ECLI:CZ:US:2019:3.US.121.19.1
sp. zn. III. ÚS 121/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem, sídlem náměstí Svobody 87/18, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2018 č. j. 19 Co 227/2018-833 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. března 2018 č. j. 22 Nc 96/2015-628, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2018 č. j. 22 Nc 96/2015-633, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a nezletilého D. B., nezletilého L. B. a K. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod. Domnívá se rovněž, že jimi byl porušen čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.
2. Z vyžádaného soudního spisu, ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2018 č. j. 22 Nc 96/2015-628, ve znění opravného usnesení, svěřil nezletilé vedlejší účastníky do péče vedlejší účastnice. Stěžovateli určil povinnost platit na děti výživné ve výši 4 000 Kč a 3 500 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2016 a rozhodl o jeho povinnosti zaplatit dlužné výživné v částkách 61 000 Kč a 47 500 Kč. Současně upravil styk stěžovatele s nezletilými vedlejšími účastníky a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud zjistil, že stěžovatel a vedlejší účastnice ukončili společnou domácnost v říjnu 2015, poté se pokoušeli o střídavou péči o nezletilé vedlejší účastníky. Od ledna 2016 jsou nezletilí ve výlučné péči vedlejší účastnice. Dle znaleckého posudku, vyjádření znalkyně i stanoviska orgánu sociálně-právní ochrany dětí soud dospěl k závěru, že vztahy mezi rodiči jsou natolik konfliktní, že poškozují zájmy nezletilých dětí. Městský soud proto rozhodl o jejich svěření do výlučné péče vedlejší účastnice, neboť konfliktním jednáním v rámci střídavé péče by mohli rodiče ohrožovat jejich zdravý vývoj. Dále městský soud odůvodnil své rozhodnutí o výživném a dlužném výživném.
3. Proti rozsudku městského soudu se odvolali stěžovatel i vedlejší účastnice. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 10. 2018 č. j. 19 Co 227/2018-833 potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku o svěření nezletilých dětí do péče vedlejší účastnice a výrocích o nákladech řízení. Potvrdil jej ve výroku o běžném výživném pro období od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2018 a změnil jej ve výroku o běžném výživném od 1. 7. 2018 tak, že je stěžovatel povinen na výživu nezletilých vedlejších účastníků přispívat částkami 3 500 Kč a 3 000 Kč. Částečně změnil i výrok o dlužném výživném a výrok o úpravě styku. Krajský soud poukázal na závěry znaleckého posudku, dle něhož je vedlejší účastnice výchovně způsobilá ve všech ohledech, má normálně strukturovanou osobnost, nemá nedostatky ve výchově a děti nezanedbává. Dle posudku je stěžovatel inteligentní, jeho osobnost je strukturovaná disharmonicky se zvýšenými tendencemi k rigidním postojům, perfekcionismu a tvrdohlavosti, k dětem má pozitivní citovou vazbu a umí dát najevo kladné city. Z dalších závěrů posudku vyplynulo, že oba nezletilí jsou svými rodiči ovlivňováni tvrzením o špatném chování druhého rodiče. Ovlivňování stěžovatelem je ale závažnější. Krajský soud poukázal na mimořádně velkou neschopnost rodičů dohodnout se i na základních záležitostech dětí a neschopnost stěžovatele přijmout řešení, které zcela přesně neodpovídá jeho představám. Nezletilému D. stěžovatel neumožnil návštěvu hudební nauky, na níž byli s vedlejší účastnicí domluveni, jen proto, že nebyl ochoten ponechat nezletilého ve škole o několik desítek minut déle. Dalším příkladem byla volba mateřské školy pro nezletilého L., když stěžovatel nesouhlasil se spádovou mateřskou školou z absurdního důvodu, že v ní je hodně dětí. Ve světle neschopnosti stěžovatele přijmout jiné řešení než to, které by mu zcela vyhovovalo, krajský soud vyhodnotil svěření dětí do péče vedlejší účastnice jako vhodné řešení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nepopírá, že jeho vzájemný vztah s vedlejší účastnicí je velmi konfliktní a často se nedokáží shodnout na záležitostech dětí. Nesouhlasí s hodnocením jednoho incidentu, který krajský soud užil k podpoře závěru, že stěžovatel ovlivňoval děti proti vedlejší účastnici. Pouze ze dvou případů tvrzeného ovlivňování, není dle jeho názoru možno dovodit, že by děti závažně ovlivňoval. Hodnocení soudů považuje za tendenční.
5. Stěžovatel dále uvedl, že od samého počátku řízení navrhoval střídavou péči, která byla po jeho rozchodu s vedlejší účastnicí dokonce domluvena, nicméně vedlejší účastnice dohodu jednostranně nedodržela z osobních důvodů. Není pravdou, že by tato úprava péče dětem nevyhovovala, naopak změna stanoviska vedlejší účastnice byla dle jeho názoru motivována její osobní záští.
6. Soudy dle názoru stěžovatele nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a nevycházely ze střídavé péče jako výchozího řešení, od něhož je možno se odchýlit jen v odůvodněných případech. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem znaleckého posudku, dle něhož jeho autoritativní povaha a lpění na respektování jeho požadavků brání samostatnému myšlení a rozvoji dětí. Autoritativně se totiž může jevit vůči cizím osobám a zcela jinak působit vůči osobám blízkým. Navíc v řízení bylo ignorováno přání dětí, které si přejí střídavou péči. Děti přitom nebyly před soudy vůbec vyslechnuty.
7. Stěžovatel obecným soudům vytknul, že se odmítly zabývat příčinou konfliktu rodičů, již spatřuje v předběžném opatření trvajícím od ledna 2016 do března 2018, na jehož základě byla stanovena výlučná péče vedlejší účastnice. Stěžovatel nepopírá, že s vedlejší účastnicí často nesouhlasil i v záležitostech týkajících se kroužků a koníčků dětí. Jeho nesouhlas byl veden zejména tím, že kroužky a koníčky dětí měly být realizovány v době, kdy měl mít děti u sebe. Každá hodina s dětmi je pro něj cenná, proto odmítal jakékoli omezení jeho již tak krátkého společného času s nimi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Na základě ústavní stížností napadených rozhodnutí byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni do péče vedlejší účastnice a byl upraven styk stěžovatele s nimi, a to v každém sudém týdnu od čtvrtka od 14.00 hod. do pondělí 8.00 hod. a v lichém týdnu od středy od 14.00 hod. do čtvrtku do 8.00 hod. Stěžovatel si má nezletilé přebírat ve školském zařízení, kde má též docházet k jejich předání. Dále byl upraven jeho styk s nezletilými o vánočních svátcích a o jarních, velikonočních a letních prázdninách. Stěžovatel s touto úpravou nesouhlasí a preferuje střídavou péči.
11. Ústavní soud konstatuje, že střídavá péče o děti není "automatickým" řešením po rozchodu jejich rodičů. Při zvažování soudní úpravy péče o děti musí být stejně jako v každé jiné činnosti státu týkající se dětí předním hlediskem nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Při zkoumání, zda je nařízení střídavé péče v nejlepším zájmu dětí musí být v prvé řadě splněno subjektivní kritérium spočívající v tom, že oba rodiče musí o svěření dítěte do střídavé péče projevit skutečný a upřímný zájem. Dále je třeba zkoumat naplnění objektivních kritérií, jimiž jsou: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, 3) schopnost zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a 4) přání dítěte. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. Naplňují-li oba rodiče tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [k tomu srov. nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), body 27. a 28 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)].
12. V posuzované věci bylo u obou rodičů naplněno subjektivní kritérium, tj. upřímný zájem o svěření dětí do péče. Ani o naplnění prvního z objektivních kritérií (existence pokrevního pouta) nebylo ani u jednoho z nich pochyb. Krajský soud však shledal, že u stěžovatele je v daleko menší míře než u vedlejší účastnice naplněno kritérium míry zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb. Ústavní soud připomíná, že pod toto kritérium spadá i posuzování, zda jeden rodič neovlivňuje dítě proti druhému rodiči. Jde totiž o jednání, které je schopno negativně ovlivnit vazby dítěte s rodičem, vytvářet nepatřičný tlak na dítě a negativně ovlivňovat jeho další citový vývoj. Krajský soud vyšel ze znaleckého posudku, dle něhož oba nezletilí byli ovlivňováni tvrzením každého z nich o špatném chování druhého rodiče, u stěžovatele však šlo o ovlivňování závažnější, mající až podobu manipulace (jako příklad znalkyně uvedla vyjádření nezletilého D., který před ní uvedl, že mu stěžovatel řekl, že musí platit vedlejší účastnici 5 000 Kč, aby nezletilé viděl; ve znaleckém posudku se uvádí, že tuto informaci potvrdil i nezletilý L.).
13. Stěžovateli lze sice v dílčím ohledu přisvědčit v tom, že u okolnosti, u níž krajský soud na straně 11 zmiňoval stěžovatelovo ovlivňování nezletilého D. tvrzením o špatném chování vedlejší účastnice, není z odůvodnění krajského soudu patrné, jak mělo k ovlivňování stěžovatelem dojít. Krajský soud zde hodnotil dva písemné záznamy (na č. l. 518 a 552 spisu) o výpovědi nezletilého před orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Dle záznamu o první výpovědi učiněné dne 26. 1. 2018 nezletilý uvedl, že poté, co vedlejší účastnici sdělil, že s ním stěžovatel občas jezdí do školy autobusem, se vedlejší účastnice naštvala a dala mu facku. Dále měl nezletilý sdělit, že si myslí, že facku dostal za to, že se viděl se stěžovatelem. Dle záznamu o druhé výpovědi učiněné dne 5. 2. 2018 nezletilý chtěl upřesnit, že nešlo o facku přes tvář, ale o pohlavek přes čepici, který nedostal za to, že jej stěžovatel doprovázel do školy, ale za to, že nezletilý vedlejší účastnici lhal, a nikoli poprvé. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud blíže neobjasnil, proč dle jeho hodnocení popsané záznamy svědčí o ovlivňování nezletilého stěžovatelem, a v čem by vůbec mělo spočívat. V samotných záznamech se u události s fackou či pohlavkem přímo nepojednává o tom, že by stěžovatel měl nezletilému říci, jak má vypovídat či danou okolnost hodnotit. Bez bližšího rozboru a vysvětlení krajským soudem není patrné, proč by měly zmíněné záznamy vypovídat o ovlivňování nezletilého stěžovatelem a v čem by toto ovlivnění mělo spočívat. Ústavní soud konstatuje, že jde však pouze o dílčí vadu rozsudku krajského soudu, závěr o stěžovatelově manipulaci je totiž podepřen obsahem znaleckého posudku (viz bod 13.), na který krajský soud rovněž poukazoval. Jelikož jde toliko o dílčí vadu, nedosáhla úrovně porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
14. Je patrné, že při posuzování třetího kritéria soudy neshledaly ani u stěžovatele ani vedlejší účastnice nedostatky ve schopnosti zajistit fyzické, vzdělávací, materiální a jiné potřeby dětí.
15. Co se týče kritéria přání nezletilých, nelze přisvědčit námitce, že by přání dětí nebylo zjištěno. U dětí mladšího věku lze jejich přání zjistit prostřednictvím znalce či orgánu sociálně-právní ochrany dětí [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 25.]. S ohledem na nízký věk dětí bylo možno jejich názor zjistit prostřednictvím znalkyně, což se také stalo. Nezletilý D. zde vypověděl, že by chtěl střídavou péči, nezletilý L. uvedl, že by chtěl bydlet s mámou, tátou i jeho přítelkyní a bratrem. Jaké je přání dětí tak soudy věděly. Přání dětí je třeba zohlednit, což však nutně neznamená, že by soudy měly rozhodnout přesně podle toho, co děti ve svém přání uvedly. Není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (viz zmíněný nález I. ÚS 2482/13, bod 23., či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, §57-59). Přesvědčivý důvod odchýlit se od přání dětí lze v posuzované věci spatřovat ve zjištěních o manipulaci nezletilých stěžovatelem proti vedlejší účastnici. Byť si byly soudy vědomy, že oba rodiče děti ovlivňují proti druhému z rodičů, u stěžovatele bylo toto ovlivňování závažnější a dosahovalo míry manipulace. Dále rozhodnutí o péči odchylné od přání dětí krajský soud založil na zjištění konfliktního vztahu rodičů a toho, že stěžovatel není schopen přijmout jiné řešení záležitostí dětí než to, které by mu stoprocentně vyhovovalo, což dle krajského soudu rovněž vystupovalo v neprospěch stěžovatele. V konečném důsledku bylo rozhodnutí soudů tedy podloženo komplexem důvodů, který lze z ústavního hlediska akceptovat.
16. Polemika stěžovatele s důvody, na kterých krajský soud založil své hodnocení, že stěžovatel není schopen přijmout řešení, které zcela přesně neodpovídá jeho představám, představuje nesouhlas se skutkovými zjištěními krajského soudu, u nichž Ústavní soud neshledal žádné excesivní hodnocení krajským soudem. Krajský soud totiž dostatečně odůvodnil, na základě čeho k nim dospěl (stěžovatelovo nesouhlasné stanovisko k výuce klavíru, volba mateřské školy). Prostor pro zásah Ústavním soudem by byl dán jen v případě nejvážnějších pochybení při zjišťování skutkového stavu, k čemuž však v posuzované věci nedošlo.
17. Ústavní soud může shrnout, že z odůvodnění napadených rozsudků, zejména rozsudku krajského soudu, jsou patrné důvody, proč byli nezletilí svěřeni do péče vedlejší účastnice. Konfliktní jednání rodičů nebylo výhradním důvodem, z něhož by soudy vycházely, stěžovatelovy výhrady, že soudy nehledaly příčiny konfliktu rodičů, nesvědčí o porušení jeho ústavně zaručených práv, neboť soudy shledaly, že vedlejší účastnice ve větší míře naplňuje objektivní kritéria pro svěření dětí do péče. Odůvodnění krajského soudu považuje Ústavní soud za dostatečné a ani v tomto ohledu neshledal porušení stěžovatelových základních práv či svobod.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu