ECLI:CZ:US:2019:3.US.1256.19.1
sp. zn. III. ÚS 1256/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele jménem T. D. L., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2019 sp. zn. 11 To 5/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 11. 2018 sp. zn. 40 T 7/2018 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), vazba u něj nebyla nahrazena písemným slibem, zárukou podanou jeho otcem Q. Ch. L., ani peněžitou zárukou ve výši 2 500 000 Kč podanou tímto otcem.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. 11 To 5/2019 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel shledává problém v tom, že soud prvého stupně rozhodl o jeho ponechání ve vazbě dne 1. 11. 2018, avšak vrchní soud rozhodl o jeho stížnosti až dne 18. 2. 2019. Uznává, že trestní řád výslovně stanoví toliko povinnost rozhodnout o ponechání obviněného ve vazbě nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě, a nikoliv tedy dobu, za kterou musí být rozhodnuto o opravném prostředku. S ohledem na obecnější principy uplatňované v oblasti vazebního rozhodování by však dle stěžovatelova názoru mělo platit, že o trvání vazby by mělo být rozhodováno v tříměsíčních lhůtách, v daném případě tedy mělo být rozhodnuto nejpozději do 1. 2. 2019. Opačný výklad by znamenal, že by nebyla nijak stanovena doba, ve které má k dalšímu posouzení vazby znovu dojít. Stěžovatel také odkazuje na obecné pravidlo o nutnosti vyřizovat vazební věci urychleně a bez průtahů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. V posuzované věci Ústavní soud shledává, že argumentaci stěžovatele nutno přiznat v jisté míře logiku, když vskutku jistě není možné, aby časový prostor, jaký má soud rozhodující o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a ponechání ve vazbě byl neomezený. Na druhou stranu z rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak bude rozebrána dále, neplyne kategorický požadavek, že by doba mezi rozhodováními soudů o vazbě nemohla za žádných okolností nikdy překročit tři měsíce.
9. Za nepřijatelné ve své judikatuře Ústavní soud považuje, došlo-li by k umělému několikaměsíčnímu prodlužování intervalu mezi přezkoumáváním podmínek dalšího trvání vazby; takový prostor pro případné spekulativní zneužívání orgány činnými v trestním řízení nesmí být připuštěn. Proto shledal důvod ke svému zásahu v případě, kdy měla být posunuta právní moc, od které se odvíjí nutnost dalšího rozhodování o vazbě, nestandardním postupem při vyhotovení rozhodnutí o vazbě a jejich doručení státnímu zástupci, které tehdy rozhodující soud vyhotovil v písemné podobě až s odstupem více než čtyř měsíců [nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3287/14 (50/76 SbNU 683)].
10. Na druhou stranu v další své rozhodovací činnosti se Ústavní soud vyslovil v tom směru, že posledně zmíněný nález vycházel z mimořádné situace dané jednoznačně nestandardním postupem v tehdejší věci a nelze jeho dosah přeceňovat (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2343/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud naopak důvod ke svému zásahu ve vícero případech delšího než tříměsíčního mezidobí mezi rozhodováními soudů o vazbě nenašel. Například tak shledal (usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1863/13), že pokud se věc dostává obžalobou před soud, státní zástupce a soudce z přípravného řízení jsou tímto okamžikem z dalšího rozhodování o tom, zda vazba trvá nebo ne, vyloučeni a soudu po podání obžaloby "automaticky" a zcela bez ohledu na to, v jaké fázi tříměsíční lhůty z §72 odst. 1 trestního řádu k podání obžaloby došlo, začíná běžet nová povinná lhůta k rozhodnutí v délce třiceti dnů (o kterou tedy může být časový úsek pro rozhodování o vazbě delší). Ve věci sp. zn. IV. ÚS 1383/15 Ústavní soud řešil případ, ve kterém soud prvního stupně rozhodl dne 22. 12. 2014, a k dalšímu rozhodování o vazbě v podobě rozhodnutí o opravném prostředku došlo až dne 8. 4. 2015; danou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou s tím, že tvrzení tehdejšího stěžovatele, že v situaci, kdy rozhodnutí o vazbě dosud nenabylo právní moci, je třeba učinit další rozhodnutí nejpozději do tří měsíců od tohoto posledního nepravomocného rozhodnutí, nemá oporu v žádném zákonném ustanovení. V další věci Ústavní soud považoval za akceptovatelnou dobu mezi rozhodováními o vazbě v délce tří měsíců a 20 dnů (usnesení ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1969/17).
11. Ústavní soud by považoval za vhodné, aby i rozhodnutí o stížnosti proti vazebním rozhodnutím soudu prvního stupně byla činěna ve lhůtě ne delší tří měsíců. Nicméně s ohledem na skutečnost, že trestní řád pro předmětnou situaci striktní lhůtu nestanoví, a s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře, Ústavní soud neshledává, že by daná doba tří měsíců a sedmnácti dnů v posuzované věci představovala pochybení ústavněprávní intenzity svědčící o nutnosti zásahu Ústavního soudu.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu