislosti je tak vhodné připomenout závěr, ke kterému dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 402/17, jímž odmítl jinou stěžovatelčinu ústavní stížnost: "Stěžovatelčina podání jsou ustáleně hodnocena jako nesrozumitelná, nesourodá, nekoncentrovaná a kusá, na což je stěžovatelka opakovaně upozorňována. Je samozřejmě jejím právem, aby k prokázání zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod použila argumentaci, kterou považuje za případnou, pokud však nesplní požadavky, které na obsah tvrzení v ústavní stížnosti klade zákon o Ústavním soudu zejména v §34 a §72 odst. 1 písm. a), musí nést nutně následky, které jsou s takovým - nota bene opakovaným - pochybením spojeny." Tento závěr totiž plně dopadá i na posuzovanou věc, neboť ani z předmětné ústavní stížnosti nevyplývá žádná souvislá právní argumentace, tím méně pak argumentace, jež by relevantně reagovala na obsah napadených rozhodnutí.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu