ECLI:CZ:US:2019:3.US.1451.19.1
sp. zn. III. ÚS 1451/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., proti usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. ledna 2019 č. j. 70 Co 2/2019-1049 a č. j. 70 Co 3/2019-1051, a usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 855/2002-934 a č. j. 0 P 855/2002-1024, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 30. 4. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, společně se žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů. Současně stěžovatel požádal o přerušení řízení o ústavní stížnosti do pravomocného rozhodnutí o podaném dovolání.
2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
3. Stěžovatelovo podání trpí zjevnými vadami; především stěžovatel není zastoupen advokátem, chybí v něm jakákoliv ústavněprávní argumentace, nejsou připojeny předepsané přílohy (§30, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu) a neobsahuje vymezení toho, co sleduje (§34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), tj. návrh, jak má soud rozhodnout.
4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti opakovaně obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi. V řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. I. ÚS 465/17 byl výslovně a podrobně upozorněn na nedostatky jeho podání s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Stěžovatel však v nyní posuzované věci zvolil postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl v předchozí věci poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti (pozn. nynější ústavní stížnost byla podána až na konci zákonné dvouměsíční lhůty, stěžovatel tudíž měl dostatečný časový prostor pro její koncipování, který však efektivně nevyužil). Byl také výslovně informován o tom, že zákon o Ústavním soudu neumožňuje ustanovení advokáta Ústavním soudem, stěžovatel však opětovně takovou žádost o jeho ustanovení podal.
5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
6. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Navíc je třeba poznamenat, že opačný postup soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu, či ve vyhovění stěžovatelově požadavku na přerušení řízení) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Neodmítnutím ústavní stížnosti (byť jinak obsahově i formálně splňující zákonné předpoklady) pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji. Podal-li stěžovatel dovolání, je třeba tento opravný prostředek považovat za tzv. poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Z uvedeného pak lze dovodit, že podaná ústavní stížnost (i kdyby naplňovala zákonné požadavky) by byla nepřípustným návrhem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
7. Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj