ECLI:CZ:US:2019:3.US.1277.18.1
sp. zn. III. ÚS 1277/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Miluše Pelcové, zastoupené Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017 č. j. 25 Cdo 1483/2016-307 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2015 č. j. 26 Co 203/2015-270, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Martina Skrčeného, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se ubytoval v penzionu provozovaném stěžovatelkou ve V., přičemž do uzamykatelné dřevěné kůlny stojící na volně přístupném dvoře areálu penzionu umístil (vnesl) dvě jízdní kola, a to poté, co stěžovatelka nevyhověla jeho žádosti o možnost dát si kola přímo do budovy penzionu a pro odložení kol mu určila právě toto místo, a že během noci mu byla neznámým pachatelem tato kola odcizena. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozhodující o žalobě na náhradu takto vzniklé škody rozsudkem ze dne 10. 2. 2015 č. j. 110 EC 12/2012-232 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) částku 133 557 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Co do stanovení škody soud vyšel ze znaleckého posudku, podle nějž byla hodnota kola Santa Cruz Nomad, které si ze zakoupených komponentů vedlejší účastník sám na míru složil, 64 507 Kč a kola Trek Remedy 8 sériové výroby 61 850 Kč. Dle soudu stěžovatelka jako provozovatelka ubytovacího zařízení podle §433 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), odpovídá vedlejšímu účastníkovi za vzniklou škodu na vnesených věcech, aniž by byly ve smyslu §434 odst. 1 OZ jinými cennostmi.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 22. 10. 2015 č. j. 26 Co 203/2015-270 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně části příslušenství zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka odpovídá podle §433 odst. 1 OZ za vzniklou škodu, neboť provozování penzionu je provozní činností, s níž je zpravidla spojeno odkládání sportovního vybavení, a v řízení bylo prokázáno, že dřevěná uzamykatelná kůlna na dvoře objektu byla prostorem, který stěžovatelka určila pro uložení kol, respektive jde o místo k uložení kol obvyklé. Současně v případě obou jízdních kol nejde o cennost vzhledem k tomu, že vedlejší účastník provozoval cykloturistiku ve vysokohorské oblasti, a proto jeho vybavení bylo na odpovídající technické úrovni, s čímž koresponduje i jeho cena; nelze tedy dovodit, že by stěžovatelka odpovídala za škodu jen do výše 5 000 Kč. Odvolací soud neshledal, že by odcizení kol spoluzavinil vedlejší účastník svou neopatrností, protože žádosti o umístění kol na pokoj stěžovatelka nevyhověla a naopak sama odkázala na uzamykatelnou kůlnu.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017 č. j. 25 Cdo 1483/2016-307 bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku krajského soudu. I Nejvyšší soud odkázal stěžovatelku na to, že dle §433 odst. 1 věty první OZ provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Vysvětlil, že citované ustanovení zakládá objektivní odpovědnost poskytovatelů ubytovacích služeb (zpravidla na základě smlouvy o ubytování podle §754 a násl. OZ) a do oblasti náhrady škody promítá specifický rys tohoto druhu závazkového vztahu spočívající v tom, že ubytovanému je v prostorách ubytovatele poskytováno přechodné ubytování, při němž nepochybně bude potřebovat umístit a zároveň i zabezpečit své osobní věci (případně i po dobu své nepřítomnosti), jsou-li tzv. vneseny.
5. Podle §434 odst. 1 OZ za klenoty, peníze a jiné cennosti se takto odpovídá jen do výše stanovené prováděcím předpisem. Byla-li však škoda na těchto věcech způsobena těmi, kteří v provozu pracují, hradí se bez omezení. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bez omezení hradí škoda i tehdy, jestliže byly věci převzaty do úschovy. Podle §1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. za klenoty, peníze a jiné cennosti se odpovídá jen do výše 5 000 Kč. Navazující úpravou zákonodárce omezil rozsah poskytované náhrady u tohoto přísného typu objektivní odpovědnosti při škodě na klenotech a penězích částkou 5 000 Kč bez ohledu na jejich skutečnou hodnotu. Vedle toho zákon hovoří bez dalšího upřesnění i o "jiných cennostech", a tento pojem je tak otevřen výkladu. Přiřadil-li zákon k těmto věcem i neurčitý pojem jiné cennosti, sledoval tím limitaci náhrady i ohledně jiných předmětů, mají-li výjimečnou hodnotu a jsou svou povahou srovnatelné s klenoty či penězi. Účelem je, aby zákazníci do provozoven nevnášeli či zde neodkládali příliš drahocenné předměty, ale aby je, pokud je již mají s sebou, provozovateli předali do zvláštní úschovy. Zároveň je tím chráněn daný provozovatel, protože na něm jistě nelze požadovat, aby předvídal neopatrné chování svých zákazníků a vždy dokázal účinně předcházet vzniku škody, za kterou odpovídá objektivně. Z tohoto důvodu se pak zákonná limitace neuplatní nejen tehdy, pokud by cennosti byly svěřeny do dostatečné úschovy nebo pokud by škodu způsobili pracovníci provozu, ale též tehdy, jde-li o věci, které nelze chápat jako cennosti, ale spíše jako věci za dané situace, v kontextu určité provozovny a jeho obvyklé klientely, běžné. V tomto ohledu pak nelze automaticky vycházet pouze z částky 5 000 Kč, jak byla nastavena už při přijetí nařízení vlády č. 258/1995 Sb. (na rozdíl od vhodněji pojaté limitace podle §2948 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), ale je nutno vždy přihlížet i ke konkrétním okolnostem daného případu a zjišťovat, zda cena dotčených předmětů výrazně přesahuje hodnotu běžných věcí obvykle vnášených nebo odkládaných.
6. V odborné literatuře jsou za jiné cennosti označovány vkladní knížky, šeky, směnky, drahocenné kožichy, cenné starožitnosti, peníze sběratelské hodnoty, přístroje výjimečné hodnoty apod. Jde tedy většinou o předměty, jejichž povaha i cena se vymyká poměrům běžné ubytované osoby a které představují výjimečné nakládání s předměty ne zcela obvykle vnášenými do vyhrazených prostor. V dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo spíše jako krajní řešení a výjimečně za jinou cennost považováno osobní motorové vozidlo vyšší ceny, které bylo ve specifických poměrech zaparkováno na parkovišti ne zcela běžně přístupného (bez vozidla) hotelu a jehož klíčky byly odloženy ve skříňce hotelové sauny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2012 sp. zn. 25 Cdo 4170/2010). Posuzovaný případ není s těmito příměry srovnatelný. Jízdní kola byla vnesena do prostor ubytovacího zařízení v horském městě, kde je v letní sezóně zcela běžné, že ubytovaní hosté používají kola nejrůznějšího charakteru a vybavení. Odcizená kola se přes svou výjimečnou sestavu a výbavu a téměř až profesionálně sportovní úroveň neblíží svou povahou typickým cennostem popsaným v literatuře a nedosahují ani vysokých hodnot lepších motorových vozidel. Zjištěná cena žalobcových kol sice nebyla zanedbatelná a přesahovala hodnotu obvyklých sportovních (turistických) jízdních kol, avšak výsledná částka za oba stroje není nepřiměřeně vysoká vzhledem k charakteru kol a tomu, v jakém prostředí byla užívána a posléze při ubytování vnesena do prostor k tomu vyhrazených provozovatelkou penzionu. Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud tato kritéria normy s relativně neurčitou hypotézou ohledně jiné cennosti zvážil, logicky, podrobně a výstižně zdůvodnil, proč vzhledem ke všem okolnostem považuje předmětná jízdní kola za sportovní vybavení obvyklé pro dané místo, takže jeho závěr nelze považovat za nepřiměřený a neopodstatněný.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka je stále přesvědčena o správnosti své obrany, že daná kola jsou jinými cennostmi ve smyslu §434 odst. 1 věta první OZ. Výklad dovolacího soudu nepovažuje za správný a odpovídající smyslu daného ustanovení. Závěr soudů, že umístění penzionu ve vysokohorské oblasti Krkonoš v sobě zahrnuje předpoklad nutnosti speciálně vybavených kol pro cykloturistiku, není přesvědčivý, když drtivá většina území Krkonoš je součástí národního parku, kde je možno provozovat cykloturistiku výlučně na značených cestách, které mají v drtivé většině zpevněný, povětšinou asfaltový povrch, na který stačí běžnější výbava. Jestliže stěžovatelka provozuje běžný penzion, který není specializovaný na provozování cykloturistiky, měla by při aplikaci §434 odst. 1 věty první OZ být použita stejná kritéria jako pro penzion situovaný v Brdech, Českém Středohoří nebo Mikulově. Není také na schovateli, aby primárně posuzoval, zda ukládaná věc je jinou cenností. Je to vlastník věci, který by měl mít na zřeteli hodnotu ukládaných věcí a zda uložení těchto věcí nevyžaduje zvýšená bezpečnostní opatření. Jsou-li ukládána jízdní kola, na jejichž specifičnost není poskytovatel ubytovacích služeb upozorněn, nelze od něj požadovat specifické vědomosti spočívající ve znalosti hodnoty komponent jízdního kola. Limit 5 000 Kč má představovat limit odůvodněný požadavkem, aby přísná objektivní odpovědnost provozovatele nevedla k příliš vysokým náhradám při odložení věci, které pro svou hodnotu vyžadují zvýšenou ochranu. Slovy dovolacího soudu, měla předmětná kola výjimečnou sestavu a výbavu na téměř až profesionálně sportovní úrovni. Hodnotu věci je nutno posuzovat v porovnání s věcmi téhož druhu. Je-li judikaturou hodnoceno, že lepší motorové vozidlo je oproti běžnému motorovému vozidlu jinou cenností, měla by dle týchž kritérií být hodnocena i jízdní kola. Stěžovatelka má za to, že převyšuje-li cena věci výrazně obvyklou cenu věci stejného druhu a nejde-li o věc běžného spotřebního charakteru, splňuje tato věc kritéria jiné cennosti.
8. Stěžovatelka též namítá, že odkaz na specifické geografické umístění ubytovacího zařízení se objevuje až v rozhodnutí krajského soudu, nebyl předmětem bližšího dokazování a strany se k němu neměly možnost vyjádřit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Stěžovatelčina argumentace má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, pohybující se toliko v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Ty své závěry přitom přesvědčivě a podrobně odůvodnily. Předmětná kola měla sice nadprůměrnou hodnotu, nicméně nikoliv zcela mimořádnou, a jejich užívání pro vysokohorskou cyklistiku a vnesení do objektu lze stěží považovat za nějak nepřiměřené. V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost dále odkazuje na znění napadených rozhodnutí (viz jejich rekapitulace výše). K argumentu stěžovatelky, že je to vlastník ukládaných věcí, který by měl mít na zřeteli jejich hodnotu, lze podotknout, že se nejeví přiléhavým, když vedlejší účastník sám navrhoval uložit kola přímo v penzionu a mít je nejlépe přímo na pokoji a byla to stěžovatelka, která namísto toho určila k jejich uložení danou kůlnu v areálu.
12. Přesvědčivá není ani stěžovatelčina námitka, že odkaz na specifické zeměpisné umístění ubytovacího zařízení se objevuje až v rozhodnutí krajského soudu, nebyl předmětem bližšího dokazování a strany se k němu neměly možnost vyjádřit. Všechny soudy rozhodující ve věci vycházely v zásadě ze stejných východisek; pouhé dílčí rozšíření argumentace provedené krajským soudem nezavdává jeho překvapivost. Rovněž se nejeví, že by skutková zjištění ve věci vykazovala nějaké slabiny. Kromě toto stěžovatelka měla možnost případnou argumentaci proti závěrům krajského soudu vznést v dovolacím řízení, což také učinila a Nejvyšším soudem na ni bylo reagováno. Požadavkům kontradiktornosti řízení takto bylo učiněno zadost.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu