ECLI:CZ:US:2019:3.US.1345.18.1
sp. zn. III. ÚS 1345/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem, sídlem Joštova 138/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2018 č. j. 7 Tdo 8/2018-68, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená právo zakotvená v 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 1. 2017 č. j. 13 T 137/2012-2053 byl stěžovatel uznán vinným v bodech 1) - 3) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c), d) a e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku a kromě toho v bodě 1) i zločinem loupeže dle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené zločiny byl odsouzen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a výrokem dle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 6. 2017 č. j. 8 To 143/2017-2122 bylo podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018 č. j. 7 Tdo 8/2018-68 bylo podle §265k odst. 1 a 2 trestního řádu rozhodnuto, že se zrušují v části týkající se stěžovatele rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým byl podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to v bodě g) nášivky státní vlajky Jordánska, a usnesení krajského soudu, pokud jím zůstal nedotčen výrok o trestu propadnutí věci, a to nášivky státní vlajky Jordánska.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že během řízení došlo usnesením krajského soudu ze dne 3. 11. 2015 č. j. 8 To 456/2015-1861 postupem podle §262 trestního řádu k přikázání věci jinému senátu okresního soudu. Upozorňuje, že takové rozhodnutí má být zcela výjimečné, a důvody k němu musí být zřejmé a nepochybné. Okresní soud v původním složení však toliko hodnotil důkazy jinak než krajský soud, a to způsobem nikoliv takovým, který by znamenal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, jenž by mohl zakládat důležitý důvod k postupu krajského soudu dle §262 trestního řádu. Byl tak odňat svému zákonnému soudci. Od Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí ústavní stížností napadá, stěžovatel očekával, že se bude touto jeho námitkou řádně zabývat, avšak ten na místo toho v zásadě jen odkázal na odůvodnění krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od okresního soudu spis sp. zn. 13 T 137/2012. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Trestní řád pak ve svém §262 větě prvé stanoví, že "rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu". Obdobně trestní řád v §149 odst. 5 uvádí, že "soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu". Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup podle §262 trestního řádu je na místě pouze výjimečně, nejde však o ustanovení protiústavní, při jehož použití by snad bylo možno "automaticky" dovozovat porušení práva na zákonného soudce. Ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), nevylučuje. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí. Stejné platí pro rozhodování stížnostního soudu podle §149 odst. 5 trestního řádu (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 2885/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
10. Přezkoumatelné odůvodnění použití §262 či §149 odst. 5 trestního řádu je nezbytné. Rozhodnutí odvolacího soudu musí obsahovat konkrétní výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně. Z důvodů v něm uvedených musí být zřejmá vysoká pravděpodobnost, že v případě ponechání věci současnému senátu tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by odvolací soud mohl aprobovat [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)]. Příkladem takové situace může být opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, jako jsou instrukce, aby se prvostupňový soud vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil neúplnosti nebo nejasnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval či provedl další důkazy. Důvody mohou souviset i s problematikou hodnocení důkazů, neboť odvolací soud sice napadený rozsudek na jedné straně nemůže zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení, aniž by provedl nějaké vlastní dokazování v odvolacím řízení, hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem [nešlo by dle judikatury o vadu přezkoumávaného rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu - viz rozhodnutí č. 53/1992 Sb. rozh. trest.], nicméně zároveň je jeho úlohou dohlížet, aby soud nalézací prováděl a hodnotil provedené důkazy plně v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Důvodem k odnětí tedy může být, že nalézací soud v dosavadním složení senátu není s to vyhodnotit veškeré provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1258/16 tak kupříkladu Ústavní soud neměl námitek proti použití §262 trestního řádu za situace, kdy odvolací soud ji odůvodnil tím, že shledal nejasnosti a neúplnosti ve skutkových zjištěních, kdy nalézací soud se nevypořádal se všemi významnými okolnostmi, neuvážil je jednotlivě i v jejich souhrnu a tedy nehodnotil důkazy v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu, když některé posuzoval izolovaně, aniž by je dal do souvislosti s dalšími provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi, a naopak se uchýlil k důkazně nepodloženým spekulacím, které přebíral z obhajoby stěžovatele (podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3725/16). O porušení ústavně zaručených práv a svobod odvolacím soudem by naproti tomu mohlo jít v případě absence odůvodnění, eventuálně uvedení důvodů evidentně nepřípadných. To se však v posuzované věci nestalo.
11. V nynější věci krajský soud dostál povinnosti řádně odůvodnit svůj postup vůči okresnímu soudu, totiž opakované zrušení jeho rozhodnutí ve spojení s učiněním navazujícího rozhodnutí o změně složení senátu dle §262 trestního řádu (viz č. l. 1868 a 1869 spisu). V tomto směru poukázal na nelogičnosti při hodnocení důkazů okresním soudem i na konkrétní skutečnosti, které okresní soud pominul. Pokud stěžovatel s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu nesouhlasí, jeho argumentace má povahu pouhé polemiky se závěry obecného soudu, přičemž nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.
12. Co se týče dostatečnosti odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, lze připustit, že stěžovatelovou námitkou proti změně složení senátu se zabývá jen velmi stručně, nicméně Ústavní soud nemá za to, že by bylo možno hovořit o libovůli v jeho rozhodování, a to i s přihlédnutím k tomu, že rozsah přezkumu prováděného dovolacím soudem je logicky menší s ohledem na mimořádný charakter daného opravného prostředku, jakož i k tomu, že se šlo toliko o jednu z řady námitek, které stěžovatel v dovolání uplatňoval.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu