ECLI:CZ:US:2019:3.US.1425.18.1
sp. zn. III. ÚS 1425/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti JATUR s. r. o. sídlem Prunéřov 249, Kadaň, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018 č. j. 23 Cdo 4430/2017-473, I. a III. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2017 č. j. 1 Cmo 154/2016-440 a II., V. a VI. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. května 2016 č. j. 19 Cm 19/2006-399, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Vlastimila Hrdličky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") co do výroků, kterými jí bylo uloženo zaplacení peněžité částky, a navazujících výroků o nákladech řízení, jakož i celé rozhodnutí dovolacího soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou domáhal po stěžovatelce zaplacení ceny prací, které měl provést (fakticky v postavení subdodavatele) na stavbě rodinného domu, jehož zhotovitelkou byla stěžovatelka, která stavbu prováděla pro objednatelku Ing. Zuzanu Černou. Předmětem sporu je úhrada ceny tesařských konstrukcí ve výši 423 671,98 Kč, klempířských konstrukcí ve výši 116 327,45 Kč, tvrdé krytiny ve výši 483 445,70 Kč a oken a vnějších rolet ve výši 431 919,60 Kč.
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2016 č. j. 19 Cm 19/2006-399 zastavil řízení co do částky 162 439,80 Kč (výrok I), uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 500 000 Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 29. září 2005 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu co do částky 862 763,50 Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 29. září 2005 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV, V a VI).
4. K odvolání obou účastníků řízení vrchní soud rozsudkem ze dne 18. 4. 2017 č. j. 1 Cmo 154/2016-440 rozsudek krajského soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok I), změnil ho ve výrocích IV a V týkajících se náhrady nákladů řízení vůči České republice (výroky II, III), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV) a konstatoval, že výrok I rozsudku krajského soudu zůstal nedotčen (výrok V).
5. Soudy v řízení shledaly, že smluvní vztah mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou nebyl v řízení prokázán, a proto byl uplatněný nárok posuzován jako nárok z bezdůvodného obohacení. Krajský soud zkoumal, zda stěžovatelka obdržela od objednatelky úhradu za práce provedené vedlejším účastníkem. Zjistil, že objednatelka postupně zaplatila stěžovatelce v souvislosti se stavbou celkem 4 152 142 Kč. Shledal, že vedlejší účastník pro stěžovatelku práce, jejichž cena má být uhrazena, provedl, a objednatelka v rámci svých úhrad stěžovatelce hradila i práce provedené vedlejším účastníkem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuchovala relevantní podklady k rozsahu stavebních prací, vycházel soud ze znaleckého posudku znalce Stanislava Chmelaře (objednaného Ing. Zuzanou Černou) a znaleckého posudku Ing. Šárky Draxlové a jeho doplňku (zadaného krajským soudem), v nichž znalci stanovili obvyklou cenu stavby v daném místě a čase k datu odchodu stěžovatelky ze stavby v rozmezí 3 496 093,08 až 4 013 194 Kč. Cenu prací provedených vedlejším účastníkem stanovil soud prvního stupně s ohledem na nedostatečnost podkladů postupem podle §136 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na částku 500 000 Kč (cena difuzní folie ve výši 23 010 Kč, cena klempířských prací ve výši 116 327,46 Kč a cena tesařských konstrukcí ve výši 360 662,55 Kč). Vrchní soud se pak v zásadě ztotožnil se skutkovými a právními závěry krajského soudu.
6. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku vrchního soudu, když dovolací soud neshledal, že by se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak stěžovatelka namítala.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka má závěry soudů za důkazně nepodložené. Znalecký posudek znalkyně hovoří o tom, že dle faktur stěžovatelky není realizace střechy zahrnuta ve vyúčtování stavebních prací vůči investorovi. To potvrzuje tvrzení stěžovatelky, že neobdržela za práce vedlejšího účastníka úhradu od objednatelky stavby v žádné výši.
8. Znalkyně také neprovedla výpočty, pokud jde o krov, krytiny a klempířské práce. Následně soud provedl ocenění prací, které vedlejší účastník měl pro stěžovatelku provést. Učinil tak tedy, byť znalecký posudek o tomto mlčí, a tyto práce nejsou nikde blíže specifikovány a rozvedeny. Výši bezdůvodného obohacení určil na částku 500 000 Kč volnou úvahou dle §136 o. s. ř. zcela bez potřebné jistoty prokázaného rozsahu nároku.
9. Co se týče výpovědí svědků, na které soudy odkazují, tyto pro svoji vágnost jako podklad pro napadená rozhodnutí nemohou obstát.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Stěžovatelka v řízení rozporovala existenci jakéhokoliv nároku vedlejšího účastníka, v tomto směru však nezbývá než konstatovat, že závěr obecných soudů představuje výsledek jimi provedeného dokazování, přičemž není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. To pak zejména, když výsledek řízení se nejeví jakkoliv nespravedlivým, jelikož provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi, dosvědčují, že na straně jedné byly v určitém rozsahu vedlejším účastníkem prováděny stavební práce a na straně druhé byly objednatelkou stěžovatelce zasílány platby, jejichž výše v zásadě odpovídá hodnotě provedené stavby (včetně prací na střeše).
13. Problematické bylo v řízení prokázat přesný rozsah a cenu provedených prací. Pokud nicméně soudy aplikovaly §136 o. s. ř., dle kterého platí, že lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy, stěží v tom lze spatřovat nějaké jejich pochybení. Soudy použily právě takové ustanovení, které k řešení takovýchto důkazně komplikovaných situací slouží. Je správné, že soud se v případech, kdy žalobce jednoznačně prokázal základ svého nároku, snaží takovýmto způsobem nalézt spravedlivé rozhodnutí; právě naopak pokud by jen pro obtížnost přesného stanovení jeho výše žalobu zamítl, mohlo by se to příčit obecnému vnímání spravedlnosti (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3235/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu