ECLI:CZ:US:2019:3.US.1206.19.1
sp. zn. III. ÚS 1206/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Kyselové, zastoupené Mgr. Martinou Řehořovou, advokátkou, sídlem Československé armády 287/19, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2019 č. j. 91 Co 381/2018-127 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. ledna 2018 č. j. 12 C 52/2017-94, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AXA pojišťovna, a. s., sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2018 č. j. 12 C 52/2017-94 zamítl žalobu stěžovatelky jako žalobkyně o zaplacení 20 962 Kč (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalované náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud takto rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala náhrady škody ve výši 20 962 Kč v souvislosti s pronájmem náhradního motorového vozidla za vozidlo stěžovatelky, poškozené při dopravní nehodě. Obvodní soud posoudil stav podle §6 odst. 1 a 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla"), a dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky není důvodný, neboť náklady vynaložené na náhradní vozidlo poté, co se stěžovatelka dověděla o totální škodě svého poškozeného vozidla (tj. nejpozději 5. 1. 2015), již nelze považovat za účelně vynaložené, a to ani za situace kdy jí vedlejší účastnice nevyplatila náhradu škody na jejím vozidle bezprostředně po jejím vzniku. Obvodní soud přihlédl ke skutečnosti, že v době, za niž se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici úhrady nákladů vynaložených na náhradní vozidlo (tj. ke dni 4. 2. 2015), byla stěžovatelka výhradním vlastníkem pojízdného osobního automobilu značky Renault s platným osvědčením stanice technické kontroly.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 2. 2019 č. j. 91 Co 381/2018-127 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu o existenci povinnosti pojistitele nahradit poškozenému újmu způsobenou provozem vozidla, mj. v rozsahu §6 odst. 2 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v tomto případě povinnosti nahradit skutečnou škodu spočívající v nákladech na vypůjčení náhradního vozu. Současně se však ztotožnil s názorem obvodního soudu, že nárok stěžovatelky na úhradu těchto nákladů není v tomto konkrétním případě důvodný. Náklady vynaložené stěžovatelkou na náhradní vozidlo po datu 5. 1. 2015 totiž nejsou náklady nutnými ani účelně vynaloženými, neboť dle nesporných stanovisek obou účastníků se stěžovatelka od vedlejší účastnice dověděla nejpozději ke dni 5. 1. 2015, že oprava na jejím vozidle nebude prováděna z důvodu totální škody. Navíc bylo v řízení před obvodním soudem prokázáno, že v době, po kterou měla stěžovatelka náhradní vozidlo (tj. do 4. 2. 2015), byla vlastníkem dalšího motorového vozidla - osobního automobilu značky Renault, který byl v pojízdném stavu a který mohla užívat. Okolnost, že stěžovatelka tento (další osobní automobil) v rozhodné době bezplatně zapůjčila třetí osobě, je podle městského soudu právně nerozhodná. Městský soud dále uvedl, že za této konkrétní situace, i když vedlejší účastnice poskytla stěžovatelce pojistné plnění za totální škodu na vozidle (vzniklou dne 30. 12. 2015), nemohlo v souvislosti s nepřiznáním náhrady za pronajaté náhradní vozidlo za dobu dalších 28 dnů tohoto pronájmu (tj. v rozsahu uplatněném touto žalobou) dojít v žádném případě ke zhoršení postavení stěžovatelky jako poškozené.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že pojistné plnění zaslané vedlejší účastnicí bylo připsáno na její účet až dne 6. 2. 2015. Do doby vyplacení pojistného plnění vedlejší účastnicí neměla stěžovatelka vlastní prostředky na koupi nového vozidla, a tudíž musela využívat automobil náhradní. Vedlejší účastnice odmítla uhradit plnění za celou dobu zapůjčení vozidla, přičemž ho stěžovatelka nezbytně potřebovala pro zajištění chodu rodiny (rovněž dojížděla do zaměstnání a také dojížděla za svým otcem, který byl v té době s vážnou nemocí hospitalizován), a to až do doby vyplacení pojistného plnění, tzn. účtovaných 34 dní, přičemž vedlejší účastnice uznala a uhradila stěžovatelce náklady za vypůjčení náhradního vozidla pouze v rozsahu 6 dní.
5. Stěžovatelka nepopírá, že měla v předmětném období, tzn. od 2. 1. 2015 do 4. 2. 2015 ve vlastnictví další automobil značky Renault, který měl platné osvědčení stanice technické kontroly. Nicméně, šlo pouze o formální vlastnictví, jakožto zajištění pohledávky stěžovatelky za její dlužnicí - Lenkou Šteinerovou, které stěžovatelka půjčila částku 50 000 Kč a na zajištění její úhrady na ni Lenka Šteinerová převedla vlastnictví daného vozidla s tím, že stěžovatelka vozidlo ale nikdy osobně neužívala, a po úhradě dluhu Lenkou Šteinerovou mělo být vlastnictví vozidla převedeno zpět. Dle přesvědčení stěžovatelky musí soud v každém individuálním případě podrobně zkoumat, zda poškozený skutečně nepotřebuje vícero vozidel. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07 (N 58/48 SbNU 857) a ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 3831/17 (dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakož soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nesprávně dovodily, že její nárok není důvodný, neboť náklady vynaložené za náhradní vozidlo poté, co se dozvěděla o totální škodě svého poškozeného vozidla (tj. nejpozději dne 5. 1. 2015), již nelze považovat za účelně vynaložené, a to ani za situace, kdy jí vedlejší účastnice nevyplatila náhradu škody na jejím vozidle bezprostředně poté.
11. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3204/18, ve kterém vyslovil, že "automatické" omezení náhrady nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla z důvodu způsobení totální škody při dopravní nehodě pouze do času sdělení pojišťovny, že oprava vozidla prováděna nebude, bez jakéhokoliv zohlednění dalších skutečností, zejména zda nedojde ke zhoršení postavení poškozeného a obecně dopadu prohlášení pojišťovny o způsobené škodě, porušuje (mimo jiné) stěžovatelovo vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
12. Již dříve v nálezu ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 3831/18 Ústavní soud vyslovil, že podstatou užívání náhradního vozidla je umožnit pojištěnci zachování určitého životního standardu v situaci, kdy dojde k částečnému nebo totálnímu poškození vozidla. Poskytnutím náhradního vozidla nebude poškozený ponechán v tísni a bude mu umožněno vést, co do kvality, obdobný život, jako před dopravní nehodou. Podle náhledu Ústavního soudu není výše škody v obdobných případech dána jen hodnotou zničeného vozidla, ale též náklady, které by poškozený nemusel vynaložit v případě, že by ke škodě nedošlo. Ve své podstatě tak není důvodu, pro který by tyto náklady, jsou-li účelně vynaloženy, měl nést právě poškozený. Výklad a použití práva nemohou být odtrženy od reálného života a musí zohlednit skutečnost, že ne každý poškozený je natolik solventní, aby si mohl dovolit zakoupit nové vozidlo, aniž by čekal na poukázání finančních prostředků od pojišťovny.
13. Ústavní soud ovšem připomíná, že ve své judikatuře opakovaně poukazuje na to, že při stanovení výše škody v souvislosti s dopravní nehodou je vždy třeba vzít v úvahu účelnost vynaložených nákladů, které by poškozený nemusel vynaložit v případě, že by ke škodě nedošlo (viz výše uvedený nález sp. zn. I. ÚS 3831/18). Právě k této skutečnosti oba soudy při svém rozhodování v nyní posuzované věci přihlédly a dospěly k závěru, náklady na pronájem vozidla nebyly stěžovatelkou vynaloženy účelně, když stěžovatelka neprokázala, že automobil značky Renault, který v rozhodné době vlastnila, nemohla sama užívat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat provedené důkazy a posuzovat správnost zjištěného skutkového stavu.
14. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na skutečnost, že v řízení před obecnými bylo prokázáno, že náklady na pronájem vozidla nebyly stěžovatelkou vynaloženy účelně, bylo omezení náhrady nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla z důvodu způsobení totální škody při dopravní nehodě pouze do času sdělení pojišťovny, že oprava vozidla prováděna nebude, zcela na místě. Závěry ve výše uvedených nálezech o širším rozsahu náhrady škody pojištěnci se zde tedy neuplatní, neboť náklady vynaložené na náhradní vozidlo poté, co se stěžovatelka dověděla o totální škodě svého poškozeného vozidla (tj. nejpozději dne 5. 1. 2015), již nelze považovat za účelně vynaložené. Závěrům obecných soudů vysloveným v napadených rozhodnutích proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu