ECLI:CZ:US:2019:3.US.140.19.1
sp. zn. III. ÚS 140/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mirko Möllena, advokáta, sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 3 Afs 1/2017-71 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016 č. j. 11 Af 19/2015-72, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Specializovaného finančního úřadu, sídlem nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 31. 12. 2014 č. j. 271261/14/4000-50715-050201 a č. j. 271289/14/4000-50715-050201 a současně odmítnuta žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 31. 12. 2014 č. j. 270175/14/4000-50715-050201. Stěžovatel žalobou namítal nesprávné označení dlužníka a nedostatek věcné i místní příslušnosti vedlejšího účastníka k úkonům v exekučním řízení vedeném správcem daně. Městský soud dospěl k závěru, že všechny požadavky stanovené daňovým řádem na označení příjemce exekučního příkazu byly splněny, když v jeho záhlaví je daňový dlužník označen přesným názvem, adresou jeho sídla i daňovým identifikačním číslem. Ke stěžovatelem zpochybňované příslušnosti vedlejšího účastníka k vedení daňové exekuce městský soud poukázal na skutečnost, že společnost VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft je jako zahraniční právnická osoba tzv. vybraným subjektem podle §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, podle něhož je vedlejší účastník příslušný k vybraným subjektům - podnikajícím právnickým osobám, jejichž obrat přesáhl 2 mld. Kč.
3. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, jež byla v záhlaví označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. K porušení práv stěžovatele mělo podle jeho tvrzení dojít v důsledku ignorance předložených důkazů a nesprávného výkladu právní úpravy v řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutím o námitkách směřujících proti protokolu o soupisu věcí v exekučním řízení vedeném vedlejším účastníkem řízení jako správcem daně. Stěžovatel je toho názoru, že v záhlaví uvedenými rozsudky byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvedl pochybení, jichž se měli správce daně a následně i soudy dopustit. Stěžovatel nesouhlasí s napadenými rozhodnutími soudů ani s jejich postupem v řízení. Výkladem relevantních právních předpisů soudy mělo být dle stěžovatele zasaženo do jeho základních práv.
6. Podle stěžovatele soudy ignorovaly jím předložené důkazy či důkazní návrhy a z některých předložených důkazů vyvodily nesprávné právní závěry. Městský soud rovněž pochybil, když důkaz podpisovým řádem vedlejšího účastníka provedl mimo ústní jednání, čímž porušil stěžovatelovo právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
7. Porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel i v tom, že se městský soud nevypořádal s jeho žalobní námitkou, že doručení výzvy k prohlášení o majetku považuje za neúčinné, přičemž uvedl důvody, pro které tak činí. Nejvyšší správní soud pak "ignoroval skutečnost, že v žalobě městský soud ignoroval jasně a srozumitelně formulovaný žalobní bod týkající se neúčinnosti doručení výzvy k prohlášení o majetku, a ve svém rozsudku uvedl, že rozsudek je přezkoumatelný, navíc se sám vypořádal s žalobním bodem, (...) a ještě se s ním vypořádal v rozporu s judikaturou, kterou kasační soud sám uvedl v bodě 45 rozsudku".
8. Stěžovatel nesouhlasí ani s právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v bodu 42 odůvodnění jeho rozsudku, podle něhož "městský soud pochybil, pokud pro svůj závěr o oprávnění úředních osob podepsat napadená rozhodnutí použil Podpisový řád Odvolacího finančního ředitelství, který nebyl součástí původního správního spisu, aniž by jeho obsahem provedl důkaz při jednání. Obsah daného podpisového řádu není skutečností obecně známou, ani se nejedná o právní předpis uveřejněný nebo oznámený ve Sbírce zákonů České republiky, což jsou výjimky z povinnosti provádět dokazování (viz §121 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.)." Stěžovatel chápe tento právní závěr tak, "že podpisový řád v podstatě není pro věc podstatný".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by vydáním napadených rozhodnutí nastala v právní sféře stěžovatele. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje - s odkazem na zásady zdrženlivosti a sebeomezení - být oprávněn posuzovat výklad podústavního práva regulujícího vztahy ve veřejné správě pouze tehdy, jestliže by jeho použití v daném konkrétním případě bylo důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a použití předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu.
13. Ústavní soud si ověřil, že jak městský soud, tak i kasační soud se v napadených rozhodnutích zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti postupu správce daně v exekučním daňovém řízení, a jejich závěry považuje za srozumitelné, přezkoumatelné a nevybočující ze standardů výkladu poskytovaného soudy. Městský soud dostatečně posoudil jednotlivé žalobní body a srozumitelně vysvětlil, proč správní žalobu proti rozhodnutím vedlejšího účastníka zamítl, resp. odmítl. Obdobně se i Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele i s posouzením vlivu zjištěných vad v řízení před městským soudem na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud reagoval i na námitku stěžovatele ohledně doručení výzvy k prohlášení o majetku, a zcela dostatečným způsobem i na další stěžovatelovu námitku, kterou zpochybnil způsob, jakým se městský soud vypořádal s jeho námitkou, že napadená rozhodnutí vedlejšího účastníka byla podepsána neoprávněnou osobou. S námitkou stěžovatele, že soudy (resp. městský soud) ignorovaly jím navrhované důkazy, se Nejvyšší správní soud vypořádal v bodech 26, 40 a 42 svého rozhodnutí.
14. Stěžovatel namítá porušení svých procesních základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud rovněž předesílá, že případná existence vady v řízení před soudy sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu; řízení je nezbytné posuzovat jako celek, především s ohledem na povahu vady a její potenciální vliv na výsledek řízení.
15. Namítáno je rovněž porušení principů demokratického právního státu a vázanosti státní moci zákonem, povinnosti poskytovat ochranu základních práv a zákonnosti rozhodování soudu zaručených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Tato ustanovení neuvádějí jednotlivá základní práva, ale stanovují základní principy České republiky jako demokratického právního státu, nezbytnost ukládat obecné povinnosti na základě zákona při respektování základních práv a svobod a požadavek zabezpečení ochrany těchto práv. Ústavní soud nezpochybňuje, že daňové právo procesní je součástí veřejného práva a uplatňuje se v něm přísně princip vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, avšak stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práv nespočívá v tom, že by správní orgány v daňovém řízení postupovaly způsobem neupraveným daňovým řádem (tj. že by uplatňovaly při výkonu veřejné moci postup, který vůbec není zákonem upraven), ale spornými, z pohledu stěžovatele, jsou výlučně výklad a použití předpisů upravujících daňové exekuční řízení, které je ovšem upraveno daňovým řádem, tj. právním předpisem síly zákona.
16. Ústavní soud proto opět zdůrazňuje, že není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náležejí obecným soudům. Právě Nejvyššímu správnímu soudu, na který se stěžovatel obrátil se svou kasační stížností, přísluší výklad zákonů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního. V posuzované věci Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval zásah Ústavního soudu.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, pročež ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu