ECLI:CZ:US:2019:3.US.1362.19.1
sp. zn. III. ÚS 1362/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem, sídlem Soudní 1293/14, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019 sp. zn. 7 Tdo 148/2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2018 sp. zn. 4 To 54/2018 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. srpna 2018 sp. zn. 69 T 21/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele odsoudil podle §173 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [správně §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] zařadil do věznice s ostrahou. Tento trest mu uložil za zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 69 T 21/2014-702 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 3. 2016 č. j. 2 To 18/2015-1034.
3. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním, které vrchní soud nadepsaným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávné obsazení senátů v řízení před krajským soudem i před vrchním soudem, neboť o trestu rozhodovaly senáty v jiném složení než ty, které rozhodovaly o vině. Předsedové senátů sice zůstali stejní, ale přísedící v řízení před krajským soudem nebyli přítomni při jednotlivých jednáních a nemohli posoudit, zda naplnil nebo nenaplnil podmínky pro přiznání statutu spolupracujícího obviněného. Obdobnou výhradu stěžovatel uplatňuje vůči dalším členům senátu vrchního soudu. Stěžovatel sice souhlasí s tím, že současná judikatura umožňuje změnu v obsazení senátu, avšak v jeho případě tato změna nebyla nutná, neboť přísedící v řízení u krajského soudu i všichni soudci v řízení u vrchního soudu byli "dostupní".
6. Dále stěžovatel vytýká, že obecné soudy nerespektovaly čl. 89 odst. 2 Ústavy, když při svém rozhodování nerespektovaly závaznost nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 3525/16 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vydaného v této věci. Krajský soud ho po zrušení svého rozsudku (ve výroku o trestu odnětí svobody) uvedeným nálezem Ústavního soudu neupozornil podle §190 odst. 2 tr. řádu, že na něj nemusí být nahlíženo jako na spolupracujícího obviněného. Ačkoli byl stěžovatel v tomto směru formálně poučen až vrchním soudem, bylo toto poučení (odkazující na §225 odst. 2 tr. řádu) obsoletní, neboť o vině bylo již pravomocně rozhodnuto. Nesrozumitelné je podle stěžovatele též vysvětlení krajského soudu, zda považoval jeho výpověď za úplnou a pravdivou.
7. S odkazem na body 25. a 39. odůvodnění zmiňovaného nálezu Ústavního soudu mělo být podle stěžovatele jeho jednání posouzeno jako jednání organizované skupiny; když se tak nestalo, nelze mu to přičítat k tíži a upřít mu statut spolupracujícího obviněného. Stěžovatel dovozuje, že soudy absenci znaků organizované skupiny nesprávně odůvodnily podle kritérií pro organizovanou zločineckou skupinu a porušily zásadu in dubio pro reo. Správně na něj měly soudy pohlížet při úvahách o trestu jako na spolupracujícího obviněného a trest ukládat za použití §58 odst. 4 tr. zákoníku. Posléze stěžovatel vytýká, že mu byl uložen trest mimo meze, ve kterých se soud mohl pohybovat, přiznal-li by mu statut spolupracujícího obviněného. Neměl mu tedy být ukládán trest v rámci běžné sazby stanovené podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, ale coby spolupracujícímu obviněnému za použití §178a tr. řádu a §58 odst. 4 tr. zákoníku.
8. Stěžovatel polemizuje též s usnesením Nejvyššího soudu, přičemž připouští, že výše uvedený nález Ústavního soudu sice výslovně nezmiňuje nutnost použít v jeho prospěch §58 odst. 4 tr. zákoníku, ale bezprostřední souvislost nosných důvodů tohoto nálezu s uvedeným ustanovením je patrná z jeho odst. 41, resp. části IV. d) nadepsané "význam statusu spolupracujícího obviněného pro jeho procesní práva".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
14. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti.
15. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel sice souhlasí s tím, že současná judikatura umožňuje změnu v obsazení senátu, avšak v jeho případě tato změna nebyla nutná, neboť přísedící, resp. soudci v obou stupních byli "dostupní". Ústavní soud nicméně nezjistil svévoli [srov. nález ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307)]. Krajský soud i vrchní soud rozhodovaly v souladu se svými rozvrhy práce a v podrobnostech lze odkázat na str. 6 usnesení vrchního soudu.
16. Vrchní soud a Nejvyšší soud se ústavněprávně udržitelným způsobem vypořádaly i s námitkou stěžovatele, že v řízení u krajského soudu došlo ke změně přísedících a ti nemohli posoudit, zda došlo k naplnění požadavku na přiznání institutu spolupracujícího obviněného. Předseda senátu před rozhodnutím musel seznámit přísedící se spisem a procesní situací, kdy krajský soud v této fázi řízení rozhodoval pouze o trestu, neboť výrok o vině je pravomocný na základě již dříve vydaného rozhodnutí.
17. Dále stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly závaznost nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3525/16, vydaného v jeho věci. Ústavní soud však náhled stěžovatele nesdílí.
18. Stěžovatel byl za spolupracujícího obviněného označen státním zástupcem, krajský soud ani vrchní soud mu však tento statut nepřiznaly v řízení před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3525/16, ani po tomto rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud nicméně obecným soudům neuložil, aby tuto právní kvalifikaci uplatnily. Na tom nic nemění ani bod. 41 nálezu, resp. jeho část IV. d) nadepsaná "význam statusu spolupracujícího obviněného pro jeho procesní práva".
19. K námitce stěžovatele o neuplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 4 tr. zákoníku Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Taková situace však nenastala, neboť obecné soudy ústavněprávně udržitelným způsobem (v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3525/16) dovodily, že stěžovatele nelze označit za spolupracujícího obviněného.
20. Ústavní soud v bodě 39. nálezu sp. zn. II. ÚS 3525/16 konstatoval porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, do nichž jsou vtěleny principy rovnosti účastníků a kontradiktornosti řízení. Tyto principy byly porušeny absencí poučení daného soudem prvního stupně stěžovateli o nepřiznání statusu spolupracujícího obviněného. Zdrojem úvah dokonce všech obecných soudů byly v tomto ohledu faktory osobnosti (trestní minulosti) stěžovatele a okolností spáchání zločinu. Krajský soud mohl tedy stěžovatele tak či onak poučit již v momentu vědomosti o obsahu obžaloby. Také v průběhu hlavního líčení došlo podle obsahu spisu minimálně jednou k situaci, na niž reagoval státní zástupce, tudíž mohl tak učinit i soud. Vzhledem k významu poučení pro obžalovaného považoval Ústavní soud za svou povinnost vyslovit výrok o porušení těchto ústavních záruk i přesto, že pro průběh dalšího řízení před krajským soudem po zrušení části jeho výroku nemá bezprostřední procesní význam.
21. Stěžovatel nedoceňuje právě konstatování Ústavního soudu v citovaném nálezu o chybějícím procesním významu porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
22. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
23. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
24. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu