ECLI:CZ:US:2019:3.US.1531.16.1
sp. zn. III. ÚS 1531/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Petra Dorociaka a Lesjy Dorociakové, zastoupených JUDr. Filipem Sojákem, advokátem, sídlem Košická 63/30, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2016 č. j. 21 Cdo 203/2016-240 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 11 Cmo 387/2009-203, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Richarda Mikuly a Hany Mikulové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé navrhují zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 13 C 4/2006, jejž si Ústavní soud vyžádal, se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 9. 1. 2009 č. j. 18 Co 9/2009-170 odmítl podle §50c odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "o. s. ř."), pro opožděnost odvolání stěžovatelů proti rozsudku obvodního soudu ze dne 24. 7. 2008 č. j. 13 C 4/2006-149, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se na vedlejších účastnících domáhali uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k bytové jednotce specifikované v žalobě.
3. Jelikož měli stěžovatelé za to, že městský soud nesprávně použil fikci doručení, podali proti jeho usnesení žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Usnesením městského soudu ze dne 4. 9. 2009 č. j. 18 Co 9/2009-185 (nesprávně označeným pod č. j. 18 Co 9/2009-17) byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") [nesprávně označeným pod č. j. 11 Cmo 387/2009-44] bylo zamítavé usnesení městského soudu potvrzeno.
5. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, když je neshledal přípustným, a to i proto, že podle jeho názoru usnesení vrchního soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že napadená rozhodnutí trpí procesními vadami a že žádný z obecných soudů nevzal v potaz jimi předloženou argumentaci, jejich skutková tvrzení, ani jejich důkazní návrhy. Stěžovatelé proto opětovně zdůrazňují, že v dané věci nebylo možno použít fikci doručení podle §50c odst. 4 o. s. ř., neboť předmětný rozsudek obvodního soudu převzali v úložní době prostřednictvím své tehdejší právní zástupkyně; použití fikce doručení - přinejmenším při zohlednění teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení - je totiž podle stěžovatelů možné pouze za předpokladu, že by si v úložní době zásilku (rozsudek) nepřevzali. Podle mínění stěžovatelů totiž zjevně nebylo úmyslem zákonodárce, aby se tato fikce uplatnila i tehdy, když účastník řízení, jenž má zájem zásilky přebírat, si tuto zásilku přebere o jeden nebo dva dny později, než je poslední den desetidenní lhůty. Jestliže si proto stěžovatelé prokazatelně zásilku převzali dříve, než ji držitel poštovní licence vrátil zpět soudu (odesílateli), pak je použití fikce doručení podle §50c odst. 4 o. s. ř. podle stěžovatelů vyloučeno. S rekapitulovanou argumentací se však obecné soudy v napadených rozhodnutích vůbec nevypořádaly, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato otázka nemá zásadní právní význam, s čímž však stěžovatelé vyjadřují v ústavní stížnosti svůj nesouhlas.
7. Vedle toho poukazují stěžovatelé na fakt, že předmětné odvolání podali prostřednictvím své tehdejší právní zástupkyně již dne 7. 10. 2008 faxem, přičemž následujícího dne byl podán originál podání v souladu s §42 odst. 3 o. s. ř. do podatelny soudu, tedy prokazatelně v zákonné patnáctidenní lhůtě, a to i za předpokladu, že by byla - chybně - počítána od desátého dne uložení zásilky na poště. Tuto námitku však označil vrchní soud v napadeném usnesení za nepřípustnou s odůvodněním, že ji stěžovatelé uplatnili až v odvolání proti usnesení městského soudu, jímž byla jejich žaloba pro zmatečnost zamítnuta, tedy zjevně po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost. Takový závěr však považují stěžovatelé za nepřípustný formalismus, jenž je konstantní judikaturou Ústavního soudu obecným soudům zapovídán, neboť §229 odst. 4 o. s. ř. k takovému výkladu neposkytuje žádný prostor, naopak např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 489/2005 a sp. zn. 29 Odo 783/2005 jasně vyplývá, že v řízení o žalobě pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v §229 odst. 4 o. s. ř. je třeba provést veškeré důkazy tak, aby bylo najisto postaveno, zda dané odvolání bylo podáno včas, či nikoliv. Obecné soudy proto v napadených rozhodnutích zjevně pochybily, považovaly-li tvrzení stěžovatelů, že odvolání bylo podáno již dne 7. 10. 2008 faxem, za nový - a tedy nepřípustný - důvod zmatečnosti. Důvod zmatečnosti totiž zůstal po celou dobu zmatečnostního řízení tentýž, tedy ten, který je uveden v §229 odst. 4 o. s. ř. V této souvislosti jsou navíc stěžovatelé přesvědčeni, že se vrchní soud měl touto jejich námitkou zabývat i proto, že odvolací řízení je ovládáno principem úplné apelace.
8. Nadto stěžovatelé namítají, že vrchní soud ve shodě s městským soudem konstatoval, že soudní spis stěžovateli dovolávané faxové podání neobsahuje, čímž nedůvodně upřednostnily obsah soudního spisu, jehož úplnost stěžovatelé nemohou jakkoli ovlivnit, před stěžovateli předloženým podáním, ze kterého jasně vyplynulo, že bylo podáno již dne 7. 10. 2008. I v tomto ohledu je proto podle názoru stěžovatelů třeba hodnotit napadené usnesení vrchního soudu jako nezákonné.
9. V závěrečné části ústavní stížnosti pak stěžovatelé polemizují se závěrem Nejvyššího soudu, že usnesení vrchního soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť takovým závěrem dovolací soud aproboval pochybení, jichž se vrchní soud v neprospěch stěžovatelů dopustil, když současně zdůrazňují, že jejich dovolání bylo přípustné podle §238a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, pročež Nejvyšší soud vůbec neměl zkoumat přípustnost podle §237 odst. 3 o. s. ř.; opačný výklad by totiž podle stěžovatelů musel vést k závěru, že §238a (stejně jako §238) o. s. ř. je legislativně zcela nadbytečný. Podle mínění stěžovatelů tak Nejvyšší soud měl shledat jejich dovolání přípustným a meritorně je projednat; jestliže tak neučinil, odepřel stěžovatelům spravedlnost, a to navíc až po šesti letech od doby, kdy bylo jejich dovolání podáno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Podstatu ústavní stížnosti, resp. jejího výše rekapitulovaného obsahu, představuje následující trojice námitek: a) obecné soudy zvolily ústavně nesouladný výklad §50c odst. 4 o. s. ř., v rozhodném znění, b) vrchní soud se zcela nedůvodně odmítl zabývat stěžejní námitkou stěžovatelů, že předmětné odvolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím faxu (kteréžto pochybení navíc Nejvyšší soud napadeným usnesením aproboval), a c) Nejvyšší soud měl dovolání stěžovatelů meritorně projednat bez ohledu na řešení otázky, zda rozhodnutí vrchního soudu představuje rozhodnutí zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř.
13. Namítají-li stěžovatelé, že fikci doručení obsaženou v §50c odst. 4 o. s. ř. je třeba vykládat tak, že se neuplatní za situace, kdy si účastník řízení nebo jeho právní zástupce danou zásilku na poště vyzvedne dříve, než je tato zásilka vrácena soudu, postačí uvést, že na podporu této své - byť v ústavní stížnosti rozsáhle prezentované - argumentace nepředkládají stěžovatelé žádná podpůrná tvrzení, jež by se opírala kupř. o důvodovou zprávu, komentářovou literaturu či nějaké konkrétní soudní rozhodnutí. Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že na výkladu, podle kterého se uplatní fikce doručení v momentě, kdy není v zákonem stanovené době adresátem předmětná zásilka na poště převzata, neshledává žádné ústavněprávní nedostatky, jinými slovy takový výklad nezavdává žádné pochybnosti, jež by mohly vést k úsudku, že není ústavně souladný. Vyzvedla-li si proto právní zástupkyně stěžovatelů zásilku obsahující rozsudek obvodního soudu až jedenáctý den od jejího uložení na poště, nemůže tato skutečnost nic měnit na tom, že k doručení rozsudku došlo - fikcí - již předchozího dne.
14. Případnou není ani námitka stěžovatelů, že se vrchní soud nedůvodně odmítl zabývat jejich námitkou, že předmětné odvolání podali ve lhůtě, neboť již dne 7. 10. 2008 bylo jejich odvolání doručeno městskému soudu faxem, a následně bylo dne 8. 10. 2008 doplněno jeho originálem doručeným na podatelnu soudu. Stěžovatelé totiž tuto námitku vznesli až v odvolání proti usnesení městského soudu, jímž byla jejich žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Již z tohoto důvodu se na posuzovanou věc uplatní dovolacím soudem v napadeném usnesení odkazované závěry, dle kterých je důvod zmatečnosti "třeba v žalobě pro zmatečnost uvést nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení §229 odst. 1 až 4 o. s. ř. byl uplatněn, ale současně způsobem, aby bylo nepochybné, v čem (v jakém konkrétním protiprávním stavu nebo postupu) je spatřován", přičemž důvod zmatečnosti "může být měněn - jak vyplývá z ustanovení §232 odst. 2 o. s. ř. - jen po dobu trvání lhůty k žalobě pro zmatečnost" (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo 4119/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 52/2013).
15. Ze soudního spisu vedeného obvodním soudem vyplývá, že žaloba pro zmatečnost námitku poukazující (byť i nepřímo) na existenci faxového podání ze dne 7. 10. 2008 neobsahuje (viz č. l. 172 soudního spisu), neboť je argumentačně plně založeno na polemice se závěrem městského soudu, že rozsudek obvodního soudu byl doručen fikcí. Tvrzení, že předmětné odvolání bylo podáno nejprve prostřednictvím faxu, nevznesla právní zástupkyně stěžovatelů ani při jednání městského soudu dne 4. 9. 2009 (srov. č. l. 184 verte). Námitku poukazující na existenci faxového podání uplatnili stěžovatelé poprvé až v odvolacím řízení (viz č. l. 193), a to poté, co jejich právní zastoupení převzal dne 29. 9. 2009 v záhlaví uvedený advokát, jenž měl dle svých slov toto faxové podání "objevit" dne 22. 10. 2009 v jednom ze spisů, patrně ve spisu městského soudu (srov. protokol z jednání vrchního soudu na č. l. 200).
16. Nezabýval-li se tedy vrchní soud věcně námitkou stěžovatelů, že předmětné odvolání podali včas faxem, proto, že ji stěžovatelé vznesli v rozporu s §232 odst. 2 o. s. ř. až v odvolacím řízení, postupoval způsobem, jemuž není třeba z ústavněprávních pozic nikterak oponovat.
17. Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud v této souvislosti dodává, že jakkoli je možno přisvědčit stěžovatelům, že případné nesrovnalosti ve spisovém materiálu zpravidla nelze přičítat k tíži účastníkům řízení (kupř. právě skutečnost, že došlé faxové podání nebylo ve spise řádně zažurnalizováno), není možno současně přehlížet, že na datu přijetí faxu městským soudem (tedy dne 7. 10. 2009) je uvedeno datum lišící se "pouze" v letopočtu (nehledě na skutečnost, že tento fax byl adresován městskému soudu, přestože originál měl být následující den adresován obvodnímu soudu), a je tedy značně nepravděpodobné, že by se soud snažil své předchozí - stěžovateli dovozované - pochybení napravit tím, že by právě rok starý dokument opatřil aktuálním datem; v neposlední řadě pak nelze ztrácet ze zřetele, že předmětné faxové podání bylo ve spisu vedeném městským soudem opatřeno datem, jež sice předcházelo datu, kdy JUDr. Filip Soják nahlížel do příslušných spisů, ale současně neslo datum, jež následovalo po datu, kdy stěžovatelé přikročili ke změně právního zastoupení.
18. Přisvědčit stěžovatelům konečně nelze ani potud, že by Nejvyšší soud měl meritorně projednat jejich dovolání, jež mělo být podle jejich tvrzení na základě §238a odst. 1 písm. b) o. s. ř. ex lege přípustné. Postačí totiž připomenout, že stěžovatelé patrně přehlížejí §238a odst. 2 o. s. ř., podle kterého bylo třeba i v tomto případě - obdobně - použít §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. Ani Nejvyšší soud tedy nepostupoval způsobem, jímž by mohla být porušena základní procesní práva stěžovatelů. Vytýkají-li stěžovatelé Nejvyššímu soudu, že o jejich dovolání rozhodoval šest let, je nutno uvést (přestože tato skutečnost na naříkané délce nic nemění), že se dovolací soud na uvedených průtazích nikterak nepodílel, jelikož dovolání stěžovatelů mu bylo prokazatelně odesláno obvodním soudem až dne 13. 1. 2016 (srov. č. l. 237), takže je naopak namístě konstatovat, že Nejvyšší soud rozhodl v uměřeně krátké době.
19. Ústavní soud z výše uvedených důvodů došel k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovateli dovolávaná ustanovení Listiny; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu