ECLI:CZ:US:2019:3.US.1406.17.1
sp. zn. III. ÚS 1406/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Miroslava Hrtúse, zastoupeného JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2017 č. j. 10 As 294/2016-29, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, a obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž měl být porušen čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je vlastníkem pozemku, orné půdy, v katastrálním území Suchá u Havlíčkova Brodu a jeho pozemek protíná několik tras nadzemního elektrického vedení o napětí 110 kV. V roce 2014 požádala vedlejší účastnice (vystupující v řízení před Nejvyšším správním soudem jako osoba zúčastněná na řízení) stěžovatele o uzavření smlouvy o zřízení práva věcného břemene k umístění stavby, stěžovatel však se zřízením věcného břemene k umístění dvou stožárů elektrického vedení nesouhlasil, když zdůraznil, že pozemek užívá k podnikatelským aktivitám v zemědělství a že umístění každého dalšího stožáru mu ztěžuje obdělávání pozemku. Navíc žalobce poukázal na to, že snížení výšky, ve které se nadzemní vedení bude nacházet, ohrozí jeho bezpečnost; při práci na poli totiž používá těžkou zemědělskou techniku.
3. Dne 27. 11. 2014 podala vedlejší účastnice žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby na stěžovatelově pozemku a Městský úřad Havlíčkův Brod rozhodnutím ze dne 8. 4. 2015 umístění stavby povolil. Stěžovatelovo odvolání vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 7. 7. 2015 č. j. KUJI 47149/2015, sp. zn. OUP 168/2015 No-2 zamítl, když konstatoval, že na stávající vedení je třeba nahlížet prizmatem zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), jelikož podle §98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), zůstávají veškerá oprávnění k cizím nemovitostem vyplývající z předchozích právních předpisů zachována. Současně vedlejší účastník uvedl, že i podle platné právní úpravy v energetickém zákoně je provozovatel distribuční soustavy oprávněn na cizích nemovitostech zřizovat a provozovat zařízení distribuční soustavy. Vedlejší účastník proto uzavřel, že ačkoliv věcné břemeno nebylo zřízeno smluvně podle §25 odst. 4 energetického zákona, lze pozemek žalobce vyvlastnit, pročež v souladu s §86 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění, nebyl stěžovatelův souhlas podmínkou vydání územního rozhodnutí.
4. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 10. 2016 č. j. 30 A 91/2015-41, ve kterém uzavřel, že na umístění předmětné stavby je nutné pohlížet jako na pouhou stavební změnu, z čehož vyplývá, že vedlejší účastnice je ke změně stavby oprávněna přímo na základě elektrizačního zákona, a proto nemusela dokládat podle §86 odst. 3 stavebního zákona žádná oprávnění, a v úvahu nepřichází ani vyvlastňovací řízení. Stěžovatelovy námitky poukazující na nutnost přezkumu jednotlivých podmínek pro vyvlastnění v územním řízení označil krajský soud za irelevantní. Nad rozhodný rámec krajský soud podotkl, že i kdyby bylo namístě případ posoudit jako novou stavbu, předmětnou nemovitost lze vyvlastnit, a proto udělení souhlasu nebylo třeba dokládat a městský úřad by nebyl povinen zkoumat existenci konkrétních podmínek pro vyvlastnění již v rámci řízení o vydání územního rozhodnutí.
5. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud se sice neztotožnil se závěrem krajského soudu, že v dané věci nejde o novou stavbu, neboť dospěl k závěru, že na plánovou přeložku vedení je naopak třeba nahlížet jako na novou stavbu, na kterou se nevztahuje oprávnění ke stávajícímu vedení podle elektrizačního zákona, současně však uzavřel, že jde pouze o dílčí vadu odůvodnění, která ve výsledku nemá vliv na zákonnost rozhodnutí o umístění stavby. Podle Nejvyššího správního soudu je totiž podle §86 odst. 3 stavebního zákona možno vydat územní rozhodnutí pro dané záměry bez prokázání věcněprávního vztahu k dotčeným pozemkům, jelikož v územním řízení je nutno pouze posoudit, zda je teoreticky možno tyto pozemky vyvlastnit, neboť jednotlivé podmínky pro vyvlastnění se posuzují v samostatném řízení o vyvlastnění.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve vysvětlil, že po zřízení vedlejší účastnicí plánované stavby se stanou jeho pole prakticky neobdělávatelná, přičemž zdůraznil, že jí nabízená finanční náhrada pro něj nepředstavuje dostatečnou kompenzaci. Poté stěžovatel v ústavní stížnosti cituje část §86 stavebního zákona a §68 odst. 3 správního řádu a rekapituluje obsah §3 až §5 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). V návaznosti na citaci rozhodné právní úpravy pak stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že při vydávání územního rozhodnutí je nezbytné v odůvodnění rozhodnutí uvést, zda a jakým způsobem jsou splněny podmínky pro vyvlastnění daného pozemku, neboť bez toho nelze dospět k závěru, že byly řádně naplněny výjimky z povinnosti předložit doklady prokazující věcné právo k danému pozemku. Nejvyšší správní soud však uvedl, že v územním řízení je nutné pouze posoudit, zda je teoreticky možné vyvlastnit pozemek, k němuž žadatel o vydání územního rozhodnutí nemá žádný majetkoprávní titul, a že jednotlivé podmínky pro vyvlastnění se posuzují v samostatném řízení o vyvlastnění. Nejvyšší správní soud proto podle stěžovatele dospěl k nesprávnému právnímu názoru, v jehož důsledku bylo zasaženo stěžovatelovo vlastnické právo, a to již právě proto, že pro předmětnou stavbu postačuje územní rozhodnutí, neboť stavební povolení není nutné.
7. Nadto stěžovatel v ústavní stížnosti poznamenává, že patrně v návaznosti na výklad provedený Nejvyšším správním soudem a s vidinou toho, že vyvlastnění předmětného pozemku bude možné, vedlejší účastnice přehodnotila svůj dosavadní přístup, když po vydání územního rozhodnutí stěžovateli pouze oznámila, že stavební práce zahájí, že vstoupí na jeho pozemky a že mu uhradí vzniklou újmu na porostech; následně větší část stavebních prací skutečně provedla. Rovněž z hlediska těchto skutečností tak má stěžovatel za to, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl porušen čl. 11 odst. 4 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Již z místy téměř doslovné rekapitulace posuzované ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel s výjimkou opakovaného poukazu na čl. 11 odst. 4 Listiny nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, tedy argumentaci, ze které by bylo zřejmé, proč se má Ústavní soud jeho ústavní stížností věcně zabývat.
11. Z ústavní stížnosti totiž sice poměrně zřetelně vyplývá skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s výše uvedeným právním závěrem (názorem) Nejvyššího správního soudu, podle kterého v územním řízení postačí pouze ověřit, že předmětný pozemek je - teoreticky - možno vyvlastnit, není z něj však již zjevné, proč tento právní závěr považuje stěžovatel za nesprávný, tím méně pak za protiústavní.
12. Zatímco Nejvyšší správní soud stěžovatelem rozporovaný právní názor odůvodňuje na téměř dvou stranách napadeného rozsudku (srov. body [27] až [33] jeho odůvodnění), když mimo jiné cituje na posuzovanou věc dopadající závěry svých předchozích rozhodnutí i příslušnou odbornou literaturu, stěžovatel si v ústavní stížnosti vystačí s lakonickým konstatováním, že při vydávání územního rozhodnutí je nezbytné v odůvodnění rozhodnutí uvést, zda a jakým způsobem jsou splněny podmínky pro vyvlastnění daného pozemku, aniž by však tento svůj právní závěr doprovodil nějakou podpůrnou argumentací.
13. Za této situace je tak nevyhnutelně nutno hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
14. Pouze nad rozhodný rámec posouzení ústavní stížnosti je vhodné připomenout, že v důsledku napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu bez dalšího nemohlo dojít k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť Nejvyšší správní soud naopak v bodu [33] odůvodnění rozsudku zdůraznil, že - jelikož stěžovatel neudělil souhlas s umístněním stavby - je nutno o věci zahájit vyvlastňovací řízení, ve kterém se vyvlastňovací úřad bude zabývat existencí veřejného zájmu na umístění stavby (ovšem jen tehdy, půjde-li o novou stavbu).
15. I kdyby proto stěžovatel předložil lépe vyargumentovanou ústavní stížnost, nic by to patrně nemohlo změnit na skutečnosti, že v posuzované věci (tedy v daném správním řízení) vůbec nebyl dotčen stěžovatelem dovolávaný čl. 11 odst. 4 Listiny.
16. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že obdobnou stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3802/17 taktéž jako zjevně neopodstatněnou.
17. Ústavní soud ze zaznamenaných důvodů uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena stěžovatelova základní práva; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu