ECLI:CZ:US:2019:3.US.1357.18.1
sp. zn. III. ÚS 1357/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 16, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018 č. j. 58 Co 439/2017-639 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. června 2017 č. j. 61 Nc 2703/2015-567, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) J. M. a 2) nezletilého S. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 6. 2017 č. j. 61 Nc 2703/2015-567 bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník 2), nezletilý syn (dále jen "nezletilý") se svěřuje do střídavé péče obou rodičů, a to tak, že v péči stěžovatelky jako matky (dále též "matka") bude nezletilý vždy od liché neděle od 18.00 hod. do sudé neděle do 18.00 hod., v péči vedlejšího účastníka 1) jako otce (dále též "otec") od sudé neděle od 18.00 hod. do liché neděle do 18.00 hod. Rodiče si budou nezletilého předávat vždy v neděli v místě bydliště matky. Otec je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 12 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého patnáctého dne příslušného měsíce k rukám matky, a to s účinností od právní moci tohoto rozsudku. Matka je povinna přispívat na výživu nezletilého částkou 7 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého patnáctého dne příslušného měsíce k rukám otce, a to s účinností od právní moci rozsudku. Dále byl upraven režim střídavé péče o letních a vánočních prázdninách a o vánočních prázdninách (I. výrok). Ve II. a III. výroku rozsudku bylo rozhodnuto nákladech řízení.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali oba rodiče odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 2. 2018 č. j. 58 Co 439/2017-639 byl rozsudek obvodního soudu v I. výroku v části týkající se střídavé péče o nezletilého v běžném roce i během letních a vánočních prázdnin změněn jen tak, že místem předání nezletilého je vždy místo bydliště matky, jinak byl v této části a v části týkající se vyživovací povinnosti otce potvrzen, v části týkající se vyživovací povinnosti matky byl změněn jen tak, že její výše činí 5 000 Kč měsíčně, jinak byl rovněž potvrzen.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím soudů o svěření nezletilého do střídavé péče. Ústavní stížnost je z velké části polemikou skutkového charakteru, stěžovatelka kritizuje postupy a chování vedlejšího účastníka. Stěžovatelka brojí proti skutkovému stavu, tak jak byl soudy zjištěn, a namítá vadné hodnocení provedených důkazů, když ani jeden ze soudů nepřihlédl ke zprávě psycholožky PhDr. Bílkové a soudy obou stupňů pominuly požadavek stěžovatelky, aby byly důkladně prošetřeny rodinné poměry na straně otce. Oba soudy se dopustily pochybení při zjišťování a posouzení majetkových poměrů stěžovatelky a vedlejšího účastníka (nebylo provedeno dostatečné dokazování o firmách náležejících do vlastnictví vedlejšího účastníka a o nabytí bytu na Slovensku vedlejším účastníkem). Stěžovatelka dále namítá, že soudy při stanovení výživného vycházely z jejího hrubého příjmu a pominuly její skutečné výdaje, městský soud se nevypořádal ani s nárokem na dlužné výživné za období od podání návrhu do nařízení střídavé péče, vedlejšímu účastníkovi zohlednily platbu školky a tenisu. Stěžovatelka obvodnímu soudu vytýká i nesprávné hodnocení znaleckých posudků; soud rozhodl o svěření nezletilého do střídavé péče a své rozhodnutí opřel výhradně o znalecké posudky, ke kterým stěžovatelka podala relevantní námitky. Obvodní soud dále v rámci řízení připustil nezákonný důkaz nahrávkou, resp. jejím údajným doslovným přepisem, kterou vedlejší účastník pořídil v rozporu se zákonem. Konečně stěžovatelka namítá, že soudy nepřihlédly k žádnému tvrzení a navrženým důkazům uváděným z její strany.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
10. V souzené věci dospěl městský soud k závěru, že obvodní soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, které řádně vyhodnotil. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že v daném případě byly naplněny předpoklady pro střídavou péči obou rodičů a nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by rodiče z péče o nezletilého vylučovaly. Městský soud poukázal na to, že střídavou péči shledali pro nezletilého vhodnou i oba znalci. Městský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že obvodní soud nehodnotil tyto závěry ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy, naopak závěry znalců korespondovaly se zprávou opatrovníka i zprávou školky. Pokud stěžovatelka obvodnímu soudu vytýkala výběr znalců preferujících střídavou péči, šlo podle městského soudu o její ničím nepodloženou domněnku. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky vůči metodám, které znalci při vypracování znaleckého posudku použili.
11. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu, kterým byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů, potvrdil. Stěžovatelka se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soudy přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
12. Ústavní soud poukazuje na to, že městský soud výstižně konstatoval, že je třeba v každém individuálním případě zkoumat konkrétní okolnosti a předpoklady té které formy péče a přihlížet k potřebám a zájmům nezletilého i osobnostním předpokladům a výchovným schopnostem rodičů. V daném případě soudy shodně dovodily, že střídavá péče odpovídá zájmům nezletilého a možnostem obou rodičů. Uvedenému závěru soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Ústavní soud konstatuje, že městský soud se rovněž přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky vůči zjišťování přesné hodnoty majetku otce pro účely stanovení výživného a v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489), ve kterém se Ústavní soud zabýval základními hledisky pro určení výše výživného, jakož i případy výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče. Vypořádání stěžovatelčiných námitek proto považuje Ústavní soud rovněž za ústavně konformní.
14. V posuzované věci bylo rozhodnutí městského soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Městský soud, resp. oba soudy, přihlédly především k zájmům nezletilého. Svým rozhodnutím upravují péči o nezletilého a výživné jinak, než si stěžovatelka představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry obecných soudů a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
15. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Oba soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, Úmluvy i Úmluvy o právech dítěte, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu