ECLI:CZ:US:2019:3.US.1223.18.1
sp. zn. III. ÚS 1223/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace DRUŽSTVO STŘÍTEŽ, sídlem Střítež nad Ludinou 228, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018 č. j. 26 Cdo 734/2017-426 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. září 2016 č. j. 12 Co 141/2016-389, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Jaroslava Číhala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 10. 2015 č. j. 15 C 114/2009-339 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal, aby mu stěžovatel zaplatil částku 638 624 Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání majetkového podílu z transformace podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů; současně okresní soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku
317 509,81 Kč.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") shora identifikovaným rozsudkem nákladový výrok rozsudku okresního soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve zbývajícím rozsahu rozsudek okresního soudu potvrdil. Měnící výrok odůvodnil krajský soud závěrem, že ve věci byly splněny podmínky pro výjimečné použití §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť došel k závěru, že stěžovatelem "nastolenou procesní otázku, zda v okolnostech souzené věci lze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující ve vztahu k nákladům řízení postup soudu podle §150 o. s. ř., vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit."
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že měnící nákladový výrok napadeného rozsudku krajského soudu byl pro něj "rozhodnutím zcela překvapivým a nepředvídatelným", když mu krajským soudem nebyl dán prostor vyjádřit se k možnosti použití §150 o. s. ř., přičemž navíc zdůrazňuje, že okolnosti, jež měly vést k výjimečnému použití této procesní normy, nebyly "známy od počátku řízení", jak mylně uvádí Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí. Současně připomíná, že o použití §150 o. s. ř. ani vedlejší účastník v řízení nikdy nežádal, pročež stěžovatel nemohl na tuto neexistující žádost procesně reagovat. V této souvislosti nadto stěžovatel namítá, že krajský soud - ačkoliv je to jeho povinností - vůbec nehodnotil majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, přičemž zdůrazňuje, že žaloba vedlejšího účastníka byla podána nedůvodně (vedlejší účastník nebyl aktivně věcně legitimován, resp. jím tvrzený nárok mu nesvědčil a měl věc žalovat z jiného právního titulu) a stěžovatelovy náklady řízení byly vynaloženy důvodně; již tato skutečnost podle stěžovatele vylučuje možnost nepřiznání náhrady nákladů řízení s odkazem na předprocesní stádium sporu. Stěžovatel proto považuje rozhodnutí krajského soudu za rozporuplné a zmatečné, a postup, jenž jeho vydání předcházel, za zcela svévolný.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že sice v napadeném usnesení odkázal na judikáty, jež opakovaně uvádějí podmínky pro výjimečné použití §150 o. s. ř., nicméně se nikde relevantně nezmínil o tom, že tyto podmínky byly rovněž jednotlivě naplněny v posuzované věci, a naopak jím zmíněné nedostatky rozhodnutí krajského soudu nepřípustně bagatelizuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Jak uvádí sám stěžovatel v ústavní stížnosti, Ústavní soud se k náhradě nákladů řízení v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje značně rezervovaně v tom smyslu, že takový spor o ni, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zjištění porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty "spravedlivého procesu"), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Jinými slovy řečeno, spor o nákladový výrok může dosáhnout ústavněprávního významu pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle nebo kdy je nákladový výrok soudu zcela nedostatečně odůvodněn; to však zjevně není případ posuzované věci.
11. Ve shodě s Nejvyšším soudem se totiž Ústavní soud domnívá, že měnící nákladový výrok krajský soud v napadeném rozsudku řádně (přezkoumatelně) odůvodnil způsobem, jenž je obecně přijatelný (byť se s ním nemusí Ústavní soud v úplnosti ztotožňovat); současně Ústavní soud zdůrazňuje, že sama skutečnost, že - prizmatem posléze okresním soudem i krajským soudem v důsledku předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu osvojeného závěru, podle kterého - stěžovatel nebyl aktivně věcně legitimován, nutně nevylučuje "souběžný" závěr, že "procesní i předprocesní" okolnosti dané věci odůvodňují výjimečné použití §150 o. s. ř. Za této situace není v řízení o ústavní stížnosti procesně významná stěžovatelova námitka, že se krajský soud nezabýval majetkovými, sociálními a osobními poměry účastníků řízení, neboť tento nedostatek bez dalšího nezakládá ústavní nesouladnost napadeného rozsudku, zvláště když stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí žádné skutečnosti, jež by v tomto ohledu byly s to zpochybnit korektnost použití §150 o. s. ř. v posuzované věci. Stejně tak je pak za dané procesní situace zřejmé, že základní stěžovatelova práva nemohla být efektivně zasažena ani tím, že krajský soud nedal stěžovateli možnost se k použití §150 o. s. ř. vyjádřit, neboť ani v ústavní stížnosti nejsou uvedeny žádné námitky, jež by reálně (tedy s potřebnou mírou pravděpodobnosti) mohly zvrátit pro stěžovatelem rozporovaný nákladový výrok stěžejní závěr krajského soudu, že celkové okolnosti případu (jež jsou v napadeném rozsudku i v jemu předcházejícím rozsudku okresního soudu podrobně rekapitulovány) opodstatňují výjimečné použití §150 o. s. ř.
12. Pro úplnost je nutné konstatovat, že ústavněprávní nedostatky neshledal Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z jehož odůvodnění jasně vyplývá, že dovolací soud sice odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné, via facti však napadený měnící nákladový výrok (kvazi)meritorně přezkoumal, a tedy postupoval způsobem, jenž nelze označit - z procesního hlediska - jako stěžovateli nepříznivý, a tedy v žádném případě za postup, kterým by mohlo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
13. Ústavní soud proto z uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo žádné stěžovatelovo základní právo a nedošlo tak k porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu