ECLI:CZ:US:2019:3.US.1506.19.1
sp. zn. III. ÚS 1506/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mirko Möllena, advokáta, sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2019 č. j. 8 Afs 109/2018-68 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2018 č. j. 31 Af 89/2014-332, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 3. 11. 2014 č. j. 53302-2/2014-900000-302 a č. j. 53304-2/2014-900000-302. Stěžovatel žalobou namítal nezákonnost uvedených rozhodnutí, jimiž vedlejší účastník změnil rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj o uložení pokut podle §43 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"), ve výši 10 % z částky použitého zajištění na úhradu nedoplatku daně z minerálních olejů za zdaňovací období červenec 2014 a srpen 2014. Rozsudek byl následně napaden kasační stížností, jež byla v záhlaví označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
3. K porušení ústavních práv stěžovatele mělo podle jeho tvrzení dojít v důsledku ignorance důkazů předložených v řízení před krajským soudem a hodnocením některých z důkazů v extrémním rozporu s jejich obsahem. Stěžovatel je toho názoru, že v záhlaví uvedenými rozsudky byl zkrácen na svém právu na soudní ochranu, ale i hmotném vlastnickém právu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na skutečnost, že Ústavní soud ve věci stěžovatele přezkoumal nebo přezkoumává jiné ústavní stížnosti, které se dotýkají obdobné problematiky, avšak vůči rozhodnutím finančních orgánů. V případě této ústavní stížnosti ale považuje situaci za diametrálně odlišnou, protože tato stížnost souvisí s rozhodováním celních orgánů. Podstata stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s označením daňového subjektu, kterému byla pokuta uložena, když stěžovatel tvrdí, že na rozhodnutích o pokutách, jakož i na rozhodnutích vedlejšího účastníka o odvolání je jeho organizační složka označena nejen jako příjemce rozhodnutí, ale že i ve výroku předmětných rozhodnutí a jejich odůvodněních je uvedeno, že daňovým subjektem, provozovatelem daňových skladů je výlučně organizační složka, a nikoli zahraniční právnická osoba. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry obecných soudů o označení daňového subjektu v rozhodnutí o pokutě a považuje je za projev soudcovské svévole, která je v demokratickém státě nepřípustná, čímž mělo být dle stěžovatele zasaženo do jeho základních práv. Podrobně přitom rozvádí pochybení, jichž se měly celní orgány i obecné soudy dopustit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím obecného soudu nastala v právní sféře stěžovatele. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší, přičemž sám stěžovatel si je této skutečnosti vědom. Ústavní soud neshledal stěžovatelem uváděnou odlišnost situace založenou na rozdílu mezi rozhodováním finančních orgánů a celních orgánů. V obou případech jsou rozhodnutí přezkoumávána obecnými soudy, kterým prioritně přísluší posuzovat jejich zákonnost. Do tohoto rozhodování by Ústavní soud mohl zasáhnout jenom tehdy, kdyby shledal ve výkladu a použití podústavního práva extrémní vybočení z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Výklad a použití předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu.
9. Krajský soud dle názoru Ústavního soudu dostatečně posoudil důvodnost žaloby a své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil. I když se v řízení prvostupňového soudu vyskytly vady při provádění dokazování, jejich význam a vliv na rozhodnutí ve věci samé byl posuzován v řízení o kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud dostatečně zdůvodnil své závěry o tom, že tyto vady dokazování neměly za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
10. Nejvyšší správní soud se vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí přihlédl též k tomu, že stěžovatel byl účastníkem několika sporů v daňových a celních záležitostech a v celé řadě z nich byly již otázky dotýkající se dané věci vyřešeny. Obdobná situace je i u Ústavního soudu, kde stěžovatel podal vícero ústavních stížností, kterými se též v části z nich snaží (snažil) zvrátit závěry soudů o správnosti označení daňového subjektu a příjemce rozhodnutí finančních, příp. celních orgánů. Řešení této otázky ale postrádá ústavněprávní rozměr, proto přísluší obecným soudům. Ústavní soud se tak zabýval posouzením možné neústavnosti v činnosti soudů, přičemž tu v jejich rozhodování ani procesním postupu neshledal. Krajský soud i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení namítané nezákonnosti postupu celních orgánů při ukládání pokut a jejich závěry považuje Ústavní soud za srozumitelné, přezkoumatelné a nevybočující ze standardů výkladu poskytovaného soudy. Kasační soud se podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele i posouzením vlivu zjištěných vad v řízení u krajského soudu na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
11. Stěžovatel namítá porušení svého základního procesního práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo vlastnické podle čl. 11 Listiny). Ustanovení čl. 11 Listiny obsahuje vícero dílčích záruk týkajících se práva vlastnit majetek, přičemž stěžovatel nespecifikuje konkrétně, která z nich měla být zasažena. Podle názoru Ústavního soudu čl. 11 Listiny v dané věci porušen nebyl, neboť není pochybnosti o tom, že postup celních orgánů upravený zákonem o spotřebních daních je zásahem do vlastnického práva umožněným a předpokládaným v jeho odst. 5. Rozhodující je tedy, zda způsob a postup při uložení pokuty celními orgány je upraven v ústavně souladné formě, tj. zda je upraven zákonem. Stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práv nespočívá v tom, že by celní orgány postupovaly způsobem neupraveným zákonem, ale sporným z pohledu stěžovatele je výlučně výklad postavení zahraniční právnické osoby a její organizační složky jako subjektu daně a příjemce rozhodnutí celních orgánů, což je problematika upravená zákonem. Rozhodování o uložení pokut na základě zákonných právních předpisů svědčí o tom, že čl. 11 Listiny porušen nebyl.
12. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18). Ústavní soud rovněž předesílá, že případná existence vady v řízení před soudy sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu, neboť toto řízení je nezbytné posuzovat jako celek, a to především s ohledem na charakter vady a její potenciální vliv na výsledek řízení.
13. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není povolán k výkladu či použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží soudům. Právě Nejvyššímu správnímu soudu, na který se stěžovatel obrátil se svou kasační stížností, přísluší výklad zákonů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního. V posuzovaném případě Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval zásah Ústavního soudu.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu