ECLI:CZ:US:2019:3.US.1351.19.1
sp. zn. III. ÚS 1351/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Wasylyszyna, zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem, sídlem Husníkova 2080/8, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019 č. j. 21 Cdo 5427/2016-256, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ludmily Hriňové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel podal žalobu, jíž se domáhal určení trvání manželství, které uzavřel dne 3. 4. 2001 s vedlejší účastnicí před Městským úřadem v L. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. 4. 2014 č. j. 13 C 53/2012-122. Z provedeného dokazování zjistil, že vedlejší účastnice dne 20. 10. 2003 podala návrh na rozvod manželství, který soud zaslal stěžovateli do vlastních rukou společně s předvoláním k jednání. Při doručování nebyl stěžovatel zastižen, bylo mu proto zanecháno oznámení o uložení zásilky, kterou si však v úložní době nevyzvedl. K jednání se stěžovatel nedostavil, vedlejší účastnice zde předložila písemné prohlášení stěžovatele, že se připojuje k návrhu na rozvod manželství. Rozsudkem ze dne 20. 11. 2003 č. j. 10 C 228/2003-8 bylo manželství rozvedeno; rozsudek nabyl právní moci dne 30. 12. 2003. Dle okresního soudu rozsudek o rozvodu manželství nemohl být zneplatněn ani závěrem znaleckého posudku, v němž znalkyně z oboru grafologie uvedla, že s největší pravděpodobností listinu nazvanou prohlášení nepodepsal stěžovatel. Okresní soud dále zjistil, že proti rozsudku o rozvodu manželství stěžovatel podal dne 4. 1. 2008 odvolání, které bylo usnesením ze dne 22. 2. 2008 č. j. 10 C 228/2003-19 odmítnuto pro opožděnost. Proti uvedenému usnesení se stěžovatel neodvolal. Vedlejší účastnice následně dne 2. 10. 2013 uzavřela nové manželství. Okresní soud zdůraznil, že manželství stěžovatele a vedlejší účastnice bylo pravomocně rozvedeno ode dne 30. 12. 2003. Při posuzování žaloby na určení okresní soud neshledal naléhavý právní zájem na určení trvání manželství. Dodal, že mu nepřísluší na základě určovací žaloby přezkoumávat právní moc rozvodového rozsudku. Dospěl k závěru, že stěžovatel byl veden pouze ekonomickým zájmem souvisejícím s vypořádáním majetku, a poukázal na to, že stěžovatel vypověděl, že si od znovuzavedení manželství slibuje vypořádání společného jmění manželů a rozvod, obnovit manželské soužití nechce, neboť se chtěl sám rozvést.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání; Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2015 č. j. 11 Co 418/2014-169 rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelova žaloba byla žalobou na určení dle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), tudíž předpokladem úspěšnosti takové žaloby je naléhavý právní zájem na určení právního vztahu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatel neměl naléhavý právní zájem na určení trvání manželství, neboť byl veden pouze ekonomickými motivy, a nikoli zájmem na ochraně svých osobnostních práv. Připomenul, že manželství bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 11. 2003 č. j. 10 C 228/2003-8, který nabyl právní moci dne 30. 12. 2003. Stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že nehodlá obnovit manželství a že se v roce 2007 chtěl s vedlejší účastnicí rozvést. Za této situace krajský soud shledal, že i bez určení trvání manželství nebude ohroženo žádné stěžovatelovo právo. Uvedl, že v řízení o určení právního vztahu nelze přezkoumávat pravomocné rozhodnutí o rozvodu manželství. Povaha podpisu stěžovatele na listinách v řízení o rozvodu manželství tak nebyla podstatná. Stěžovatel se měl proti rozvodovému rozsudku bránit v řízení o rozvodu příslušnými řádnými či následně mimořádnými opravnými prostředky, případně podáním ústavní stížnosti, což neučinil.
4. Stěžovatelovo následné dovolání zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2019 č. j. 21 Cdo 5427/2016-256, který je napaden ústavní stížností. Uvedl, že stěžovatelovo manželství bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 30. 12. 2003 a zdůraznil, že pravomocný rozsudek o rozvodu manželství je soudním rozhodnutím, jehož výrok je závazný pro každého (§159a odst. 3 o. s. ř.). S ohledem na stav zápisu v matrice nevzniká objektivní pochybnost o zániku stěžovatelova manželství. K vyhodnocení stěžovatelových subjektivních pochybností o tom, zda skutečně došlo k řádnému zániku manželství rozvodem, bylo možno podat opravné prostředky, jejichž uplatnění však podléhá propadným lhůtám. Lze-li pochybnosti o pravdivosti zápisu v matriční knize odstranit využitím přípustných opravných prostředků v řízení o rozvod manželství, pak není dán naléhavý právní zájem na určení, zda manželství účastníků trvá.
Neuplatnil-li účastník ve stanovené lhůtě přípustné opravné prostředky, pak výsledný stav svědčící pro rozvod manželství nelze napravit obecnou určovací žalobou. Opačný závěr by vedl k nepřípustné možnosti změny osobního stavu mimo právní prostředky k tomu určené.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvedl, že svou žalobu na určení trvání manželství odůvodnil zejména tím, že nevěděl, že jeho manželství s vedlejší účastnicí skončilo na základě rozsudku okresního soudu ze dne 20. 11. 2003 č. j. 10 C 228/2003-8. Jeho bývalá manželka se totiž do roku 2007 chovala tak, jako by manželství trvalo. Od roku 2003 do roku 2007 s ní stěžovatel sdílel společnou domácnost, rekonstruoval dům, v němž společně bydleli, a vedli intimní život. Naléhavý právní zájem na určení trvání manželství spatřoval v ochraně svých osobnostních práv, jimž nezajistil ochranu nalézací soud v řízení o rozvod manželství tím, že nepostupoval s náležitou péčí při doručování písemností. V okamžiku, kdy se stěžovatel dozvěděl v roce 2007 o existenci rozsudku o rozvodu svého manželství, již marně uplynuly lhůty k podání opravných prostředků proti tomuto rozsudku, ale i lhůty pro podání návrhu na vypořádání společného jmění manželů. Následně bylo navíc zjištěno, že podpisy na listinách, které vedlejší účastnice předložila s návrhem na rozvod manželství, nebyly jeho podpisy, ale šlo o padělky.
6. Za formalistický považuje stěžovatel závěr soudů, že procesní pochybnosti o správnosti postupu soudů v řízení o rozvod bylo možno odstranit přípustnými opravnými prostředky. Není možno odhlížet od skutečnosti, že se o rozsudku o rozvod manželství dozvěděl až po třech letech od jeho právní moci. Soudům vytkl, že se nezabývaly tím, zda při doručování písemností v řízení o rozvod manželství byla zachována ochrana jeho práv. Má za to, že Nejvyšší soud se při odůvodnění svých závěrů k naléhavému právnímu zájmu opřel o judikaturu, která tuto otázku sice obecně řeší, ne však přiléhavě k jeho věci. Jediný možný způsob, jak napravit nesprávný postup nalézacího soudu v řízení o rozvodu manželství, spatřuje stěžovatel v podání určovací žaloby. Nedomnívá se, že by šlo o postup in fraudem legis, jak naznačoval Nejvyšší soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku v řízení o ústavní stížnosti. Toto řízení dle §62 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepodléhá soudním poplatkům. Proto se Ústavní soud žádostí o osvobození od soudního poplatku nezabýval (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 412/16, bod 3.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Zákonodárce může a musí při vymezení "stanoveného postupu" určit podmínky poskytování soudní ochrany (čl. 36 odst. 4 Listiny). Účelem právní úpravy týkající se soudního řízení je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě [viz nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)].
11. Nejvyšší soud se v ústavní stížností napadeném rozsudku vyjadřoval k naplnění naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.. Posouzení naléhavého právního zájmu na určení právního vztahu dle §80 o. s. ř. je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy (nález ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 3245/16). Obecně však lze konstatovat, že stanovením příliš svazujících požadavků týkajících se existence naléhavého právního zájmu na určení právního vztahu, jež jsou v rozporu se smyslem a účelem tohoto zákonného požadavku, může vést až k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny (k tomu srov. nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1440/14, bod 31.). Takovou vadou však rozsudek Nejvyššího soudu netrpí.
12. Nejvyšší soud se podrobně zabýval účelem zákonného požadavku existence naléhavého právního zájmu na určení právního vztahu (trvání manželství). Přitom shledal, že stěžovatelovo postavení není nejisté a na tom se nic nezměnilo ani tím, že žalobě nebylo vyhověno, jelikož zde existuje pravomocný rozsudek o rozvod manželství (rozsudek okresního soudu ze dne 20. 11. 2003 č. j. 10 C 228/2003-8). Jde o srozumitelné a z ústavního hlediska plně akceptovatelné hodnocení.
13. Civilní soudy se v posuzované věci rovněž vyslovily k tomu, zda stěžovatel měl procesní prostředek k ochraně svých práv, jejichž porušení tvrdil. Krajský soud vyložil, že zákonnost rozsudku o rozvodu manželství a případné porušení práv plynoucí z pochybení při doručování, bylo možno vznést v odvolání proti rozsudku o rozvodu. Této možnosti však stěžovatel nevyužil důsledně, neboť nepodal odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost. I Nejvyšší soud vyhodnotil, že lze-li pochybnosti o pravdivosti zápisu v matriční knize odstranit využitím přípustných opravných prostředků v řízení o rozvod manželství, pak není dán naléhavý právní zájem na určení, zda manželství účastníků trvá. Ústavní soud konstatuje, že při rekapitulovaném výkladu zákonné úpravy se civilní soudy držely v ústavních mezích. Jak bylo výše zmíněno, soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny se lze domáhat stanoveným postupem. Civilní soudy vykládaly zákonnou úpravu, která představuje stanovený postup domáhání se práva. Ústavní pořádek přitom nebrání výkladu zaujatému Nejvyšším soudem, že stav založený pravomocným rozsudkem o rozvodu nelze napravit obecnou určovací žalobou, neboť opačný závěr by vedl k nepřípustné možnosti dosáhnout změny osobního stavu mimo právní prostředky k tomu určené, jejichž uplatnění je omezeno lhůtami. Jde o závěr, v němž se odráží zájem na zachování právní jistoty, což vystupuje do popředí zejména v posuzované věci, v níž se vedlejší účastnice znovu vdala. Nejde tedy o formalistický závěr, jak namítl stěžovatel.
14. Ve svých rozhodnutích soudy náležitě objasnily, proč pro řízení o určovací žalobě nepovažovaly za podstatné námitky k postupu doručování v řízení o rozvodu manželství či námitky o padělání podpisu na listině předložené v řízení o rozvodu manželství. Z hlediska zachování požadavků na soudní ochranu plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny je dostatečné, lze-li tyto námitky vznést v řízení o opravných prostředcích proti rozsudku o rozvodu, jak soudy uvedly.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu