ECLI:CZ:US:2019:3.US.15.19.1
sp. zn. III. ÚS 15/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TOMEGAS s. r. o., sídlem Táborská 260, Milevsko, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem, sídlem Gorkého 658/15, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2018 č. j. 23 Cdo 2942/2018-347 a rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 7. listopadu 2017 č. j. 3 Cmo 215/2016-302, spojené s návrhem na zrušení §3 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Flaga s.r.o., sídlem Nádražní 564/47, Hustopeče, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; svoji ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení výše uvedeného ustanovení energetického zákona.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), poté co mu věc byla vrácena odvolacím soudem k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 9. 2. 2016 č. j. 2 Cm 64/2012-242 uložil stěžovatelce povinnost zdržet se v obchodním styku plnění, nabídky, prodeje a skladování plných tlakových lahví ve vlastnictví vedlejší účastnice, které lze identifikovat tak, že mají na límci vyražené výrobní číslo, vedené v její evidenci, a mají alespoň jeden z identifikačních znaků specifikovaných v prvním výroku rozsudku; současně městský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 200 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění a ve zbývajícím rozsahu žalobu vedlejší účastnice zamítl.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem potvrdil vyhovující část prvního výroku rozsudku městského soudu a současně jeho rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč zamítl.
4. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že nemá obsahové náležitosti, jelikož v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, Nejvyššímu soudu vytýká, že její dovolání posoudil přehnaně formalisticky. Kategoricky totiž nesouhlasí s jeho tvrzením, že v dovolání neformulovala konkrétní otázku hmotného práva, jež by splňovala zákonná kritéria přípustnosti dovolání, když zdůrazňuje, že v dovolání namítala dosud neřešenou otázku vlastnického práva k tzv. předprivatizačním propan-butanovým lahvím, resp. otázku způsobu vzniku vlastnického práva k takovým lahvím (a tuto otázku pak rozsáhle na dvou stranách textu vymezila ve čtvrté části dovolání). Nadto stěžovatelka namítá, že označila rovněž procesní otázku, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě otázku řádného odůvodnění rozsudku, které se věnovala v páté části svého dovolání; mimo to stěžovatelka uvádí řadu dalších skutečností, jimiž prokazovala důvodnost podaného dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozsudku vrchního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 13 až 15) přípustná není.
IV.
Vlastní posouzení věci
7. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání s tím, že nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
8. Z kopie dovolání, již stěžovatelka (mimo jiné) k ústavní stížnost přiložila, vyplývá, že se stěžovatelka vskutku hned v jeho úvodu zabývá i otázkou přípustnosti, když uvádí, že napadený rozsudek vrchního soudu závisí jednak na vyřešení dosud dovolacím soudem neřešené otázky hmotného práva, jednak na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z přiložené kopie dovolání však - oproti přesvědčení stěžovatelky - rovněž vyplývá, že jí v úvodu avizované otázky, na jejichž řešení měl rozsudek vrchního soudu údajně záviset, již v dalším textu dovolání není nikterak konkretizován.
9. Plně proto koresponduje obsahu stěžovatelčina dovolání následující konstatování Nejvyššího soudu: "Dovolatelka v dovolání uvedla, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nikde dále v dovolání však dovolatelka neformulovala konkrétní otázku hmotného práva, která by podle jejího názoru splňovala uvedené kritérium přípustnosti dovolání. Většinu svojí argumentace dovolatelka věnovala námitkám o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, dále rozsáhle rozporovala skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, a značnou část argumentace pak tvořila kritika energetického zákona, konkrétně §3 odst. 5 poslední věta energetického zákona, podle něhož je zakázáno plnit propan-butanové lahve bez souhlasu jejich vlastníka."
10. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že by Nejvyšší soud postupoval formalisticky, neboť nemůže být pochyb o tom, že její dovolání způsobilé vymezení důvodů jeho přípustnosti neobsahuje. Z obsahu ústavní stížnosti je navíc zřejmé, že stěžovatelka poněkud přehlíží rozdíl mezi přípustností a důvodností dovolání, jejž nelze považovat za toliko sémantický, resp. nelze mít za to, že existence jednoho zakládá bez dalšího existenci druhého. Pro stručnost přitom postačí připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, jenž je přípustný pouze v případech předvídaných v §237 o. s. ř., tedy - cum grano salis - pouze tehdy, má-li daná věc nějaký "precedenční potenciál" (resp. tehdy, když jde o řešení již v minulosti dovolacím soudem vyjudikované právní otázky). Jakkoli by tedy mohlo jít o dovolání (potenciálně) důvodné, nemůže se Nejvyšší soud otázkou důvodnosti zabývat, pakliže dovolání neobsahuje řádné vymezení jeho přípustnosti. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti tomuto závěru oponuje, z obsahu dovolání je zjevné, že předloženou argumentací směřovala pouze do oblasti jeho důvodnosti, nikoliv však přípustnosti.
11. Je tedy namístě závěr, že stěžovatelčino dovolání postrádalo obligatorní část tohoto mimořádného opravného prostředku, a proto nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní, neboť v takovém případě nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak.
12. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
13. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku vrchního soudu.
14. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka kvalifikovaně nevymezila otázku jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil" (viz výše bod 10.).
15. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku vrchního soudu - považovat za přípustnou.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
17. Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu rovněž návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení energetického zákona, protože takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu