ECLI:CZ:US:2019:3.US.1398.18.1
sp. zn. III. ÚS 1398/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. Vazební věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. Ivem Kráčmarem, advokátem, sídlem Táboritů 237/1, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2017 č. j. 4 Tdo 1439/2017-31, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2017 č. j. 3 To 155/2017-503 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. února 2017 č. j. 1 T 42/2016-466, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. 1 T 42/2016 byl stěžovatel uznán vinným z organizátorství zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1 a 5 písm. c) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Za to a za sbíhající se zločin krádeže podle §205 odst. 1 a 4 písm. c) trestního zákoníku, ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 5 T 157/2015, mu byl dle §205 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 6. 2017 č. j. 3 To 155/2017-503 byl rozsudek okresního soudu zrušen co do stěžovateli uloženého trestu a stěžovatel byl nově odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2017 č. j. 4 Tdo 1439/2017-31 bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu, a to jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v zorganizování pokusu vylákat úvěr od stavební spořitelny na základě uvedení nepravdivých údajů a předložení fiktivních dokladů o zdrojích měsíčních příjmů.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nepřistupovaly k hodnocení důkazů nestranně, když byly nekritické k výpovědím spoluobžalovaných, zatímco v případě stěžovatele naopak presumovaly jeho vinu. Nadále popírá, že by spoluobžalované I. C. poskytl falešná potvrzení o výši příjmu. Je otázkou, zda za celou věcí nestojí jiná osoba - bývalý přítel jeho sestry Č. H., který má ke stěžovateli nepřátelský postoj. Je možné, že stěžovatel obžalované C. předal falešné potvrzení, ovšem nevědomě, ve složce, kterou obdržel od Č. H.
7. Soudy se dle stěžovatele dopustily nepodložených spekulací, zejména pak pokud jde o jejich úvahu, že finanční prostředky by zřejmě skončily na stěžovatelem ovládaném účtu, byly vybrány v jeho prospěch a odpovědnost za splácení úvěru by skončila u spoluobžalovaného M. J., kterou založily na podobnosti věci s případem P. Ž. Účet P. Ž. však ovládal P. M. a toho ovládal, dle M. slov, Č. H. Důkazně nepodložené je tvrzení soudů, že stěžovatel vepsal do žádosti matky P. Ž. číslo účtu, který ovládal prostřednictvím P. M.
8. Stěžovatel připouští, že se v minulosti dopouštěl trestné činnosti, nikoliv však takové, která je předmětem tohoto trestního řízení; takto sofistikovaná trestná činnost mu byla v zásadě vždy cizí. Je přesvědčen, že závěr o jeho vině není dostatečně odůvodněn. Napadená rozhodnutí je nutno považovat za nepřezkoumatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma návrhu na zrušení napadeného rozsudku okresního soudu v tom rozsahu, v němž byl zrušen napadeným rozsudkem krajského soudu. Ohledně ústavní stížností napadeného rozsudku okresního soudu Ústavní soud totiž shledal, že ten již byl krajským soudem zrušen ve výroku o trestu uloženém stěžovateli (viz shora bod 3), pročež jej v tomto rozsahu nelze znovu zrušit, resp. ani napadnout ústavní stížností. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu v té části, ve které stěžovatel navrhoval zrušení i tohoto výroku okresního soudu, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697), bod 50 odůvodnění].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
12. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudce o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené.
13. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
14. Stěžovatelova argumentace napadající skutkové hodnocení provedené obecnými soudy nemá charakter námitek ústavněprávního charakteru. Z pohledu ústavního přezkumu je rozhodující, že soudy při posuzování skutkového stavu vycházely z konkrétních svědectví a dalších důkazů, které následně hodnotily, a to i ve vztahu ke stěžovatelově obhajobě. Jestliže na takovémto základě považovaly stěžovatelovu obhajobu za vyvrácenou, Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že není jeho úlohou, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
15. Co se týče části odůvodnění rozsudku okresního soudu týkajícího se paralel mezi nynějším případem a případem P. Ž., kterou stěžovatel označuje za spekulativní, lze připustit, že v tomto směru soud předkládá určité úvahy, pohybující se pouze v rovině pravděpodobnosti. Význam této skutečnosti nicméně nelze přeceňovat a dovozovat z ní nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, když úvahy soudu jsou zde činěny spíše na okraj celého odůvodnění. Pokud přitom soud vyjádřil svůj názor na to, jakým způsobem by s penězi bylo pravděpodobně nakládáno po poskytnutí úvěru, hovoří o situaci, ve které již byl trestný čin dokonán. Pro posouzení viny stěžovatele je však podstatné, zda došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu (k čemuž dochází již tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru byly pachatelem uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčeny), zatímco problematika, jakým způsobem by po poskytnutí žádaného úvěru (z pohledu trestního práva hmotného tedy již dávno po spáchání trestného činu) byly finanční prostředky dále přesouvány a rozděleny mezi spoluobviněné, je již podružná.
16. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Tyto soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.
V.
Závěr
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost, která je zčásti návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a ve zbývající části návrhem zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], pročež ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu