ECLI:CZ:US:2019:3.US.1541.19.1
sp. zn. III. ÚS 1541/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Pousky, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2019 č. j. KSCB 44 INS 14474/2014, 4 VSPH 588/2019-B-43 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. března 2019 č. j. KSCB 44 INS 14474/2014-B-30, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 3. 2019 č. j. KSCB 44 INS 14474/2014-B-30 uložil stěžovateli povinnost poskytnout součinnost insolvenční správkyni LIQUIDATORS v.o.s. IČ: 24817465, která byla ustanovena dlužníkovi Pouska s.r.o., IČ: 25209752, a na jeho majetek byl prohlášen konkurs.
3. Jednalo se o povinnost stěžovatele jako jednatele dlužníka, aby předal insolvenční správkyni seznam osob užívajících z jakéhokoli právního titulu specifikované nemovitosti s uvedením jednoznačných identifikačních údajů, kontaktů a informace o výši nájemného či jiné platby, které tyto osoby za užívání nemovitostí platí, a to ve lhůtě 7 dnů. Nemovitosti byly sepsány do majetkové podstaty dlužníka dle §217 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"). V téže lhůtě 7 dnů byl stěžovatel povinen předložit insolvenční správkyni nájemní či jiné smlouvy, na jejichž základě jsou nemovitosti užívány.
4. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 26. 4. 2019 č. j. KSCB 44 INS 14474/2014, 4 VSPH 588/2019-B-43 rozhodnutí krajského soudu odmítl. Jedná se o rozhodnutí, proti kterým není odvolání přípustné (§91 insolvenčního zákona), neboť se jedná o dohlédací činnost insolvenčního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel tvrdil, že mu náleží vlastnické právo k nemovitým věcem a výzvy považuje za neoprávněné a nezákonné, tohoto práva se domáhá pomocí excindační žaloby, na základě které je vedeno řízení pod sp. zn. 42 ICm 3388/2018 (předmětné nemovitosti byly sepsány do majetkové podstaty). Soudy naprosto ignorovaly skutečnost, že nelze vnímat společnost Pouska s.r.o. a pana Romana Pousku jako jednu osobu, neboť každý má svoji vlastní právní subjektivitu a nelze je libovolně zaměňovat. Stěžovatel nemovitosti nabyl od společnosti Pouska s.r.o. kupní smlouvou ze dne 4. 12. 2012 společně s Tomášem Pouskou, a tím má postavení třetí osoby, a uložení povinnosti stěžovateli je v rozporu se zákonem.
6. Dále stěžovatel tvrdil, že usnesení soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, protože soud nesprávně správkyni označil jako osobu s dispozičním oprávněním. Správkyně nesmí do pravomocného skončení excindačního řízení dle §225 odst. 4 insolvenčního zákona, zpeněžit majetek, ani s ním nakládat, ale insolvenční soud se s výše uvedenou argumentací stěžovatele nijak nevypořádal. V rozporu se zákonem soud uložil stěžovateli povinnost smlouvy předložit ještě před pravomocným ukončením řízení o podané excindační žalobě. Předložení požadovaných smluv insolvenční správkyni jí dává právo s těmito smlouvami disponovat, což je v rozporu se zákonem.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že výklad ustanovení, jež použil soud, je ve zjevném rozporu s ústavními právy stěžovatele vlastnit majetek a tímto výkladem dochází k neúměrnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces. Stěžovatel nemohl proti rozhodnutí soudu uplatnit žádnou procesní obranu (není účastníkem insolvenčního řízení, nemůže se odvolat), proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
10. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)].
12. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Vrchní soud konstatoval, že odvolání stěžovatele směřuje proti rozhodnutí vydanému insolvenčním soudem v rámci dohlédací činnosti podle §10 písm. b) insolvenčního zákona, které nelze napadnout odvoláním, proto odvolání odmítl dle §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění dalších předpisů. Usnesení, jímž insolvenční soud uložil statutárnímu orgánu dlužníka povinnost poskytnout všestrannou součinnost při zjišťování majetkové podstaty podle §210 odst. 2 insolvenčního zákona, má povahu rozhodnutí vydanému při výkonu dohlédací činnosti dle §11 odst. 1 insolvenčního zákona a nelze je napadnout odvoláním dle §91 insolvenčního zákona. Na věci pak nemění ničeho nesprávné poučení krajského soudu o přípustnosti opravného prostředku. Vrchní soud poukázal na ustanovení insolvenčního zákona [§210, §10 písm. b), §11 odst. 1, §91] a zdůraznil, že dlužník je zejména povinen plnit pokyny insolvenční správkyně a reagovat na její dotazy k rozsahu majetku, který může být součástí majetkové podstaty. Pokud dlužník povinnosti uložené insolvenční správkyní nesplnil, mohla se obrátit na insolvenční soud a využít pořádkových opatření dle §212 a §214 insolvenčního zákona.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Vrchní soud zřetelně konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s jeho již ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchýlit. Nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu s jeho důvody je nečiní bez dalšího nezákonným.
14. Ústavní soud dále připomíná, že postup obou insolvenčních soudů nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních prostředků. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda soudy nepřekročily své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas s uloženou povinností sdělit správkyni jednoznačné identifikační údaje, kontakty a informace o výši nájemného či jiné platby, které platí osoby za užívání nemovitostí sepsaných do majetkové podstaty, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
15. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatel byl napadenými rozhodnutími zkrácen na svých zaručených právech zakotvených především v Listině a v Úmluvě, jak v ústavní stížnosti namítal. Ve věci rozhodovaly zákonem předvídané orgány a zcela v zákonných mezích. Ústavní soud má za to, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dostatečná, zohledňují konkrétní okolnosti případu, a proto neshledal tvrzené zásahy do jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci insolvenčních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu