ECLI:CZ:US:2019:3.US.1225.19.1
sp. zn. III. ÚS 1225/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 3 Ans 3/2009 - 142, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č. j. 44 Ca 22/2008 - 111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 6. 4. 2019 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a doplněním ústavní stížnosti ze dne 23. 4. 2019 dále navrhuje, aby Ústavní soud uložil "Ministerstvu školství mládeže a tělovýchovy povinnost vydat stěžovateli osvědčení podle vyhlášky č. 87/91 Sb".
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Návrh stěžovatele trpí zjevnými obsahovými vadami a stěžovatel není zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Úřední činností soudu bylo přitom zjištěno, že se stěžovatel v minulosti již v desítkách případů obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími obdobnými vadami a na tyto nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Navzdory tomu tyto nedostatky neodstranil a ústavní stížnosti proto musely být z tohoto důvodu odmítnuty (namátkou srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/15 ze dne 20. 10. 2015, IV. ÚS 1446/15 ze dne 18. 11. 2015, I. ÚS 2065/16 ze dne 1. 8. 2016 nebo III. ÚS 1429/15 ze dne 31. 7. 2015).
Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je ovšem přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a o dalších zákonných náležitostech dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak opakovaně a bezvýsledně stalo již v mnoha předcházejících případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového - a přitom stále stejného - poučení jako postup neefektivní a formalistický.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud nevyhověl žádosti stěžovatele na "přiznání 60 dnů na získání bezplatné právní pomoci". K uvedenému Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel napadá rozhodnutí správních soudů z roku 2009, je jeho ústavní stížnost navíc podáním, které by muselo být pro opožděnost odmítnuto, i kdyby byl stěžovatel zastoupen advokátem. Ústavní stížnost byla zjevně podána až po marném uplynutí lhůty dvou měsíců (resp. v rozhodném období 60 dnů) od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pokud jde o návrh stěžovatele na "uložení povinnosti Ministerstvu školství mládeže a tělovýchovy", Ústavní soud dodává, že takový návrh nespadá do pravomoci Ústavního soudu a Ústavní soud k jeho projednání není příslušný.
Ústavní soud proto v posuzované věci (podobně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 2260/16, sp. zn. III. ÚS 23/17 nebo sp. zn. II. ÚS 711/19) shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu