ECLI:CZ:US:2019:3.US.1501.19.1
sp. zn. III. ÚS 1501/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ondřeje Kropáčka a Mgr. Vlasty Kropáčkové, zastoupených JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2019 č. j. 20 Cdo 205/2018-444, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2017 č. j. 51 Co 435/2016-227 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. září 2016 č. j. 148 EXE 4023/2014-87, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BAXANIN HOLDINGS LTD., sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 1. 2015 č. j. 148 EXE 4023/2014-16 byl Mgr. David Koncz, soudní exekutor Exekutorského úřadu Cheb (dále jen "exekutor"), pověřen k vedení exekuce podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 6. 2009 č. j. 13 Cm 204/2009-13, resp. k uspokojení pohledávky ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím, ve prospěch vedlejší účastnice (v době rozhodování obvodního soudu oprávněné OCU MANAGEMENT LTD, sídlem 16 John Kennedy Avenue, 2nd floor 2, Nicosia, Kypr), proti obchodní korporaci YUKI POLAND s. r. o., sídlem Kotlaska 64/5, Praha 8 - Libeň, a stěžovateli jako povinným, za účasti stěžovatelky jako manželky povinného.
3. Dne 17. 2. 2015 navrhl stěžovatel zastavení exekuce, a to z důvodu, že oprávněná nebyla aktivně legitimována, neboť nebyla nositelkou tvrzeného práva z důvodu, že na ni nepřešlo právo smlouvou o postoupení pohledávky a koupí směnky dne 16. 1. 2013. Stěžovatel tvrdil, že za právního předchůdce oprávněné nebyla smlouva řádně podepsána, podpis na listině nebyl v době postoupení ověřen a rovněž upozornil, že v okamžiku pozdějšího ověření podpisu podepisující osoby dne 15. 8. 2014 společnost již neexistovala, neboť zanikla dne 23. 4. 2013. Stěžovatelé rovněž podali návrh na odklad exekuce v rozsahu nařízeném exekučním příkazem exekutora č. 1 ze dne 3. 2. 2015 č. j. 074 EX 13182/14-030 a č. 2 ze dne 3. 2. 2015 č. j. 074 EX 13182/14-031, a to z důvodu podání vylučovací žaloby.
4. Výrokem I. usnesení obvodního soudu ze dne 15. 9. 2016 č. j. 148 EXE 4023/2014-87 bylo návrhu stěžovatelů vyhověno a exekuce v rozsahu uvedených exekučních příkazů odložena do pravomocného skončení řízení vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 15 C 223/2016. Výrokem II. byl návrh stěžovatele zamítnut. Zamítavý výrok obvodní soud odůvodnil odkazem na usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 5. 2015 č. j. 17 Co 277/2015-232, z jehož obsahu vyplývalo, že stejnými námitkami stejných účastníků se zabýval již Okresní soud Praha-východ v řízení vedeném pod sp. zn. 17 E 2/2015 a krajský soud. V odkazovaném usnesení krajský soud dospěl k závěru, že právní předchůdce oprávněné byl ke dni podpisu smluv řádně zapsán v obchodním rejstříku Anglie a Walesu a k tomuto dni byla ředitelkou Jean Marea O´Tool, jež podpis později uznala za vlastní. Skutečnost, že tak učinila až po zániku právního předchůdce, nepovažoval za podstatnou.
5. Proti II. výroku usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm nesouhlasil s pouhým odkazem na rozhodnutí jiných soudů, mimo jiné proto, že jejich předmětem bylo zřízení zástavního práva na stěžovatelčiných nemovitých věcech. Nesouhlasil rovněž s tím, že obvodní soud rozhodl bez nařízení jednání. Zopakoval tvrzení, že oprávněná není aktivně legitimována a že nebylo postaveno najisto, zda v době podpisu smluv právní předchůdce oprávněné existoval. Stěžovatel rovněž požadoval, aby oprávněná předložila směnku k prokázání svého práva.
6. Výrokem I. usnesení městského soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. 51 Co 435/2016-227 byl II. výrok usnesení obvodního soudu potvrzen. Výrokem II. usnesení městského soudu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 350 Kč. Městský soud v prvé řadě souhlasil se stěžovatelovou námitkou, že v posuzované věci mělo být nařízeno jednání, nicméně jeho provedením v odvolacím řízení tento nedostatek zhojil. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že k podpisu smluv došlo dne 7. 1. 2013 a 16. 1. 2013, přičemž ředitelka právního předchůdce oprávněné uznala svůj podpis za vlastní dne 15. 8. 2014. Z dokazování rovněž vyplynulo, že právní předchůdce oprávněné zanikl dne 23. 4. 2013. Tvrdil-li stěžovatel, že právní předchůdce oprávněné zanikl k dřívějšímu dni, bylo podle městského soudu na něm, aby svá tvrzení prokázal. Městský soud se rovněž soustředil na stěžovatelův požadavek, aby oprávněná předložila směnku, kdy uvedl, že přechod práva přiznaného směnečným platebním rozkazem neprokazují indosamenty na směnce, ale pouze listiny vydané nebo ověřené státním orgánem.
7. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání, v němž vymezil otázky vztahující se k hlediskům přípustnosti vymezeným v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to, zda je oprávněný povinen i v exekučním řízení prokázat, že je i nadále majitelem směnky, zda si má soud při rozhodování otázek týkajících se cizího práva zjišťovat právní úpravu daného státu, zda se má povinnost zakotvená v §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), vztahovat i na prokázání existence původního věřitele podle cizího práva v okamžiku uzavření postupní smlouvy v době, kdy se vede řízení o dobrovolném rozpuštění tohoto věřitele, zda je přípustné, aby soud nezjišťoval úpravu cizího práva ke skutečnosti dispozice statutárního orgánu společnosti s majetkem v době podání žádosti o dobrovolný výmaz z rejstříků, zda je přípustné, aby soud bez znalosti cizího práva posuzoval platnost smlouvy o postoupení pohledávky, a zda se má soud v exekučním řízení zabývat existencí postupované pohledávky.
8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2019 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel v označených otázkách nevystihl přípustnost dovolání. Zdůraznil zejména, že stěžovatel nijak neuvedl, v čem spatřuje pochybení městského soudu při použití nebo výkladu cizích právních předpisů. Připomněl také, že stěžovatel prostřednictvím svých námitek vytýká vadné hodnocení důkazů, což však nespadá pod dovolací důvody vymezené ustanovením §241a o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
9. Stěžovatelé po stručné rekapitulaci průběhu řízení v ústavní stížnosti uvádějí, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s jejich právní argumentací a své výsledné právní závěry řádně nezdůvodnily, resp. že jejich odůvodnění je formalistické, nedostatečné, zavádějící a nepřesvědčivé.
10. Stěžovatelé v prvé řadě uvádějí, že jim obecné soudy neposkytly ochranu ve smyslu zásady iura novit curia, kdy soud má znát při svém rozhodování nejen předpisy uveřejněné ve Sbírce zákonů, ale rovněž předpisy cizí. V řízení opakovaně žádali zjištění přesného obsahu cizího práva, avšak i přesto obecné soudy vycházely z formálních překladů a dospěly k chybnému výkladu. Stěžovatelé dále zdůrazňují, že v řízení požadovali předložení směnky k prokázání práva vedlejší účastnice, a to z důvodu, že směnečný platební rozkaz je povahy deklaratorní.
11. Z dalších tvrzení stěžovatelů, zejména popisujících okolnosti uzavírání smluv mezi oprávněnou a právním předchůdcem a průběh řízení před obecnými soudy, má vyplývat, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná. V této souvislosti uvádějí, že postupní smlouva byla uzavřena dne 16. 1. 2013, zatímco právní předchůdce oprávněné zanikl již dne 8. 1. 2013. Z toho důvodu nemohlo dojít k postoupení pohledávky. Stěžovatelé dále odkazují na právní úpravu obsaženou v §1003 a násl. Companies Act, z nějž má vyplývat okamžik zániku právnické osoby a její omezení v dispozici s majetkem. Obecné soudy se podle nich měly soustředit i na tato ustanovení pro zjištění oprávněného subjektu z předmětné pohledávky. Závěrem vyjadřují přesvědčení, že došlo-li ke zničení předmětné směnky, došlo i k zániku směnečného nároku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti I. výroku usnesení obvodního soudu je opožděná. Výrokem I. usnesení obvodního soudu bylo vyhověno návrhu stěžovatelů na odklad exekuce. Vzhledem k tomu, že jejich návrhu bylo plně vyhověno, nebylo odvolání v této části věci přípustné. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. I s ohledem na datum podání odvolání proti II. výroku usnesení obvodního soudu (17. 10. 2016) je zřejmé, že dvouměsíční lhůta uplynula.
13. Jde-li o ústavní stížnost proti II. výroku usnesení obvodního soudu a usnesením městského soudu a Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
16. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů ohledně aktivní legitimace vedlejší účastnice v exekučním řízení, který jednak opírají o neplatnost smluv o postoupení pohledávky, jednak o nepředložení směnky k prokázání směnečného nároku vedlejší účastnice.
17. Podle §251 odst. 1 o. s. ř. platí, že nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Obdobně podle §37 odst. 2 písm. a) exekučního řádu platí, že oprávněný může podat exekuční návrh, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že dovození legitimace oprávněného i povinného subjektu při výkonu rozhodnutí, resp. exekuci, jsou předmětem úpravy běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Ani žádný z těchto závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
18. Ústavní soud k veškeré argumentaci stěžovatelů uvádí, že v žádném bodě nedosahuje ústavní roviny a představuje polemiku s hodnocením podkladů provedeným obecnými soudy. V prvé řadě je třeba připomenout, že předpokladem nařízení exekuce je exekuční titul, vykonatelnost exekučního titulu a jeho opatření potvrzením (doložkou) o vykonatelnosti. Stěžovatelé nikde neuvádějí, že by v jejich věci ve zjištění naplnění těchto tří předpokladů došlo k jakémukoliv pochybení. Tvrdí-li, že nedošlo k přechodu oprávnění na vedlejší účastnici, resp. původní oprávněnou, je třeba odkázat na §36 odst. 3 o. s. ř., podle nějž platí, že proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze vést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Podle odst. 4 citovaného ustanovení lze přechod povinnosti nebo přechod či převod práva prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, nevyplývá-li přímo z právního předpisu. V nyní posuzované věci bylo spolehlivě zjištěno, že převod uplatněného práva byl vedlejší účastnicí doložen smlouvou, přičemž podpisy na ní byly ověřeny. Tvrdí-li stěžovatelé, že k ověření podpisů došlo se zpožděním více než jednoho roku, je třeba souhlasit s obecnými soudy, že tato skutečnost nemá k citovanému ustanovení žádný právní význam. Argumentuje-li stěžovatelka, že v okamžiku podpisu (nikoliv pouze pozdějšího ověření podpisu) právní předchůdce oprávněné neexistoval, nelze ani v tomto bodě obecným soudům nic vytknout. Obvodní soud sice k platnosti smlouvy pouze bez jednání odkázal na odůvodnění usnesení vydaného v jiné věci, nicméně po řádném a podrobném dokazování provedeném městským soudem bylo dokázáno, že smlouva byla uzavřena platně. K tvrzení stěžovatelů o pochybení při výkladu a použití cizího práva uvádí Ústavní soud, že v jejich věci se městský soud rovněž soustředil na existenci předchůdce oprávněné v okamžiku podpisu smlouvy, což opřel i o provedené dokazování, mimo jiné o odlišnosti v překladech listin právní zástupkyní stěžovatelů a soudem ustanovené tlumočnice či o výpověď pracovníka Obchodního rejstříku v Cardiffu. Jde-li o poslední argument stěžovatelů, že v exekučním řízení měla vedlejší účastnice předložit směnku, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení městského soudu, který stěžovatelům vysvětlil, že přechod práva přiznaného směnečným platebním rozkazem neprokazují indosamenty na směnce, ale pouze listiny vydané nebo ověřené státním orgánem.
19. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti I. výroku usnesení obvodního soudu je opožděná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. K dalšímu rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že postupem Nejvyššího soudu, městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu