ECLI:CZ:US:2019:3.US.1193.19.1
sp. zn. III. ÚS 1193/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019 č. j. 7 Td 4/2019-25, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 12. 2017 sp. zn. 11 T 139/2015 byl stěžovatel uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 a přečinem útisku podle §177 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel a poškozené N. P. a M. W. odvolání a následně stěžovatel podal návrh na odnětí věci Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a její přikázání jinému krajskému soudu v obvodu Vrchního soudu v Praze.
3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 7 Td 4/2019-25 bylo rozhodnuto, že ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 11 T 139/2015 se dle §25 trestního řádu věc krajskému soudu neodnímá.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel stejně jako již ve svém návrhu k Nejvyššímu soudu poukazuje na to, že v dané trestní věci jsou poškozenými N. P. a M. W., které pro krajský soud mnohokrát zajišťovaly tlumočení. Tím je dána pochybnost o nepodjatosti soudců uvedeného soudu. Jestliže Nejvyšší soud k tomu nepřihlédl, pak dle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem, jakož i právo na zákonného soudce.
5. Stěžovatel kromě toho též předkládá polemiku s důvodností samotného trestního řízení, nicméně tuto část stěžovatelovy ústavní stížnosti Ústavní soud nepovažuje za potřebné zde blíže rekapitulovat a dále se jí zabývat, když žádné rozhodnutí o vině a trestu nad stěžovatelem není touto ústavní stížností napadáno a tato část jeho argumentace se tak zcela míjí s předmětem ústavní stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko předkládá svůj nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu, které jsou však, což je z pohledu přezkumu před Ústavním soudem podstatné, řádně odůvodněny. Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že z důvodů uvedených v §30 odst. 1 trestního řádu se lze v zásadě domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu. Nejvyšší soud též upozornil, že u poškozených nejde o zaměstnanecký či služební poměr k danému soudu, o jaké šlo v případech, se kterými stěžovatel ve svém návrhu danou situaci srovnával. Není pak úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecného soudu.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu