ECLI:CZ:US:2019:3.US.1223.19.1
sp. zn. III. ÚS 1223/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šimka, zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019 č. j. 33 Cdo 329/2018-200, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti AB 4 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným, sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX, Amsterodam, Nizozemské království, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení o zaplacení částky 61 284,99 Kč s příslušenstvím Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2019 č. j. 33 Cdo 329/2018-200 odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), předsedou senátu dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 5. 2017 č. j. 27 Co 136/2016-170, jímž byl potvrzen vyhovující rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 30. 6. 2015 č. j. 54 C 375/2014-79. Stěžovatelovo dovolání neobsahovalo vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a pro tuto vadu nebylo možno v řízení pokračovat. Nejvyšší soud uvedl, že dal-li stěžovatel Nejvyššímu soudu na výběr, aby jím vymezené právní otázky posoudil buď tak, že při jejich řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, posoudil je jako otázky dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nevyřešené nebo řešené odlišně Nejvyšším soudem a Ústavním soudem či jako takové, které mají být podle názoru stěžovatele Nejvyšším soudem vyřešeny odlišně, nevymezil tím předpoklady přípustnosti řádně. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že není jeho úkolem, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak splnění procesní povinnosti stěžovatele. Dále konstatoval, že přípustnost dovolání nemůže být založena formulací dovolání, podle níž "odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení žalovaného nároku s poukazem na stavení promlčecí doby po dobu rozhodčího řízení probíhajícího na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky ... (přičemž) v této otázce se liší pohled judikatury Nejvyššího soudu (23 ICdo 19/2015) a Ústavního soudu (IV. ÚS 2524/16)", neboť nejde o přípustnost dovolání pro právní otázku, která by byla ve smyslu §237 o. s. ř. rozhodována Nejvyšším soudem rozdílně (tzv. vnitřní rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl kvůli tomu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Uvádí, že vymezení předpokladů přípustnosti je z textu dovolání seznatelné, např. rozporem judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Konstatoval-li Nejvyšší soud, že přípustnost dovolání nemůže být založena tímto rozporem, přehlédl podle stěžovatele, že každý orgán při výkonu své pravomoci vystupuje jako orgán ochrany ústavnosti a je tedy na něm, aby otázku rozporu s ústavním pořádkem posoudil sám.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl, neboť neobsahovalo řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. K ústavní stížnosti je nutno především uvést, že neobsahuje hlubší věcnou, natožpak ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel toliko uvádí, že vymezení přípustnosti dovolání bylo seznatelné přinejmenším v otázce promlčení, u níž argumentoval rozporem mezi judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovateli je možno v obecné rovině přitakat, tvrdí-li, že každý orgán při výkonu své pravomoci (tedy i Nejvyšší soud) vystupuje jako orgán ochrany ústavnosti. To by ovšem musel v případě dovolání odvíjet jeho přípustnost od toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu [k tomu blíže viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Jak se však podává ze stěžovatelova dovolání, které je součástí spisu městského soudu (sp. zn. 54 C 375/2014) vyžádaného Ústavním soudem, stěžovatel argumentoval pouze rozporem mezi judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (byť konkrétně specifikovanou), ovšem žádné dotčení na svých základních právech v něm nespecifikoval.
7. Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatelem citované rozhodnutí Ústavního soudu (ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2524/16), bylo usnesením, v němž Ústavní soud, aniž by se blíže k dané problematice vyjadřoval, pouze akceptoval názor odvolacího soudu, který vzhledem k okolnostem daného případu, jež však byly odlišné od nyní posuzované věci, nedovodil stavení čtyřleté promlčecí lhůty, a to ani v důsledku zahájení rozhodčího řízení (které však na ni mělo nepodstatný vliv, neboť trvalo jen několik měsíců). Ohledně nepoužitelnosti citovaného usnesení Ústavního soudu právě z důvodu odlišných okolností věci, stejně jako k samotnému posouzení promlčení, se ostatně podrobně vyslovil krajský soud ve svém potvrzujícím rozsudku. Zásadní odlišnost spočívala v tom, kdy bylo zahájeno rozhodčí řízení. Zatímco ve věci sp. zn. IV. ÚS 2524/16 byl nárok věřitele uplatněn až dne 23. 2. 2012, v nyní posuzované věci bylo rozhodčí řízení zahájeno již 21. 6. 2010, tedy v době kdy ještě nebyla sjednocena judikatura týkající se neplatnosti rozhodčích doložek. K tomu došlo až v souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Za takové situace je akceptovatelný názor o stavění promlčecí lhůty. K uvedenému názoru se přihlásil v nedávné době i Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18, podle něhož uplatnili-li věřitelé rozhodčí doložku před 11. 5. 2011 (tzn. před vydáním sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce), činili tak v období neustálené změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavění promlčecí lhůty. Protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu a nemůže s ním být spjato stavění promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu