ECLI:CZ:US:2019:3.US.1384.18.1
sp. zn. III. ÚS 1384/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky S. P., zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. února 2018 č. j. 31 Nt 403/2018-22 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 3. listopadu 2017 č. j. KRPL-77119/TČ-2016-180080-BD, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policie") ze dne 3. 11. 2017 č. j. KRPL-77119/TČ-2016-180080-BD bylo rozhodnuto tak, že dle §79g ve spojení s §79a a §79c odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů, se zajišťuje jako náhradní hodnota ve výroku rozhodnutí blíže označená směnka a pohledávka.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 2. 2018 č. j. 31 Nt 403/2018-22 byla stížnost stěžovatelky proti usnesení policie jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka má za to, že odůvodnění usnesení policie je příliš vágní, a proto nedostatečné. Tento stav pak nezhojil ani krajský soud. Stěžovatelka připomíná, že Ústavní soud judikoval, že nedostatečné či vůbec absentující odůvodnění rozhodnutí o zajištění, respektive omezení zajištění peněžních prostředků by mohlo představovat až svévoli, zasahující do práv dotčeného jednotlivce [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)]. Výrazná je nedostatečnost odůvodnění zejména ve vztahu k tomu, proč vydání předmětného usnesení nesnese odkladu a zároveň nebylo možné vyžádat si před ním souhlas státního zástupce. V tomto směru shledal postup policie nesprávným dokonce i krajský soud, nicméně úvahy, kterými absentující odůvodnění v usnesení policie nahradil, nemají podklad v provedených důkazech. Nebylo také jasně specifikováno, zda má jít o nahrazení hodnoty za věc, která je nástrojem anebo výnosem z trestné činnosti, a co mělo být v daném případě "původní věcí", která má být nahrazena zajištěnou náhradní hodnotou, a rovněž z jakého důvodu nebylo možné zajistit původní věc. Pouhé tvrzení, že stěžovatelka měla údajně způsobit škodu ve výši přesahující 79 milionů Kč nelze považovat za dostačující. Dostatečně odůvodněno není ani samotné stíhání proti stěžovatelce, respektive příslušné usnesení o jeho zahájení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, dle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
7. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž jen o opatření týkající se "užívání majetku" dle odst. 2 cit. ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, §62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
8. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu), jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
9. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121) do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
10. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1031). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
11. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda byly splněny požadavky uvedené výše v bodu 9, a to s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
12. Napadená rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění probíhá dle §79a a násl. trestního řádu a je o něm rozhodováno orgány stanovenými touto právní úpravou. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. I když stěžovatelka tvrdí opak, Ústavní soud nemá za to, že by odůvodnění napadených usnesení byla natolik obecná, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Stěžovatelka zde poněkud přeceňuje nároky, jaké lze na odůvodnění rozhodnutí o zajištění, s přihlédnutím k jejich toliko zatímnímu charakteru, klást.
13. Lze též podotknout, že Ústavní soud již rozhodoval o dvou podobných ústavních stížnostech stěžovatelky týkajících se zajištění jiných hodnot, ve kterých uplatňovala obdobné námitky jako v ústavní stížnosti nynější, přičemž obě shledal zjevně neopodstatněnými (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1385/18 a II. ÚS 1386/18). Zjistil totiž, že stěžovatelkou napadená odůvodnění nijak nevybočují ze standardu aprobovaného judikaturou Ústavního soudu a naopak vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění obdobných rozhodnutí. Ústavní soud neshledává důvod, pro který by se měl od těchto závěrů odchýlit.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu