ECLI:CZ:US:2019:3.US.1487.19.1
sp. zn. III. ÚS 1487/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radomíra Jonáka, zastoupeného Mgr. Václavem Černým, advokátem, sídlem Jakubské náměstí 109/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 29 NSČR 200/2016-A-45, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2016 č. j. 3 VSOL 406/2016-A-40 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. února 2016 č. j. KSOL 16 INS 12194/2015-A-26, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodních korporací LARYNEX, s. r. o., sídlem Přívrat 1454/12, Brno, a XODAX, a. s., sídlem Branická 1881/187, Praha 4 - Krč, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí insolvenčních soudů označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených usnesení a insolvenčního rejstříku (dostupného z https://isir.justice.cz/isir) Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 2. 2016 č. j. KSOL 16 INS 12194/2015-A-26 mimo jiné zjistil úpadek stěžovatele a na jeho majetek prohlásil konkurz. Shledal, že stěžovatel má minimálně dva věřitele, peněžité závazky ve výši nejméně 2 466 419 Kč po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, jelikož je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti.
3. Uvedené usnesení napadl stěžovatel odvoláním. V odvolacím řízení je Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") potvrdil usnesením ze dne 7. 6. 2016 č. j. 3 VSOL 406/2016-A-40. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že subjekty, které podaly insolvenční návrh, prokázaly svou aktivní věcnou legitimaci. Šlo o navrhovatelku XODAX, a. s. (vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti), a obchodní korporaci Aktivafin, s. r. o. (tato společnost následně v průběhu insolvenčního řízení postoupila svou pohledávku za dlužníkem na vedlejší účastnici LARYNEX, s. r. o., a krajský soud rozhodl o vstupu obchodní korporace LARYNEX, s. r. o., do řízení namísto postupitelky usnesením ze dne 11. 12. 2017 č. j. KSOL 16 INS 12194/2015-P1-5). Navrhovatelka Aktivafin, s. r. o., doložila svou splatnou pohledávku za stěžovatelem. Existenci této pohledávky stěžovatel nezpochybňoval, zpochybnil pouze její výši. Navrhovatelka XODAX, a. s., doložila existenci svých směnečných pohledávek rozhodčími nálezy. Dle vrchního soudu neobstojí námitky stěžovatele, který pohledávky této navrhovatelky neuznává. Stěžovatel se sice domáhal zrušení uvedených rozhodčích nálezů, dvě řízení o zrušení rozhodčích nálezů však byla zastavena, ve třetím řízení byla žaloba zamítnuta. Vrchní soud konstatoval, že v insolvenčním řízení byla zjištěna mnohost stěžovatelových věřitelů a existence pohledávek déle než 30 dnů po splatnosti. Neschopnost stěžovatele hradit své závazky se dle §3 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších zákonů, předpokládá, neboť doložené závazky stěžovatel neplní po dobu 3 měsíců od jejich splatnosti. Domněnku platební neschopnosti stěžovatel nevyvrátil. Vrchní soud nepřisvědčil námitce, že ve stěžovatelem předloženém seznamu majetku je zanesen majetek dostačující k úhradě pohledávek obou insolvenčních navrhovatelek v plné výši. K akciím a obchodním podílům zde uvedeným stěžovatel neuvedl žádné ocenění. U pohledávky ve výši 7 500 000 USD se stěžovatel nevyjádřil k její dobytnosti. Vrchní soud sice uznal, že stěžovatel je vlastníkem dvou nemovitostí. Jejich hodnotu však dokládal jen tržním oceněním společností zapsané v obchodním rejstříku s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, takže dle odvolacího soudu stěžovatel hodnotu tohoto majetku nedoložil. I pokud by však vrchní soud vyšel z tohoto ocenění, nedostačovala by hodnota stěžovatelových nemovitostí (794 276 Kč a 879 080 Kč) na pohledávky insolvenčních navrhovatelek. Jen pohledávka navrhovatelky XODAX, a. s., činila 1 668 050 Kč.
4. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2018 č. j. 29 NSČR 200/2016-A-45. V odůvodnění uvedl, že existenci pohledávky první insolvenční navrhovatelky stěžovatel nezpochybňoval, zpochybnil jen její výši. Tvrdil-li stěžovatel, že pohledávky druhé insolvenční navrhovatelky přiznané rozhodčími nálezy jsou nevykonatelné, přehlédl, že se zrušení těchto nálezů domáhal neúspěšně. K tvrzení o zániku pohledávek stěžovatel nic nedoložil. K posuzování platební neschopnosti stěžovatel sice tvrdil, že disponuje dostatečným majetkem, avšak jeho hodnotu v řízení nedoložil. Ani ze stěžovatelem uváděné výše hodnoty jeho nemovitého majetku (794 276 Kč a 879 080 Kč) by nemohly být plně uhrazeny obě osvědčené pohledávky, jelikož jen pohledávka druhé insolvenční navrhovatelky činila 1 668 050 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že v době vydání rozhodnutí krajského soudu měl dostatečné majetkové zajištění, které vylučovalo jeho platební neschopnost. Tuto skutečnost dosvědčuje obsah konečné zprávy insolvenční správkyně ze dne 19. 12. 2018, v níž se uvádí, že všechny pohledávky věřitelů budou uspokojeny ze 100 % a nadto bude částka 222 493,43 Kč vyplacena stěžovateli (dlužníkovi). Pro stěžovatele je velmi překvapující, že se Nejvyšší soud v době svého rozhodování neseznámil ani se spisovým materiálem. K uspokojení věřitelů postačoval již pouze nemovitý majetek, s nímž stěžovatel disponoval v době prohlášení konkurzu.
6. Účinky insolvenčního řízení a jeho pokračování po rozhodnutí o úpadku citelně zasáhly stěžovatelovu majetkovou sféru. Byla totiž omezena jeho dispoziční oprávnění k majetku, což mu mimo jiné bránilo efektivně plnit povinnosti vůči věřitelům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Ústavní soud shledal, že stěžovatel zcela nedůvodně vytknul Nejvyššímu soudu, že se v době svého rozhodování neseznámil se spisovým materiálem. Nejvyšší soud je při rozhodování vázán §243f odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dle něhož je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy, pro Nejvyšší soud byl rozhodující stav v době vydání rozhodnutí vrchního soudu, tj. stav ke dni 7. 6. 2016. Je tedy patrné, že stěžovatel zcela pomíjí právní úpravu v §243f odst. 1 o. s. ř., vytýká-li Nejvyššímu soudu, že nezohledňoval skutečnosti nastalé až po tomto datu, konkrétně v ústavní stížnosti stěžovatel poukazoval na závěrečnou zprávu insolvenční správkyně ze dne 19. 12. 2018.
10. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Zákonodárce může a musí při vymezení "stanoveného postupu" určit bližší podmínky poskytování soudní ochrany (čl. 36 odst. 4 Listiny). Účelem právní úpravy týkající se soudního řízení je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě [viz nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud konstatuje, že stanovení úpravy v §243f odst. 1 o. s. ř. je odrazem povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Úkolem Nejvyššího soudu je kromě ochrany práv jednotlivců rovněž zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Plnění úkolu zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování zákonodárce uzpůsobil rovněž právní konstrukci institutu dovolání, které lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Prostřednictvím §243f odst. 1 o. s. ř. je pak zajištěno, že pro Nejvyšší soud nejsou rozhodné posuny ve skutkovém a právním stavu, které nastaly po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, čímž je posílena úloha Nejvyššího soudu posuzovat v dovolacím řízení právní otázky a prostřednictvím jejich hodnocení sjednocovat rozhodovací činnost soudů. Ústavní soud spatřuje v §243f odst. 1 o. s. ř. úpravu tvořící součást nastavení řádného chodu spravedlnosti, k níž mohl zákonodárce přistoupit v rámci stanovení postupu domáhání se svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal v podstatě jen na skutečnosti, které nemohl žádný ze soudů v jeho věci zohlednit, zejména na to, že pohledávky jeho věřitelů budou, jak uvádí konečná zpráva insolvenční správkyně ze dne 19. 12. 2018 (položka B-56 insolvenčního spisu), uspokojeny ze 100 %. Ústavní soud poznamenává, že hlavní důvod, proč tomu tak je s uspokojením stěžovatelových věřitelů v insolvenčním řízení, tvoří velmi úspěšný průběh dražby jedné ze stěžovatelových bývalých nemovitostí (pozemku parc. č. X v k. ú. Krasice). Pozemek byl totiž vydražen za 2 400 000 Kč (k tomu viz např. dílčí zprávu insolvenční správkyně ze dne 9. 4. 2018 a její přílohy, položka B-31 insolvenčního spisu). V dražbě tak byla dosažena cena, která značně převyšuje částku 794 276 Kč, jíž jako tržní cenu této nemovitosti stěžovatel tvrdil před vrchním soudem na základě jím předložené listiny označené jako "tržní ocenění nemovitosti", byť ani toto tvrzení vzhledem k subjektu, který ocenění zpracoval, nepovažoval vrchní soud za doložení hodnoty majetku. Ústavní soud konstatuje, že velmi úspěšný průběh dražby nemohl být krajskému soudu ani vrchnímu soudu znám, jelikož dražba proběhla dne 29. 3. 2018, tj. po vydání ústavní stížností napadených usnesení krajského soudu a vrchního soudu. Nejvyšší soud pak k výsledku této dražby nemohl přihlížet již jen z toho důvodu, že šlo o okolnost, která se odehrála po vydání dovoláním napadeného usnesení vrchního soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.).
13. V posuzované věci soudy zkoumaly, zda stěžovatel vyvrátil zákonnou domněnku své platební neschopnosti vyplývající z §3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, dle níž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. V hodnocení insolvenčních soudů, které shledaly, že stěžovatel nevyvrátil tuto zákonnou domněnku, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv. Jde o utváření závěrů soudů, do něhož je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v případě extrémního excesu obecných soudů [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Žádnou takovou vadu však neshledal. Jak vrchní soud, tak Nejvyšší soud podrobně a logicky objasnily, že stěžovatel hodnotu svého majetku nedoložil (k tomu viz rekapitulaci v bodech 3. a 4.). V ústavní stížnosti stěžovatel zdůraznil, že jen hodnota jeho nemovitostí dle jeho mínění postačovala k uspokojení všech věřitelů. K nemovitému majetku však insolvenční soudy srozumitelně uvedly své hodnocení, že stěžovatel nedoložil jeho hodnotu. Ani stěžovatelovo tvrzení o hodnotě jeho nemovitostí (794 276 Kč a 879 080 Kč), které navíc soudy nepovažovaly za řádné doložení jeho hodnoty, nepostačovalo k uspokojení pohledávky jedné insolvenční navrhovatelky ve výši 1 668 050 Kč. Vedle toho však figurovala další insolvenční navrhovatelka s jinou pohledávkou.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu