ECLI:CZ:US:2019:3.US.1323.19.1
sp. zn. III. ÚS 1323/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD., sídlem 85 Great Portland Street, Londýn, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Davidem Metelkou, advokátem, sídlem Boleslavova 901/7, Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2019 č. j. 19 Co 32/2019-252 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. července 2018 č. j. 14 C 44/2016-241, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka podala dne 21. 6. 2018 podle §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v k tomu dni účinnému znění (dále jen "zákon č. 549/1991 Sb.") žádost o vrácení soudního poplatku ve výši 138 650,23 Kč, který jí byl vyměřen za podané odvolání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 1. 2018 č. j. 14 C 44/2016-191, a stěžovatelka jej zaplatila dne 31. 1. 2018. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 7. 2018 č. j. 14 C 44/2016-241 byla žádost stěžovatelky zamítnuta. V odůvodnění svého usnesení obvodní soud uvedl, že řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem bylo dle §11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 29. 9. 2017 osvobozeno od soudních poplatků, a toto osvobození se vztahovalo i na řízení před odvolacím soudem [§11 odst. 3 písm. b) tohoto zákona]. Zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb."), však s účinností od 30. 9. 2017 osvobození tohoto řízení zcela zrušil. Řízení o žalobě a odvolací řízení se přitom pro účely zákona o soudních poplatcích považují dle ustálené soudní praxe za samostatná řízení, což vyplývá rovněž z §4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., jenž zakotvuje poplatkovou povinnost za řízení zvlášť v souvislosti s podáním žaloby a zvlášť v souvislosti s podáním odvolání. V případě odvolání se tedy jedná o zahájení nového (odvolacího) řízení a proto se na odvolací řízení zahájená po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. (tj. na odvolání podaná od 30. 9. 2017) aplikuje zákon č. 549/1991 Sb. ve znění zákona č. 267/2017 Sb., a tudíž tato odvolací řízení již nejsou od soudního poplatku osvobozena. Formulace "na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti" ve smyslu čl. VI přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. se tak v projednávané věci vztahuje toliko na řízení o žalobě, nikoli na řízení o odvolání).
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 2. 2019 č. j. 19 Co 3212019-252 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu a poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, v němž se konstatuje, že " z jazykového výkladu §4 odst. 1 ZSOP ve vazbě na §7 je nutno pro účely ZSOP dovodit samostatnou/oddělenou povahu řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, neboť každé z těchto řízení je z pohledu ZSOP zahajováno samostatně učiněním specifického úkonu (typicky) žalobcem [podání návrhu dle písm. a) či podáním odvolání dle písm. b) §4 odst. 1 ZSOP], tento úkon je plně v dispozici této osoby a právě na doručení tohoto úkonu soudu je vázán vznik poplatkové povinnosti a splatnost poplatku jako takového".
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s výší vyměřeného soudního poplatku, neboť dle jejího názoru za situace, kdy řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 19. 2. 2016, tedy přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., by měla být aplikována právní úprava (zákon č. 549/1991 Sb.) účinná v době podání žaloby, a nikoli ve znění účinném po datu 30. 9. 2017. S právním názorem městského soudu ani s jím citovanou judikaturou Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasí, neboť má za to, že soudní řízení by mělo být vnímáno a pojímáno jako jednotné, a to i z hlediska možných a předvídatelných nákladů, které bude muset účastník řízení vynaložit na jejich vedení. Pokud tedy v průběhu řízení došlo ke změně právní úpravy a osvobození od soudních poplatků bylo u daného typu řízení zrušeno, pak by se tato právní úprava měla vztahovat až na řízení zahájená po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. Stěžovatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že i pokud by bylo možno akceptovat názor o použití zákona č. 549/1991 Sb. v nyní platném znění, soudní poplatek jí neměl být vyměřen ve výši 138 650,23 Kč, nýbrž ve výši 2 000 Kč podle položky 8a sazebníku poplatků. Stěžovatelka dovozuje, že odstranil-li zákonodárce osvobození od soudního poplatku v řízeních ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem a stanovil poplatkovou povinnost za podání žaloby ve výši 2 000 Kč, pak měla být shodná poplatková povinnost stanovena i pro odvolací řízení. Speciální ustanovení týkající se soudního poplatku za odvolání u tohoto typu řízení však do sazebníku poplatků ze strany zákonodárce doplněno z neznámých důvodů nebylo. Dle stěžovatelky není logického důvodu, aby pro podání žaloby byla stanovena poplatková povinnost ve výši 2 000 Kč (položka 8a sazebníku poplatků) a pro podání odvolání v témže řízení poplatková povinnost ve výši rozdílné, v případě stěžovatelky ve výši cca 70-ti násobné [položka 22 odst. 1 písm. a) sazebníku poplatků u majetkové újmy, položka 22 odst. 2 sazebníku poplatků u nemajetkové újmy]. Stěžovatelka se domnívá, že tato disproporce nebyla úmyslem, nýbrž spíše nedopatřením a chybou zákonodárce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
7. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Ústavní soud zejména předesílá, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení již před obvodním a městským soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by jí bylo v pozici žalované odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takovému následku v posuzované věci evidentně nedošlo.
8. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně přitom zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávné použití podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
9. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní posuzované věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto použily na konkrétní případ stěžovatelky. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně odůvodnily a nastínily, jaké úvahy je k učiněným závěrům vedly.
10. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného, o které jde ve věci stěžovatelky, považuje zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek.
11. Ústavní soud ve již dříve uvedl, že příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů, v případě věcného a osobního osvobození jde o správné soudní použití příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)].
12. V posuzované věci soudy obou stupňů stěžovatelce v odůvodnění napadených usnesení vysvětlily, že při vyměření soudního poplatku nemohly postupovat jinak, neboť zákon č. 549/1991 Sb. zcela jasným způsobem v položce 22 sazebníku poplatků stanoví výši soudního poplatku za odvolání. Soudy přitom ústavně souladným způsobem s odkazem na jazykový výklad zákona č. 549/1991 Sb. i judikaturu Nejvyššího soudu odůvodnily i svůj závěr, že z hlediska poplatkové povinnosti řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací představují samostatná řízení. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich hodnocením aplikace zákona č. 549/1991 Sb. a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení se ale nemůže stát předmětem meritorního projednání návrhu v rámci ústavního soudnictví, neboť otázka použití norem podústavního práva je výlučnou doménou soudů obecných, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k zásahu do základních práv.
13. To platí i pro názor stěžovatelky, že jí měl být soudní poplatek za odvolání vyměřen ve výši stanovené pro podání návrhu, když není důvodu, proč by soudní poplatek za návrh a odvolání neměly být ve stejné výši. Takový požadavek stěžovatelky jde zcela proti dikci zákona, na čemž nic nemůže změnit její tvrzení, že jde zřejmě o pochybení zákonodárce. Na tomto místě nelze než odkázat na odůvodnění obvodního soudu, který uvedl, že není žádného důvodu dovozovat, že by poplatky v řízení před soudem prvního stupně měly být shodné s poplatky za řízení odvolací, když takový požadavek ze zákona nikdy ani nevyplýval, a úprava soudních poplatků je úpravou zásadně autonomní a nevychází z procesních doktrín o vazbách mezi prvostupňovým a odvolacím řízením ani o jejich jednotnosti do okamžiku pravomocného skončení řízení.
14. Ke shodným závěrům dospěl Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2926/18 ze dne 29. 1. 2019, ve kterém uvedl, že pojem "řízení" v přechodném ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. je třeba vykládat v souladu s výkladem téhož pojmu v čl. 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tedy tak, že na procesní úkon stěžovatele (odvolání, dovolání), jehož právní účinek nastal po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., bylo třeba vztáhnout nově zavedenou poplatkovou povinnost (srovnej usnesení sp. zn. 2926/18 ze dne 29. 1. 2019).
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu