ECLI:CZ:US:2019:3.US.1343.19.1
sp. zn. III. ÚS 1343/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Svatoše, zastoupeného Mgr. Františkem Burešem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 2/2, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019 č. j. 29 NSČR 176/2018-A-71, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018 č. j. 2 VSPH 334/2018-A-67 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2018 č. j. KSPL 53 INS 2921/2016-A-53, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti INTERPAX Central Europe, s. r. o., sídlem Srbinská 1373/18, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 a 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") sp. zn. KSPL 53 INS 2921/2016-A se podává, že usnesením ze dne 31. 1. 2018 č. j. KSPL 53 INS 2921/2016-A-53 krajský soud zjistil úpadek stěžovatele jako dlužníka (výrok I.), insolvenčním správcem ustanovil obchodní společnost Záveská a spol. v. o. s. (výrok II.) a prohlásil konkurs na majetek stěžovatele (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 12. 4. 2018 č. j. KSPL 53 INS 2921/2016, 2 VSPH 334/2018-A-67 usnesení krajského soudu potvrdil.
4. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2019 č. j. 29 NSČR 176/2018-A-71 odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že nepoužil-li vrchní soud na danou věc §143 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, neodchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení mimo jiné poukázal na to, že tvrdí-li stěžovatel, že se nenachází v úpadku, neboť minimální hodnota jeho majetku (jak plyne ze znaleckého posudku doručeného dne 12. 10. 2018 do insolvenčního spisu) přesahuje 2 400 000 Kč, zatímco závazky dosahují maximální částky 2 040 950,70 Kč, pak uvádí nové skutečnosti a důkazy, jež v odvolacím řízení (ani v řízení před insolvenčním soudem) neuplatnil. K těm však Nejvyšší soud nemohl přihlédnout (§241a odst. 6 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel popisuje skutkové okolnosti jeho právní věci a namítá, že obecné soudy opakovaně odmítly projednat všechny jeho návrhy, aby se vypořádaly se skutkovými okolnostmi předmětné věci. Navrhuje, aby Ústavní soud "rozhodnutí o prohlášení konkurzu" na stěžovatele zrušil "jako odporující lidským právům, pojetí ČR jako demokratické a právní země, kde mají občané právo na účinné vyšetřování trestných činů proti nim a jejich majetku. A aby do budoucna stanovil, jaký je postup vůči dlužníkovi, který nemůže splácet své dluhy, protože byl napaden zločinci, a policisté a státní zástupci toto napadení odmítali vyšetřovat, svojí nečinností umožnili dlužníka okrást, vydírat a nakonec odmítli jakkoli vydat dlužníkovi potvrzení, že konali proti zákonům ČR, ztráceli spisy, mařili vyšetřování, tajili důkazy a dovedli tak dlužníka do naprosto bezvýchodné situace, protože když si nakonec důkazy, že tomu tak bylo, sehnal, tak oni je prostě dělat nebudou, protože je nezajímají. Ze zákona je zajímat musejí, a Ústavní soud podle mě nemůže tolerovat stav, že si státní zástupci v Plzni dělají z trestního řádu legraci.".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich použití jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
10. Ústavní soud především poukazuje na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádné argumenty, jimiž by brojil proti napadeným rozhodnutím v ústavněprávní rovině.
11. Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci dospěl krajský soud jako insolvenční soud k závěru, že stěžovatel je podle §3 odst. 1 a 2 písm. b) insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má sedm věřitelů se splatnými pohledávkami ve výši 1 636 889,03 Kč, které není schopen uspokojit po dobu delší tří měsíců. Podle zjištění krajského soudu je stěžovatel dlužníkem nejen vůči vedlejší účastnici jako navrhovatelce (pro její pohledávku ve výši 897 609,94 Kč), ale též kvůli pohledávkám dalších šesti věřitelů. Stěžovatel nedoložil hodnotu bytové jednotky č. 12 na ulici Brněnská 943/4 v Plzni, ani vlastnictví jiného majetku, a nepředložením seznamu majetku a závazů nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti. Stěžovatel ani po výzvě soudu neprokázal svá tvrzení, že jeho majetek značně převyšuje existující pohledávky, které je možné uspokojit jeho zpeněžením. O prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele rozhodl krajský soud podle §148 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť konkurs je jediným možným řešením stěžovatelova úpadku, když od doručení insolvenčního návrhu stěžovateli uběhlo více než 30 dnů, aniž by byl podán návrh na povolení oddlužení, a reorganizace není přípustná z důvodu neexistence stěžovatelova podniku, kterého by se týkala. Ke stěžovatelovu odvolání se vrchní soud jeho námitkami zabýval, avšak přisvědčil krajskému soudu, že stěžovatel je v úpadku ve formě insolvence podle §3 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Domněnku platební neschopnosti přitom stěžovatel nevyvrátil. Stěžovatel v insolvenčním řízení neosvědčil a neprokázal, že má majetek, z něhož je schopen uhradit všechny splatné závazky.
12. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že vrchní soud i Nejvyšší soud se v napadených rozhodnutích vyjádřily rovněž k námitkám stěžovatele popisujícím příčiny vzniku jeho platební neschopnosti, když dovodily, že stěžovatelem tvrzené příčiny vzniku platební neschopnosti jsou v poměrech dané věci bez významu, neboť nejde o případ podle §143 odst. 3 insolvenčního zákona. Oba soudy přitom shodně poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 29 NSCR 21/2010, ve kterém se uvádí, že argument, podle něhož platební neschopnost dlužníka způsobilo protiprávní jednání třetí osoby, lze použít jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu jen tehdy, osvědčí-li dlužník, že takto vzniklou platební neschopnost bude schopen odvrátit do tří měsíců od splatnosti svých peněžitých závazků; to se v předmětné věci nestalo.
13. Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozhodnutím obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Závěry obecných soudů byly řádně odůvodněny a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy a Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu